Opravdu se živíte jen jako iluzionista?
Ano, je to mé hlavní povolání.
Co jste dělal předtím?
Mám za sebou zkušenost z oblasti marketingu a pár let v oblasti lidských zdrojů, kdy jsem vedl pohovory a vybíral lidi na různé pozice. Od sekretářek po generální ředitele. Ale iluze byly mým koníčkem a už v patnácti letech mne oslovila Česká televize, abych pro ni dělal Školu kouzel. Bylo to sedm dílů a snažil jsem se, aby všechny věci byly hodně kreativní.
Proč jste pravidelné zaměstnání opustil?
V určitém okamžiku již nešlo spojit běžné každodenní docházení do práce se čtyřmi, pěti a více akcemi týdně, takže jsem se musel rozhodnout. Od té doby již jen realizuji své iluze pro firemní, zábavné a společenské akce.
Co vás na myšlenku "budu kouzelníkem" přivedlo?
Rodiče před revolucí tajně chytali rakouskou televizi a tam byla show Siegfrieda a Roye, což jsou iluzionisté, u kterých se chtěl učit i David Copperfield. Ta show běžela snad 25 let v Las Vegas a jim během programu létali ve vzduchu i živí tygři. To byl zřejmě ten první impulz.
Robert Fox (1978)Kouzelník a iluzionista, který svou show s úspěchem předváděl po celém světě. Má za sebou například roční angažmá v magické show Le Grand David v USA a pětileté angažmá v Rakousku. V České televizi realizoval v letech 2008, 2009 a 2010 pořad Magie v ulicích. V roce 2005 reprezentoval Českou republiku v Lucembursku u příležitosti oslav ročního výročí vstupu do Evropské unie. |
Jak jste se tedy ke kouzlení dostal?
Zpočátku jsem se učil sám a ve druhé třídě jsem poprosil maminku, aby mě vzala do "kouzelnické školy". Ale tam mi řekli, že jsem moc malý, což pro mě ve finále bylo štěstí, protože mě nikdo neučil vytahovat králíčky z klobouku. Díky tomu jsem se vydal vlastní cestou.
Jakou?
Vždy mne přitahovaly iluze přímo s lidmi. Už v dětství mě fascinovalo, když jsem viděl, že dospělý udělá něco, co ostatní neumí pochopit a nevěří tomu. Překvapovalo a lákalo mě, jak se lidé dají ovládat a manipulovat. Věnoval jsem kouzlení každou volnou chvilku a doslova se pídil po každé zmínce v historii. Principy řady iluzí jsou i tisíce let staré, já se je snažím dále rozvíjet a převést ty nejsilnější do 21. století.
Můžete uvést nějaký příklad?
Tak dříve se nechal zmizet například slon. Dneska již může zmizet Boeing 747, a to za plných světel a obklopený náhodnými lidmi.
Které ze svých triků považujete za divácky nejúspěšnější?
To se nedá jednoduše říci, protože každý má jiný princip. Některé jsem založil na zručnosti prstů, jindy je základem psychologie.
Například člověk, který stojí přede mnou, udělá přesně to, co chci já, a přitom je přesvědčen, že to je jeho svobodná volba. Největší zábavu u toho udělají psychologové, personalisté či ředitelé společností, protože ti si nejsou ochotni připustit, že se byť nevědomky nechali ovlivnit druhou osobou.
Některé věci, které používám, si ani já sám nedokážu vysvětlit. Hlavní je, že fungují, a tak je dál rozvíjím.
Máte tedy nějaké schopnosti, které jsou nám, běžným smrtelníkům, upřeny?
Sám bych to tak nikdy nenazval. Každý z nás přece umí něco, co druhý zase nedokáže. Jeden má řečnické vlohy, druhý umí krásně zpívat a třetí maluje obrazy. Všichni šamani či kmenoví kouzelníci měli a mají zřejmě podobné schopnosti.
Před tisíci lety byl šaman někdo, kdo plnil roli astrologa, psychologa, lékaře, dokázal manipulovat s davem. Byl to člověk využívající zákony přírody a implementující je pro dobro svého kmene.
Pozorujete na sobě v rámci těchto schopností nějaký vývoj?
Samozřejmě, v dětství jsem zkoušel za pomoci iluze ohýbat ocelový drát, pak teprve jsem přešel na silnější kovy.
Jaké mají kouzelníci vzdělání?
Nevím, jaké mají ostatní ve světě, ale já jsem tady v Čechách vystudoval střední hotelovou školu a hned po maturitě jsem odjel do USA. Tam jsem získal roční angažmá v divadle moderní magie ve městě Beverly (stát Massachusetts, pozn. redakce).
Vystupoval jsem tam se svými iluzemi, ale zároveň jsem se učil a inspiroval od ostatních. Přitom jsem studoval psychologii herectví, vyzkoušel jsem si marketing a management. Byl jsem jediný Evropan, který tam působil.
Zmiňoval jste Českou televizi. Působil jste v ní i v loňském roce...
V letech 2008 až 2010 jsem pro Českou televizi natáčel pořad Magie v ulicích. Jak napovídá název, šlo o show přímo mezi lidmi, které jsme "odchytili" při jejich cestě do práce, z práce či jen tak za zábavou.
Pořadem jsem chtěl ukázat, že opravdové kouzlo lze předvést kdykoliv a kdekoliv, tedy bez připravených rekvizit. Proto hlavní roli hrají vždy náhodní kolemjdoucí a jejich reakce při setkání s neobvyklými iluzemi. Možná si někteří čtenáři vzpomenou na díl, kde jsem vytáhl dálniční známku skrze čelní sklo auta, a aby její majitel nezůstal v němém úžasu, tak jsem ji zase poctivě vrátil.
V pořadu Uvolněte se, prosím jste nechal zkroutit kovový příbor. Jan Kraus byl z toho tenkrát hodně vyvedený z míry. Docela ho chápu, je to přece tvrdý kov. Jak toto vysvětlíte?
Nepotřebuji nic vysvětlovat, byl to jen jeden z experimentů, které jsem tam předváděl. Podle ohlasu a reakcí myslím, že se všichni dobře bavili. A o to mi jde především.
Kde, kromě literatury, hledáte inspiraci k novým kouskům?
Pro mě jsou největší inspirací lidé, s nimiž se při svých vystoupeních setkávám. Přínosem jsou především ti rejpalové, protože říkají: "To není možné..." a "Tohle byste zvládl?". A já pak zkusím ten jejich nápad zrealizovat. Právě tito lidé mě posouvají dál.
Je u nás někdo, kdo dělá podobný styl jako vy?
U nás o nikom dalším nevím, ale to neznamená, že takový člověk není.
Viděla jsem vás kouzlit mezi lidmi, děláte i představení na jevišti?
Místo, kde se rozhodne klient uspořádat svoji akci, pro mne není důležité. Nejčastěji jsou to hotely, restaurace, kavárny, golfová hřiště...
Když je větší počet diváků, tak úvodní program většinou směřujeme na parket či jeviště. Potom běží diskotéka, kapela, raut a já pokračuji se svými iluzemi přímo mezi hosty v bezprostřední blízkosti.
A co představení "na vstupenky"?
Několikrát do roka realizuji akce pro obchodní centra či diskotéky, ale devadesát procent mých programů jsou uzavřené firemní večírky. Nejčastěji jde o show pro 100 až 200 lidí. Mám však programy i pro menší společnosti, či naopak velké akce nad tisíc diváků.
Vyvíjíte úplně nové věci?
Nikdo, kdo chce dělat originální show, nemůže ustrnout, ale musí na sobě stále pracovat. Zastávám názor, že člověk se učí celý život. Proto hodně cestuji do zahraničí, kde beru inspiraci a tu implementuji do svých pořadů. Mým domovským podnikem je restaurace La Casa Argentina, kde pravidelně zkouším nové experimenty.
