Povídání s Petrem Jandou se odehrálo na terase jeho vilky kousek za Prahou. Léto si sedmdesátiletý frontman skupiny Olympic užívá. Když má čas, zajde rád i do nedaleké hospůdky na břehu rybníka. "Teď tam chodívám málo, protože mám rodinu. Ale byly doby, kdy jsem tam byl pečenej vařenej. Pravidelně tam chodím v pátek, pokud mám volno, hrát karty. Všechny v hospodě znám a s každým si tykám," nestraní se běžného života na malé vsi Petr Janda.
Petr Janda a jeho manželka Alice
Už dříve jste řekl, že jsou pro vás kytary na prvním místě, i před ženou...
Kytara je moje družka, která se se mnou ani jednou nerozvedla ani jednou mně nezahnula a ani jednou na mě nebyla zlá. (úsměv)
... nehraje falešně...
Nehraje, umím ji naladit, takže ji zkrotím. (smích)
A už jiný nebudete, jak zpíváte v novém hitu Olympiku...
Ano, už jiný nebudem. (úsměv)
Máte přes dvacet kytar. To jsou všechny kytary od začátku vaší kariéry? Bohužel, ty úplně první nemám. Jedna skončila v Sobrancích, kde je velké muzeum českých kytar. Další, kterou jsem si nechal vyrobit u houslaře Alfonse Vávry, jsem půjčil svému bratrovi, který ji někam zašantročil, a to je mi líto. Už jsem po ní vyhlásil pátrání, ale zatím je to bohužel neschůdný. A pak kytara Fender Stratocaster, kterou jsem si koupil v sedmašedesátém roce v Brně na veletrhu, tu jsem také dal bratrovi... Další je na výstavě, která se váže k Beatles a k počátkům bigbítu, v síni Jana Antonína Pacáka v Mimoni. No, a jinou jsem prodal a peníze, když jsem šel domů, jsem ztratil. To byla prostě nějaká smůla, no.
Petr JandaNarodil se 2. května 1942 v Praze. Český rockový zpěvák, skladatel, kytarista, majitel nahrávacího studia a vydavatelství. Dlouholetý frontman skupiny Olympic, pro kterou složil mnoho hitů; jedna z největších legend v historii české populární hudby. Letos na turné oslaví padesát let od založení skupiny Olympic. |
Když jste tak porovnával váš vztah ke kytarám a ženám, to vám příliš nelichotí...
No, tady to při srovnávání s tou ženou nějak nefunguje, to je pravda. (smích) Ale kytara má tu výhodu, že se dá nahradit lehce, aniž by nějak člověk žárlil. Kytary jsem vědomě rozdal nebo prodal. Poslední kytaru jsem si koupil před pěti lety v Americe. Koupil jsem si ibanezku, asi rok jsem na ni hrál, ale nechtěla si "sednout", pořád se rozlaďovala. Ale teď na ni hraju se Souseďankou a už si sedla, už bych ji mohl vzít i do Olympiku.
Takže na kytary už si dáváte větší pozor než ze začátku?
Mě to ze začátku hlavně vůbec nenapadlo a došlo mi to teprve až teď, když píšu velkou knihu Olympiku k padesáti letům, že jsme se vlastně stali součástí hudební historie. To mě v počátcích samozřejmě ani ve snu nenapadlo a ani jsem o tom nepřemejšlel. Žil jsem spontánní život muzikanta s tím, že to možná skončí za rok za dva za pět, bůhví kdy. A že se vrátím do práce a budu kytaru používat dál jen ke svý radosti někde u táboráku. Že se to takhle vyvinulo... Kdybych to býval věděl, tak jsem ty kytary samozřejmě nedával pryč žádný a všechny jsem je schraňoval.
Kytara od Martina Švehly z Třebíče (vlevo) je originál. Jmenuje se Želva, má perleťovou barvu a vyobrazenou padesátku. Petr Janda si ji sám vybral.
Kytara z Třebíče se na Vysočině během podzimního turné paradoxně vůbec nerozezní...
Příští rok budeme hrát turné k padesátinám v menších sálech a tam se asi Jihlava nebo Třebíč objeví. Třebíč, to byla naše tradiční bašta, tam jsme jezdili pravidelně. V kulturním domě jsme ještě před revolucí bývali téměř každý rok. Později jsme hrávali i v tamním novém kulturním domě, ve Fóru. Já si všechny tyhle věci neskutečně pamatuju, a proto můžu psát takové vzpomínkové knihy. Mně jak se řekne město, tak se mi vybaví šíleně vzpomínek.
Tak schválně, když jste zmínil Třebíč, co se vám vybaví?
Mám na to město zvláštní vzpomínku. Na náměstí v Třebíči bylo knihkupectví a nad ním byl nápis "Se Sovětským svazem na věčné časy". A někdo tehdy v tom baráku zemřel, tak tam pověsili nad ten nápis černou vlajku. Chtěl jsem si to vyfotit, jaké život dělá absurdní situace. Ale tak jsem se bál, že mě zašijou, že jsem si to nakonec nevyfotil. (smích) Dodnes mě to mrzí. Pak tam taky býval chlapík, který měl v Třebíči činčilovou farmu. A jednou nám k Vánocům dal jako dárky chmýří z těch činčil. Tehdy nám koupil žetony do herny a s celým Olympikem jsme po dlouhé době šli hrát kasino, to už je ale takovejch patnáct let. Mám spoustu vzpomínek na Třebíč...
Oproti tomu z Jihlavy jste naposledy před pár lety odjel ve zlém. Zrušil se váš vyprodaný koncert na poslední chvíli, kdy už hala byla v obležení fanoušků...
To jsme tenkrát přijeli hrát na zimní stadion a tam bylo pět pod nulou. Tak jsem řekl tomu pořadateli, že v tom se prostě hrát nedá. On mě začal přesvědčovat, že sežene nějaký topení. Tak jsem mu odpověděl, že se hlavně úplně zbláznil. Kde lidi budou stát? Tam byl led a lidi měli místa k stání přímo na něm! To by jim za pět minut byla zima, že by tam nevydrželi. Říkal jsem mu, že aspoň ten led mohli přikrýt. Oni se na to úplně vykašlali, jen postavili pódium. Tak jsme se sebrali a jeli domů. A ještě jednu vzpomínku na Jihlavu mám...
Jakou?
Jednou jsme tam hráli v amfiteátru, kde byla pod jevištěm šatna s nízkým kamenným východem. A když jsme šli hrát, Broum (baskytarista Olympiku Milan Broum - pozn. redakce) vrazil hlavou do toho šutru. Normálně se zvrátil a upadl na zem i s kytarou. Myslel jsem, že to vůbec neodehrajem. Museli jsme počkat deset minut, než se vzpamatoval. Měl pak ohromnou modřinu na čele.
A nějakou příjemnou vzpomínku na Jihlavu nemáte?
Jasně, tam jsme měli mejdany... Jak se postavil novej hotel za Jihlavou, v takovým paneláku, tam byly krásný večírky, tam to bylo fajn... Taky si vzpomínám, že tam stojí příšernej obchodní dům uprostřed nádhernýho náměstí, kterej jsme chtěli zbourat, nebo alespoň založit petici, aby to zbourali.
Jihlava, červen 1980 - Jihlava, tehdejší náměstí Míru (dnešní Masarykovo náměstí). Na místě bývalého Kreclu vyrůstá obchodní dům Prior (červen 1980).
O tom jste se s kapelou tehdy bavili?
Přesně tak, to bychom šli klidně pomáhat zbourat, to bylo něco tak odpornýho... A taky mám vzpomínku, že se v Jihlavě upálil jeden dělník na protest proti režimu. (Evžen Plocek se upálil 9. dubna 1969 před sídlem KSČ na protest proti příjezdu sovětských okupačních vojsk - pozn. redakce)
Hrál jste na tolika místech, že se vám ta města nepletou?
Tyhle věci si pamatuju. I Havlíčkův Brod, tam jsme taky hrávali často. A když jsem byl malej, asi dvanáctiletej kluk, tak jsem si rozřízl nos ve Světlý nad Sázavou, kam jsme jezdili na prázdniny. Ze Světlé jsem jel do nemocnice právě do Havlíčkova Brodu, kde mi to sešili. A čím jsem starší, tím mi ta jizva víc a víc vylejzá. Sešili mi to teda pěkně blbě. Ledeč a okolí, tam se mi o prázdninách strašně líbilo, to byl můj oblíbený kraj. Ve Světlé je krásný zámek a ve městě jsme pravidelně s Olympikem hráli v kulturáku, který byl poblíž náměstí. Ale to už je taky strašně dávno, dnes se už do takových menších sálů nevejdeme kvůli technice ani finančně. A je to škoda. Ale možná, že uděláme nějaké zmenšené turné, zeštíhlíme rozpočet a zase pár těch kulturáků objedeme.
Už dříve jste uvedl, že Olympic má za sebou už zhruba devět tisíc koncertů...
Kupodivu teda musím říct, že jsem se zmýlil. Dal jsem k dispozici všechny moje zápisníky, které si vedu od roku 1965 a kde mám všechny koncerty zapsané, spočítat našim badatelům. Ti zjistili, že těch koncertů bylo zhruba kolem šesti a půl tisíce, což mě trochu zklamalo. Ale já mám pocit, že se někde museli splést a zkusím to ještě přepočítat.
Ale přesto je to úctyhodné číslo a vy jste letos v květnu oslavil sedmdesát let. Jak to zvládáte, celý život v tom koloběhu koncertů?
Je to tím, že jsem to prakticky nikdy nepřerušil. Teď už se bojím i prázdnin, že po prázdninách to bude jiný. Proto jsem radši řekl: žádný dlouhý prázdniny, prostě budeme hrát furt, abych z toho náhodou nevypadl. Protože když měsíc nehrajeme, tak mám vždycky strach. Ale pravidelně zjišťuju, že je to zatím bezvadný, že to funguje senzačně. Takže si to zatím nepřipouštím. Koukám na kolegu Gotta. Ten je o tři roky starší a má velké turné, tak si říkám, proč ne i já.
A nehecujete se spolu?
Ne, to ne. On je navíc naprosto nesportovní typ, zatímco já jsem sportovec. Přestal jsem kouřit a věnuju se fakt zdraví. Chodím na prohlídky, abych to všecko přežil, protože je mi nějak líto to zralé ovoce nesbírat. Ono je to těžké takhle vyprávět, ale já bych si to zatím nedokázal představit. Mě ta muzika hrozně baví... (přeruší ho tříletá dcera Anežka, která se dožaduje pozornosti) No, a taky mám malý děti, a tak je musím vychovávat.
Ve dnech 17. a 18. srpna bude Olympic natáčet klip k nové písni My už jiný nebudem. Můžete prozradit o čem klip bude?
Budou v něm všechny možné období skupiny za celou její historii, bude se to odehrávat v různých scénách a bude to nejsložitější klip, jakej jsme kdy dělali. První českej klip v trojrozměrné technologii. A bude v něm mimochodem hrát i moje nová kytara.
Vy jste si zahrál v novém klipu k Písni práce skupiny Buty, kde hrajete jednoho z řady nezaměstnaných muzikantů na úřadu práce.
On mi zavolal Radek Pastrňák z Buty. My se známe už strašně dlouho, u mě točil i první písničku, když o Buty ještě tehdy nikdo nevěděl. A mně se ten jeho nápad písničky strašně líbil.
V tom klipu říkáte větu: "Není práce v této branži, je to takový pro amatéry." To byla asi hodně velká nadsázka?
To není daleko od pravdy, na hudebním trhu to vypadá fakt blbě a ono to tak fakt nakonec skončí. Jestli se něco zásadně nezmění, muzikanti budou chodit do práce, jak si to přál bolševik, a večer si půjdou zabrnkat, protože si s tím prostě nevydělaj. Ani velký nový kapely už se tolik nevytvářej. Nikdo z těch mladých už není tak slavnej, protože je celý trh rozmělněný. Od té doby, co se přestaly prodávat desky, to šlo všecko do háje a kapelám ty peníze za desky chybí.
V závěru klipu od Buty stojíte ve frontě na úřadu práce jako předposlední před Karlem Gottem...
To jsem Radkovi Pastrňákovi nabídl, jestli nechce i Karla Gotta. A on, že by to bylo senzační. Moc jsem si od toho nesliboval, o to větší bylo moje překvapení, že tam Gott na natáčení přišel.
