V dětství jsem tyhle dárky neměla moc ráda. Byly měkké a v igelitovém sáčku se skrývalo zpravidla pyžamo nebo spodní prádlo. Oproti knížkám, panenkám a plyšákům celkem nuda. Teď bych to samozřejmě viděla jinak. Stojím v pletárně firmy Pleas v Havlíčkově Brodě a jdu se podívat, jak ty noční košile vlastně vznikají.
Pletařky seženeme, techniků je málo
Oči mi nestačí kmitat po rychle se otáčejících cívkách. Velké pletací stroje tu z příze vyrábějí různé druhy úpletu. Nitky bavlny a lycry se odvíjejí z cívek a úzkými trubkami běží do stroje, aby uprostřed mašiny vytvořily souvislou tkaninu.
Pleas
|
A co když se ta nit přetrhne? napadá mě hned laická otázka. "Tak se nafouká zpátky do jehly tlakovým vzduchem. Každých 20 minut se musí kontrolovat. Ve stejném intervalu se stroje zastaví a prohlíží se úplet," vysvětluje dlouholetý vedoucí pletárny Jaroslav Melichar.
Na tři směny tu pracuje 37 pletařek, každá obsluhuje čtyři stroje. "Celkem tady máme 152 mašin, které za jediný den ušijí osm tun látky," dodává Melichar. Každý stroj je možné přenastavit na jiný typ úpletu, tudíž je možné, aby ho tu za měsíc vyrobili 190 druhů. "Lidé dostávají odměny za kvalitu, takže se snaží minimalizovat chyby," vysvětluje Jaroslav Melichar. Když se na látce přece jen nějaké vady najdou, vyrobí se z ní menší kusy oblečení – například spodní prádlo. Přízi firma dováží z Německa, Švýcarska a Indie.
A nemáte nedostatek kvalifikovaného personálu? Ptám se na problém, který trápí většinu výrobních podniků. "Pletařky se sehnat dají, po třech čtyřech měsících je zaučíme. Ale chybějí šikovní mechanici – u těch ani po roce nemůžeme říct, zda jsou dobří," dodává Jaroslav Melichar. Těch, kteří se v minulosti osvědčili a nyní se tu starají o stroje, je jedenáct.
Přesouváme se do prostor, kde se úplet kontroluje. Před pracovnicemi se posouvá nasvícená látka a jejich cvičené oko snadno odhalí kazy. Přemýšlím, jestli bych po několika hodinách sledování sunoucí se tkaniny byla schopná rozpoznat nějaký ten uzlíček nebo dírku.
Ekologie je stejně důležitá jako ekonomie
Pak se úplet stěhuje do barevny a já za ním. Tam balíky neurčitého krémového odstínu konečně dostávají barvu. Avšak chvíli to trvá: dvě hodiny praní, pět hodin bělení, 10 až 12 hodin barvení. Stará se o to 30 strojů, některé na 15 kilo, jiné i na 600. Obsluhuje je tu celkem 19 barvířů.
"Teď jsme pořídili několik nových mašin, které šetří vodu i elektřinu, dokážou stáhnout spotřebu až na 60 procent té původní, takže investice se vrátila už za tři měsíce," říká pyšně šéf barevny Petr Laška, jenž ve firmě pracuje už 25 let.
Rozhlížím se a vidím, že zatímco v pletárně byly spíše ženy, práce v barevně je zdá se hlavně pro chlapy. "Je to dáno historicky, protože barvíř dříve tahal padesátikilové pytle se solí, dnes je vše automatizované. Před 20 lety tady nebylo pro mlhu vidět, stroje byly otevřené, chybělo odsávání a pracovat tu nebylo snadné," popisuje Laška.
Změnilo se tady mnohé. Zda je barva správná, přesně podle vzorníku, kdysi kontrolovalo lidské oko v tmavé komoře, kde je světlo celý den stejné, dnes už i tohle dělá mašina. A co když se zjistí, že látka neměla být červená, ale vínová? "Někdy se to stává. Odstín lze zeslabit mýdlem nebo dobarvit jinými tóny," vysvětluje Petr Laška. Jestli je bílá skutečně bílá, se navíc kontroluje UV zářením, musí svítit jako na diskotéce.
Barví se zde na 100 odstínů měsíčně, lze udělat prakticky jakýkoli. "Jen pro kojenecké prádlo se volí světlejší barvy, neboť existují limity pro látky uvnitř tkaniny," doplňuje vedoucí barevny.
Poté se obarvená látka vyždímá v obřích odstředivkách, ještě vlhká se roztáhne a zkontroluje se, zda na ní nejsou skvrny. Pak se suší – při 190 stupních se stabilizuje a tvaruje, pak při 140 stupních dosychá. To se děje v takzvané suché barevně, kde pracuje 26 lidí. "Hodně se tu propouštělo," říká Petr Laška a dodává, že mnohým pracovníkům je přes 50 let a noví nepřicházejí, protože učňovské školství nefunguje. Přitom z úřadů práce je prý zájemců dost, ani není třeba dávat inzerát.
Procházíme skladem, kde jsou až do stropu vyskládané válce látek všech možných odstínů. Vzorky se znovu kontrolují – šíře, váha, odstín, stálost barvy... Když je úplet v pořádku, posouvá se do střihárny, kde dostane tvar. Menší věci se střihají ručně, na ty velké je tu stroj. Polotovar putuje pod ruce šičce, která z něj konečně udělá něco, co si lze obléct.
Co se v podniku změnilo za 20 let?"Tenkrát byla hlavní kvantita, to přece pamatuje každý; dnes je primární kvalita výrobků. Tehdy bylo na každý výrobní úsek třeba 10 až 20 administrativních sil, dnes vše zajistí dva až pět lidí. Zaměstnanci ve výrobě jsou velmi flexibilní, zvládají obsluhovat více druhů strojů než dříve," říká Petr Nobst, finanční ředitel firmy Pleas.  |
Jedna střihárna a konfekce Pleasu je v Havlíčkově Brodě, druhá v nedaleké Polné, kde se dělá hlavně kojenecké oblečení.
Z přehlídkového mola do kanceláře
Prohlížím si na chodbách starší plakáty s výrobky Pleasu. Jsou zhruba z doby, kdy jsem pod vánočním stromečkem nacházela ony "měkkouše". Tvář na jednom z nich je mi povědomá – ano, patří mé průvodkyni, product manažerce firmy Aleně Šustrové!
"Pracovala jsem tu dlouho jako modelka. V roce 1992 jsem vyhrála soutěž Look of the Year v Jihlavě a dostala jsem kontakt na Pleas, kde právě sháněli manekýnky. A tak jsem pro ně začala jezdit módní přehlídky, fotila katalogy, přebaly na výrobky a podobně," vzpomíná mladá žena. Ale úplně se v té profesi nezhlédla, takže když jí v roce 1997 ředitel Pleasu nabídl práci sekretářky, neváhala. Dnes se tu stará o marketing značky a přiznává, že někdy se jí po práci před objektivem fotoaparátu stýská.
Oblečení, které se v Havlíčkově Brodě a okolí vyrobí, si čeští zákazníci mohou koupit ve vybraných obchodech se spodním prádlem, nebo v e-shopu společnosti Pleas.
