Pletla čelenky a čepice pro příbuzné, dnes vyváží do 20 států světa

Mahulena Pertlová si před revolucí na mateřské dovolené přivydělávala pletením čelenek a čepic pro příbuzné. Byl o ně velký zájem, ale nikdy by ji nenapadlo, že o 25 let později bude řídit svou firmu Kama s obratem téměř 50 milionů a stane se tváří značky pletených čepic a windstopperových svetrů v tuzemsku i zahraničí.

Kolik čepic vlastně ročně vyrobíte?
Odhadem 200 tisíc. Svetrů děláme od pěti do deseti tisíc.

Mahulena Pertlová (58)

• Vystudovala logopedii, dnes vede úspěšnou rodinnou firmu Kama s obratem téměř 50 milionů, která vyváží po celé Evropě. Šijí čepice, svetry, šály, rukavice, nákrčníky.
• Manžel Jiří je známý kytarista, hrál v Countrybeatu Jiřího Brabce, vystupoval s Karlem Černochem.

Jaká byla cesta firmy Kama od pletacího stroje v obýváku až po 200 tisíc čepic?
Po mateřské jsem zůstala doma s dětmi, byly hodně nemocné a manžel muzikant dost cestoval. Jsem vystudovaná logopedka, na foniatrické klinice bych byla od rána do večera. Doma jsem se trochu nudila, tak jsem začala plést, abych si přivydělala a taky mě to bavilo. Pletla jsem čepice, čelenky - pro rodinu, pro přátele. Nosila jsem to například s sebou na cvičení. A byl o to zájem. Pak přišla sametová revoluce, manžel jako ostatní muzikanti stávkoval a tři měsíce nevydělával. Začali jsme chodit prodávat na Salony mladých výtvarníků, kde měly mé výrobky úspěch. Po revoluci vznikaly butiky, prodávala jsem i do nich.

To jste pořád stíhala plést sama?
V roce 1990 jsme se účastnili veletrhu SportPrague a ukázalo se, že je o to takový zájem, že musím najmout domácí pletařky. V jednu chvíli jsme měli padesát žen, které doma pletly na strojích, jiné sešívaly. Začátky byly úsměvné. Pletařky chodily k nám domů, všude, kam se člověk podíval, jsme měli vlnu, čepice a mezi tím si hrály děti. Nedala se ale uhlídat kvalita, a tak jsme koupili první pletací stroj a najali prostory, později si koupili pozemek a postavili svou budovu. Dnes máme čtyři průmyslové stroje, jedou na dvě směny. Postupně se ke mně přidal můj muž, švagr i sestra. Dnes s námi pracuje dcera i syn.

Kolik lidí zaměstnáváte?
Dvacet pět. Dále pro nás dělají další dvě firmy. To je dalších asi 25 lidí.

Většina oděvních firem v Česku zkrachovala nebo se přesunula do Asie, čímž se jim daří snižovat ceny…
Nechápu, jak to, že firmy, které to zprivatizovaly, měly stroje, kontakty, zkrachovaly. My jsme začínali těžce, nerozuměli jsme tomu, neměli jsme stroje, stavěli jsme si své prostory… Museli jsme se obklopit lidmi, kteří pletení rozuměli. Klika byla, že v té době krachovala Zádruha a Drutěva, s jejich zaměstnanci jsme začínali.

Kama nikdy nebude šít v Asii?
Nikdy, i když s nástupem krize v roce 2009 nám obrat spadl na polovinu. Hodně jsme vyváželi do Německa, tam se otevřely kvóty pro Čínu, my spadli dolů.

Nevěřím tomu, že se v Číně dá kontrolovat kvalita. Já jsem v dílně několikrát denně, pořád zaměstnancům stojím za zády. Když jsem u toho, mohu aktuálně reagovat. Třeba dnes ráno jsme dostali zakázku z Německa na padesát svetrů. Když jsem přímo v dílně, jsem schopná to zorganizovat a do 14 dnů je budou mít.

Kdy se vlastně kolekce začíná vyrábět?
To, co tu v kanceláři vidíte, je kolekce na příští rok. Děláme to téměř v dvouletém předstihu. V listopadu už musíme mít kolekci na zimu 2014/15 hotovou, nafocenou, už ji předvádíme na veletrhu ISPO v Mnichově, kam sezveme své partnery. Musíme myslet hodně dopředu.

Jak vlastně kolekci navrhujete?
Sleduji trendy, když jsme v Mnichově na veletrhu, sbírám inspiraci a koukám se, co dělají ostatní. Pak si všichni sedneme a tvoříme společně. Bavíme se o tom, co v té minulé chybělo, sbíráme informace, kde se dá. Kolega, co objíždí obchody v Česku, říká, co obchodníkům chybí… Naštěstí sportovní věci tak moc nepodléhají módním trendům, nejvíce se prodává bílá, červená, modrá. Někdy se do kolekce nezařazuje růžová nebo tyrkysová, jiný rok ano. Devadesát procent produkce jde do sportovních prodejen.

A kde hledáte inspiraci pro vzory?
Všude. Na dovolené si fotím vitráže v kostelech, zajímavé dlaždičky, koberce, ubrusy. Hodně čerpám inspiraci ze starých knih o vyšívání. Vzory se moc nemění. Ale je dobré, že to dnes navrhuje i syn, už mi připadalo, že mi dochází inspirace.

Kam všude vyvážíte?
Všude po Evropě i dál. Nejvíce do Ruska, na druhém místě je Německo a Rakousko. Vyvážíme ale i do Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Japonska, Jižní Koreje. Teď právě odchází zásilka do Řecka. Nevyvážíme do Afriky. Každý trh je jiný. V Rusku chtějí věci hodně barevné, Němci kupují jednobarevné věci. Italové jen tenké čepice.

Co říkají Skandinávci na vaše norské vzory?
Vždy mě překvapí, že je chtějí. Ale asi jsme levnější, než jejich firmy, zájem je také o běžecké čepice, které šijeme z lycry.

Stává se vám, že jste přesvědčená, že něco půjde dobře a není to tak?
Samozřejmě. Pak něco uděláte jen tak bokem a je to hit.

Jaké to je pracovat s rodinou? Firmu jste začínali se sestrou a švagrem, kteří už dnes dělají něco jiného, dnes podnikáte s manželem, se svými dětmi a jejich partnery….
Má to své plusy a mínusy. Samozřejmě že se stává, že už nemám náladu pracovat večer doma, ale manžel sedí u počítače a ptá se... Jindy nám to ale nevadí. Sedíme sice v jedné kanceláři, ale já pořád běhám po provozu, takže si v práci nic nestihneme říci. A děti k nám nebaví chodit na nedělní obědy, když se vidíme celý týden, ale to chápu.

Úspěšná podnikatelka

Mahulena Pertlová se loni účastnila prestižní soutěže EY Podnikatel roku a byla nominována i do ankety o cenu za nejlepší podnikatelský příběh. Pokud znáte zajímavého podnikatele, nominujte ho do letošního ročníku Podnikatele roku ZDE

Dětem se práce pro rodinnou firmu líbí?
Každý z nich šel studovat, co chtěl a ono se to pak nějak hodilo. Dcera je inženýrka ekonomie, stará se o ekonomický chod firmy, syn převzal grafickou stránku – navrhuje výrobky, dělá webové stránky, láme katalogy.

To muselo být strašně těžké vymyslet koho oslovit, kde prodávat. Naučit se marketing…
Nechtěla bych začínat dnes. Cokoliv jsme na začátku udělali, nám lidé trhali z ruky. Prodali jsme vše, aniž bychom pro to něco udělali. Abychom dnes prodali jednu čepici, musíme udělat třikrát tolik než dříve. Na začátku jsme 90 procent výroby prodávali v Česku, dnes 60 procent vyvážíme.

Napadlo by vás na začátku 90. let, že povedete takovou firmu?
Vůbec. Nikdy jsem neměla žádný business plán, chtěla jsem si přivydělat na mateřské, bylo to živelné. Pak do toho vstoupil můj muž a švagr, kteří mluvili anglicky, začali kontaktovat firmy v zahraničí, zakázek přibývalo…

Co vlastně znamená Kama?
Mám sestru Kateřinu, já jsem Mahulena. Na domácím stroji byl děrný štítek, kde se dala vyplést jen čtyři písmena. Maka bylo blbé, tak jsem sestře navrhla Kama. Dnes by to vymýšlel tým marketérů, my to daly dohromady po telefonu během pěti minut. A můj muž se zpěvákem Karlem Černochem, který měl jeden z prvních počítačů v Praze, udělali logo.