Čtyřikrát za dopoledne například chodím na záchod, tělo si na všechny ty bílkoviny těžko zvyká.
Obden pak zvracím. To si většinou vzpomenu, že na mě v batohu čeká škatulka se dvěma kuřecími prsy. Ještě před dvěma týdny jsem býval zvyklý spíše na bagetu s uherákem.
Dostávám chuť na lásku
Ač to moc nechápu, něco se s mým tělem děje. "Zkusíme tvoje současný maximum na benči," vyzval mě včera, dva týdny po prvním cvičení, trenér Vašek.
Třikrát vytlačím nad prsa padesát kilo. Dej mi tam víc!
Dvakrát šedesát. Dej mi ještě víc!
Pětašedesátka by mi už nejspíš rozdrtila hrudník, tam musí Venca zasáhnout a činku lehce přizvednout.
"Zkusím to ještě jednou, bez tvý pomoci," navrhuju. Kroutí hlavou, abych se prý nezmrzačil. "Ale neboj," vtipkuje, "ve druhý polovině října už kvůli tobě budeme muset vyklidit posilovnu, protože na ostatní nezbudou závaží. A tebe budou muset jistit nejmíň dva trenéři."
Jasně, je to fór. Ale v takových chvílích mívám pocit, že ze mě korba opravdu bude. Když po hodině končím s posilováním, triko je vždycky napnuté, svaly napumpované krví. "Potřebuju nový hadry," dívám se do velkého zrcadla u sprch – jak narcis do vodní hladiny. Můj trup, ještě koncem srpna beztvarý, najednou připomíná obličej.
Pokud mám pokračovat v nechutnostech, v takových chvílích dostávám nezvyklou chuť na lásku, jako by mi bylo sedmnáct. Žena však není doma, co teď?
Svléknu se do naha a v televizní samoobsluze objednám za devadesát korun film pro dospělé, který nemá děj. Holky ze střední, nebo tak nějak se jmenuje. Když na něj koukám takhle, se zárodky budoucích svalů, ani si nepřipadám moc divně. Převládá spokojenost...
A pozítří zase v posilovně, už chápu Vaškův systém. Nejdřív mě nechá, ať se zahřeju na běžícím pásu, potom velí: "Začneme dvacetiminutovým kruháčkem v hodně rychlým tempu."
Už tuším, co mě čeká. Pět různých cviků s vlastním tělem a gravitací, jimiž posiluju svaly kolem břicha, Venca tomu říká "střed těla". Ležím například na modrém nafukovacím míči a už jen ta poloha zapíná všechny svaly, protože jinak bych upadl na koberec. Ale já ještě musím dělat jakési nepatrné sedy lehy, při kterých bolí břicho.
Jelikož chci brzy vypadat jako jateční bejk, po dvaceti minutách spartakiády jdeme na činky.
Redaktor iDNES.cz má za sebou dva týdny, které se odvíjely v rytmu posilovny.
Buď na činky, nebo třeba na shyby – to bývá nejtrapnější chvíle, protože já bych se k hrazdě nepřitáhl víc než jednou, kdyby mi Vašek nepomáhal jako děcku. "Nahoru prudce vyraz," přizvedává mě, "a dolů pomalinku, brzdi, výborně. Ještě čtyřikrát."
Po každém takovém cviku na svalový objem se nejmíň minutu směju. Vtipného se neděje nic, ale příšerně mě lechtá ve svalech. Žádný podobný pocit v posledních třech dekádách nepoznaly.
Nedělní posilovnu zazdím
O víkendu jsem zhřešil. Starý přítel si mě vybral za svědka, a proto dostala před posilovnou přednost jihočeská svatba.
Asi si to dovedete představit – sedm sudů na padesát hostů.
Shodou okolností už všichni přítomní věděli, že se stávám korbou. Osahávali mi paže a významně konstatovali, že tam už cítí jeden sval. Podezřele se však šklebili. "Tady máš ten svůj tvaroh," přinesli mi k sedmému pivu talíř se svatebními koláčky a já jim pyšně tvrdil: "Jen se smějte, v neděli večer jdu na trénink, všechno vypotím a pak zaleju proteiňákem." Ale nevěřili.
Mám jednu příšernou vzpomínku z nedělního poledne. "Ještě se dám do pořádku," drobím si mezi pivními sudy brufen do tabáku a motám cigaretu, "ještě si zacvičím." Cvakám zapalovačem, ale bohužel – připadám si pak spíše jako zaměstnanec cementárny než jako budoucí Arnold.
Nedělní posilovnu zazdím, je mi zle. Trápí mě výčitky svědomí, ale Vašek je zlatej.
"To nevadí," uklidňuje mě, "aspoň sis pořádně odpočinul." Čímž si nejsem jistý, ale přikyvuju.
"Stejně jsi udělal obrovskej pokrok, teď už jsem si jistej, že budeš koncem října vyrýsovanej."
"A opravdu to není málo, cvičit třikrát nebo čtyřikrát týdně jenom hodinu?" ujišťuju se.
Není, přísahá mi. "Ty máš fakt intenzivní trénink a ten ani nejde dělat dýl než hodinu. Vždyť se podívej, jak z tebe vždycky ke konci teče..."
A v tom má asi pravdu. Na svatbu zapomenu. Jako pokání si vyndám z batohu to hnusné kuře a bílý jogurt. Poobědvám.
A zároveň si naplánuju první návštěvu solária.
