André-Adolphe-Eugène Disdéri se na jaře 1871 toulal ulicemi Paříže a na káře táhl svoji temnou komoru. Fotografii nepovažoval za umění, ale za řemeslo. A to velmi výnosné řemeslo.
SLAVNÉ FOTOGRAFIESeriál iDNES.cz nabízí příběhy slavných zpravodajských fotografií, které se staly ikonami, ať už vznikly na válečných bojištích, při různých tragédiích, ve vesmíru nebo "jen" zachycují lidské osudy. |
Mezi pařížskými měšťany zpopularizoval tzv. carte de visite, fotografické navštívenky. Deset let před vypuknutím povstání v Paříži přijímal ve svém ateliéru 200 zákazníků denně a mohl se považovat za nejbohatšího fotografa na světě.
Nyní zavětřil novou obchodní příležitost. Během dvouměsíčního snu o utopii v Paříži dokumentoval škody napáchané pruským ostřelováním, vypálený palác Tullleries nebo stržený sloup se sochou Napoleona na náměstí Vendôme.
Razítko jeho ateliéru je také na lehce vybledlém snímku dvanácti popravených komunardů.
Tajemná čísla
O snímku, jehož originál se skrývá v archivu pařížského městského muzea, se toho příliš mnoho neví. Vyfocen byl nejspíš těsně po porážce komuny, kdy během tzv. Krvavého týdne vládní jednotky postřílely většinu revolucionářů. Kde byl pořízen? Možná na hřbitově Père Lachaise, kde se odehrávaly masové popravy, nebo v Lucemburských zahradách, jejichž cestičky prý na jaře toho roku lemovaly hory mrtvol.
O totožnosti popravených mužů můžeme jen spekulovat. Švihácké svršky některých z nich naznačují bohémský původ, jiní popravčí četě čelili s odhalenou hrudí. Největší dohady panují ohledně podivného číslování mrtvol.
Konec císařství. Komunardi strhli sloup na náměstí Vendôme, vyrobený na příkaz Napoleona z děl ukořistěných v roce 1809
Proč někdo tyto muže v prostých rakvích poskládal vedle sebe a podle nepochopitelného principu jim přiřadil čísla? Horní řada začíná šestkou a končí jedničkou, čtyřku najdeme dvakrát, zato dvanáctka úplně chybí. Jako nejpravděpodobnější se jeví teorie, že číslování mělo pomoci při pozdější identifikaci mrtvol.
Protože ale čísla nejsou logicky řazena, objevily se i spekulace o zakódovaném vzkazu nebo nepochopitelné šifře. Co číslice znamenají, se nejspíš již nikdy nedozvíme. Tajemství je spolu s mrtvolami komunardů pohřbeno v jednom z masových hrobů.
Konec utopie
Kromě Disdériho snímku bychom marně hledali další fotografie mrtvol v ulicích Paříže. Jako kdyby tisíce zabitých na ostatních fotografiích nezanechaly žádnou stopu. A právě proto se snímek mrtvých komunardů zapsal do dějin jako obrazová metafora krvavého konce krátkodeché utopie.
"Snímek je bezpochyby dokumentem moci - moci živých nad mrtvými, kteří se již nemohu bránit degradujícímu vystavování a klasifikaci. Důkaz moci vítězů nad poraženými, buržoazie nad proletariátem," hodnotí Disdériho snímek historik fotografie Hans-Michael Koetzle.
Ulice poničené francouzské metropole po porážce Pařížské komuny v roce 1871
Pařížská komuna nicméně pro vývoj fotografie znamenala mílový krok kupředu. "Povstání komuny je vedle občanské války v USA jednou z prvních historických událostí, které byly pečlivě fotograficky zachyceny," tvrdí kurátor Quentin Bajac, který v roce 2000 uspořádal v pařížském Muzeu D´Orsay výstavu "Komuna ve fotografiích".
Oproti rytinám zachycujícím hrdinné scény umírání na barikádách fotografie střízlivě zachytily hlídkující komunardy nebo vypálené ulice města.
Ve službách propagandy
Nejslavnější pařížští fotografové té doby jako Nadar nebo Baldus však povstání opomenuli. Naopak se vyznamenal například Bruno Braquehais, z kterého se během Komuny stal první skutečný francouzský fotoreportér a předchůdce moderní válečné reportáže.
Fotografové po krvavém potlačení povstání vládě posloužili jednak pro inventarizaci 40 tisíc uvězněných komunardů, jednak k propagandě. Vládnoucí garnitura si objednala fotomontáže a inscenované snímky, které zobrazovaly zločiny a popravy spáchané komunardy.
Prodej snímků z období komuny byl zakázán, podle vlády mohly narušit veřejný pořádek. Fotografové se tak aspoň zahojili prodejem fotografií poškozené Paříže. Mezi zvědavými návštěvníky francouzské metropole šly tyto připomínky nedávných krveprolití a historických okamžiků na dračku.
Pařížská komuna Komunardi hlídkují u dělostřelecké pozice na Montmartru Revoluční utopie v Paříži má příčiny v katastrofální porážce Francie v konfliktu s Pruskem. Když Napoleon III. padl v bitvě u Sedanu do zajetí, císařství padlo a byla vyhlášena republika. Vyhladovělí obyvatelé obležené Paříže, kteří byli zpočátku k vládě loajální, začali být krajně nespokojení. Vláda požádala o příměří, rozpustila jejich Národní gardu a zrušila moratorium na nájmy. Ze vzpurné Paříže se vláda a parlament přesunuly do Versailles. Když se vládní jednotky snažily pařížské Národní gardě vzít děla, jimiž bránila město, vypuklo povstání. 28. března 1871 byla vyhlášena Pařížská komuna. Metropole si vybírá "vládu neznámých", která má v programu oddělení církve od státu. Antiklerikalismus komuny se projeví popravou pařížského arcibiskupa, z Paříže mizí symboly výbojů jako například sloup na náměstí Vendôme ulitý na příkaz Napoleona z kanonů ukořistěných v roce 1809. Po dvou měsících ale sen o nové společnosti končí. Po podepsání příměří s Pruskem dostala vláda k dispozici nové jednotky, které 21. května vpochodovaly do města. Následoval tzv. Krvavý týden. Usmrceno bylo kolem 17 až 35 tisíc lidí. Mnoho dalších bylo popraveno, uvězněno nebo posláno do exilu. Z krvavé porážky se rodí slavný mýtus. Přestože socialismus komuny byl značně zmatený, k odkazu Pařížské komuny se hlásili komunisté i anarchisté. Karlu Marxovi připomínala "vítězného posla nové společnosti (...), nikoliv parlamentní orgán, ale akční exekutivní a zákonodárný orgán v jednom." "Komuna, která se prohlásila za federalistickou i ateistickou, byla především odvážnou a přesně definovanou negací státu," myslel si naopak Michail Bakunin. "Lenin v ní viděl předobraz října 1917, sovětů i rad, které představovaly její znovuzrození," píše historik Marc Ferro ve svých Dějinách Francie. |
