"Není kolem toho potřeba velkých řečí. Jak je tým složený a s jakými zdravotními trablemi se musel popasovat, zaslouží stoprocentní uznání," říká Vlach. "Tak velkou marodku jsem nikdy nezažil. Před chvílí jsme to počítali - máme jedenáct zraněných a šestnáct zdravých hráčů."
Kde se vzala v týmu ta velká vůle překonat nesnáze?
Cítili jsme už v průběhu sezony, že mužstvo chce pracovat. Že má vnitřní sílu. Že to není jenom o tom, že chce hrát hokej, ale že chce něco dokázat. S tímto záměrem jsme tým skládali. Že to vyjde až takhle dobře, jsme nepočítali. Ukazuje se, že kluci byli složeni dost dobře. Každý z nich má nějakou metu.
Ve čtvrtfinále vás nezlomily ztráty dvou téměř vyhraných zápasů ve Vítkovicích, v semifinále zase dvě vysoké domácí porážky od Třince. V čem to vězí?
Tohle je play-off. U nás jsou zkušení hráči. Ví, jak se hraje. Že to není jenom o jednom zápase, ale o čtyřech. Jeden zápas to může být tak a druhý naopak. Play-off je nevyzpytatelné, souhra mnoha náhod. I štěstí k tomu patří. Hlavní je ale přístup.
NESÁHL SI. Zlínský trenér Rostislav Vlach si na Prezidentský pohár pro vítěze základní části nesáhl. V rukou si třímá raději prezident klubu Miroslav Adámek
Vítkovičtí a hlavně třinečtí hráči se vás snažili rozhodit silnými slovy jako nenávist, debilní hokej... Jak jste to vnímal?
Prohlášení a války v tisku patří k play-off. Ale moje zkušenost je taková, že raději držím hubu a hraji, než něco vytrubuji. Většinou se to totiž pak obrátí proti mužstvu nebo jednotlivci. Štěstí se přikloní na stranu skromnějšího a pokornějšího mužstva, které má respekt k soupeři.
Nabádáte svoje hráče, aby se ve svých vyjádřeních do médií krotili?
Vyloženě ne. V mužstvu jsou vesměs inteligentní hráči, kteří to pochopí a věnují se hře než nějakým palcovým titulkům do novin.
Jeden z nich - Marek Melenovský - to ale po pátém zápase nevydržel. Překvapila vás reakce hráče, který je spíše hokejovým gentlemanem?
Nervy pracují, člověk může vybouchnout. Marek byl v emocích po zápase, který jsme prohráli. Strhlo ho to. Byl na něho nějaký zákrok. Stát se to může, ale v našem týmu to není nějaké pravidlo.
Držet emoce na uzdě se vám docela daří. Je hodně těžké uklidňovat rozparáděné hráče, aby neopláceli?
Provokace na ledě jsou součástí play-off. Na jednu stranu nemůže hráč ustoupit, aby šlo vidět, že se nebojí. Na druhou stranu se nesmí vyprovokovat k velkým šarvátkám, protože to rozptyluje koncentraci na hru. Navíc častá vyloučení ovlivňují výkon mužstva, hráči to musí odbojovat za druhé. Stojí to hodně sil. Kluci to zatím zvládli perfektně.
Zlínský trenér Roman Vlach debatuje s rozhodčím.
Opět se objevují slova o zlínském betonu. Štve vás to hodně?
Beru to jako takový folklor. Zlín má u soupeřů trochu zažité, že hraje beton. V průběhu sezony jsme hráli, co jsme potřebovali. Ukázali jsme, že umíme hrát i útočně. Bez obrany to ale nejde. Pro soupeře je nepříjemné překonávat obranu středního pásma. Někomu se nechce prodírat se, nastřelovat puky, bruslit za ním. Když s tím přišli Švédové, také byli všichni otrávení. Ale vyhráli mistrovství světa a teď se na to nikdo neptá.
Několikrát jste se bez úspěchu obrátili na disciplinárku, aby dodatečně potrestala fauly na vaše hráče. Necítil jste pak marnost?
Zákroky Rákose na Tesaříka a Hrabala na Linharta by měly být trestané minimálně jedním zápasem a možná i více. Když jsem se bavil s Karlem (Holý, šéf disciplinárky extraligy), tak mi říkal, že oni trestají jen zákrok, a ne co by se stalo kdyby. Že to bylo rameno na rameno. Rákos i Hrabal ale vyskočili a to je pro mě jasný úmysl zranit. Kdyby Tesil neuhnul, tak má obličej na plexi ještě teď přilepený a dopadlo by to hodně špatně. Hrabal nám vyřadil klíčového hráče na několik zápasů, ne-li do konce sezony, a on nedostane ani jedno utkání... Příště to udělá zase. Aby se tyhle věci, když ne vymýtily, tak aspoň omezily, je nutné je přísně postihovat. Ptal jsem se Karla, na co čekají. Až to dopadne jako v Kazachstánu? (ruský útočník Učajkin tam minulý týden zemřel po zákroku soupeře na hlavu)
Na střídačce vypadáte pořád klidně, i když jde třeba zápas na nájezdy. Co se ale děje uvnitř vás?
Na mně to není vidět, ale prožívám to hodně. Je to něco jiného, než když stojíte na ledě a můžete pro to něco udělat. Jako trenér v některých fázích jen čekáte, jak to dopadne. V play-off a zvláště při nájezdech, kdy rozhoduje jedna střela, je to hodně vypjaté.
Jako hráč jste zažil spoustu finále. Poradíte před ním mladým hráčům něco speciálního?
Ani ne. Můžeme to s Jurou (asistent Jurík) nějak usměrnit, pomoct. Nakonec je to ale vždycky otázka hráčů, jak k tomu přistoupí. Jestli určité situace podcení, nebo ne. Nezdá se to, ale maličkosti opravdu rozhodují. A bez štěstí to také nejde.
