Historickou soupravou mířící z Prahy do Londýna jedou děti (nebo jejich potomci), které sir Nicholas Winton před sedmdesáti lety zachránil před nacisty. Kromě věčně poletujícího šmíru se cestující můžou na čtyřdenní cestě těšit také z Masarykova salonního vozu.
V čele historické soupravy dominovaly na hlavním nádraží v Praze, odkud Wintonův vlak v úterý ráno vyrazil, dvě parní lokomotivy. Jednou z nich byl přes šedesát let starý Albatros v barvách československé vlajky.
Posádka parní lokomotivy Albatros, která část cesty jela v čele Wintonova vlaku. (1.9.2009)
"Albatros je mercedesem mezi parními lokomotivami," vysvětluje ve špinavé kabině Václav Dostál, jeden ze čtyřčlenné posádky lokomotivy.
Albatros má totiž na rozdíl od starších lokomotiv to, čemu se říká automatický šnek. V kabině už topič nemusí lopatou přihazovat do kotle uhlí, šnek to dělá za něj. I přesto je čas od času nutné přihodit uhlí ručně.
Jeden z vagonů Wintonova vlaku. (1.9. 2009)
Jeden z posádky rychle otevře dvířka od kotle, topič dovnitř hodí uhlí, zase je zavře, nabere další várku, dvířka se zase otevřou a tak několikrát za sebou. To pak v kabině stoupá teplota nesnesitelně rychle.
Vypravit lokomotivu jako je Albatros zabere podle Dostála tři dny a pod kotlem se musí zatopit už den před odjezdem. Během cesty pak s Wintonovým vlakem musí často zastavovat, nabírají palivo a čerpají vodu.
Salonní vůz s komorníkem a lékařem
Během zastávek se ale stíhají posádky obou lokomotiv i nasvačit. Mohutný dým valící se s obou komínů lokomotiv a občasné zahoukání ve stanicích vždy přiláká pozornost desítek místních obyvatel.
Albatros ani druhá lokomotiva známá pod přezdívkou Zelený anton ale s cestujícími až do Londýna nedojedou. V úterý odpoledne je v německé stanici Furth im Wald po pěti hodinách jízdy obě odstavili a do Holandska už veze cestující jiná. Poslední výměna lokomotiv čeká Wintonův vlak ve Velké Británii.
Speciality kuchyněOblíbeným místem cestujících jsou také dva historické jídelní vozy. Oko tu potěší nejen interiér, ale také polední menu, které na cestující během tří dnů, které stráví ve vlaku, čeká. Těšit se mohou na sýrovo-krémovou polévku s bílým vínem a smaženým bramborem, telecí paprikáš na smetaně s noky či na jablečný závin se skořicí. O košer menu nikdo z cestujících zájem neměl. |
Součástí historické vlakové soupravy je i Masarykův salonní vůz. Kromě Masaryka ho využívali mezi lety 1930 a 1967 prezidenti Beneš i Hácha a různí ministři.
"Pak to s vozem nevypadalo moc dobře, nikdo se o něj nestaral, jeden čas to dokonce směřovalo k sešrotování," vypráví během jízdy do Norimberka, kde cestující stráví noc, Karel Laňka z Železničních opraven a strojíren České Velenice. Závod se o salonní vůz už několik let stará.
Masarykovově vozu vévodí salon. Uprostřed sedí u stolu dva průvodci a čekají na zájemce o prohlídku či poslouchají příběhy Wintonových dětí, které za nimi čas od času přijdou. Z obou stran jsou dveře do ložnic, dámské a pánské.
Z boku jsou pak ještě tři kupé určené pro lékaře, tajemníka a komorníka. Na konci vozu je ještě kotelna a vedle ní skříň s šuplíky na uhlí. "To aby se prezidentům a ministrům mohlo v zimě zatopit," vysvětluje Laňka.
Cesta byla pro děti dobrodružství
Historii vozu, o níž Laňka vypráví, dokresluje deník, z něhož lze vyčíst místa, která vůz navštívil. "Jsou tam všechny jízdy, nejen ty oficiální, ale i zkušební a také když se jelo do dílny," popisuje průvodce.
V deníku si tak Laňka našel například období protektorátu. "Prezident Hácha jezdil málo a když už jel, tak většinou do Rakovníka, asi když mířil do Lán."
Zajímavá jsou také razítka, která Masarykův salonní vůz při svých cestách dostával do deníku. "Tehdejší železničáři měli dost odvahu, ještě v roce 1941 najdete v deníku razítko s nápisem Masarykovo nádraží a taky tam nejsou dvojjazyčné názvy, ty tam najdete až o rok později," dodává Laňka.
Kromě zážitku z jízdy parní lokomotivou a prohlídky honosného salonního vozu se mohou cestující podívat také do vagonů III. třídy. Nejvíce se podobají vagonům, v nichž před sedmdesáti lety jely Wintonovy děti z Prahy do Londýna.
Na dřevěných lavicích nebyla cesta nejpohodlnější a kvůli nacismu ani nejveselejší. Jedna z cestujících, šestaosmdesátiletá Zuzana Medasová, brala však jízdu do Londýna jako velké dobrodružství. "To, jak mi změní život, jsem tehdy netušila," vypráví jedna z Wintonových dětí.
Interiéru vozů s dřevěnými sedadly zároveň využívá slovenský režisér Matěj Mináč, který během cesty natáčí už druhý dokument o Wintonovi.
Čím jedou wINTONOVy DĚTiDesetivozá souprava mířící z Prahy do Londýna má co nejreálněji připomínat železniční pravidelné linky, jimž v roce 1939 odjelo do Anglie celkem 669 dětí. Poslední vlak, jehož odjezd byla stanoven na 4. září, ale z hlavního nádraží nikdy nevyjel. Tři dny před jeho odjezdem totiž vypukla druhá světová válka. Na trať Praha - Londýn se ale nakonec dostal - o sedmdesát let později. 4. září by ho měl v Londýně přivítat sir Nicholas Winton osobně, v jehož hlavě se nápad zachránit před nacismem židovské děti zrodil. |
