Tesař je jeden z nejdéle působících brněnských promotérů a hudební akce organizuje přes dvacet let. Stojí za vznikem taneční scény na Moravě i v Brně, za legendárním klubem Mersey, ale i za DJs hrajícími na hradech - Hradhouse.
V rozhovoru pro MF DNES se Tesař rozpovídal i o tom, proč nyní jeho agentura provedla dramaturgický přemet a začala se soustředit i na pořádání koncertů, na které by on sám rozhodně nešel.
Silná bouře připravila Creamfields v Břeclavi o vystoupení hlavních hvězdVystoupení světových hvězd taneční hudby v červenci 2008 na břeclavském letišti zabránila nepřízeň počasí |
Na rok 2009 jste pro Creamfields plánovali přivézt hvězdnější jména. To se ale asi úplně nepovedlo...
Letos vypukla takzvaná ekonomická krize, ačkoli si myslím, že ji vymysleli finančníci a že si s námi zahrávají. Ale máme ji tu a sponzoři většinu příspěvků zrušili, máme od nich třetinu peněz co loni. Možná by bylo skvělé, kdyby se podařilo, aby festival podpořil kraj, což se stalo třeba v Polsku, kdy Wroclaw zaplatila za Prodigy sto tisíc euro, ale tady moc optimista nejsem, u nás se spíš než Daft Punk nebo Chemical Brothers, které bychom potenciálně pozvali, sponzorují ohňostroje a lidové slavnosti.
Původně jste chtěli jako lákadlo pro masy Samanthu Fox, ale britská centrála vám ji zatrhla. Proč?
To už pro ně byl moc velký úlet. V Anglii se na Creamfields objeví třeba Jimmy Sommerville nebo Cool and the Gang, je tam pódium pro legendy ze 70. let. Češi ze sedmdesátek znají jen Sabrinu, Samanthu, Sandru a uznávají je jako hvězdy diska. Jenže, co jsme netušili, pro Brity je Samantha Fox symbol totální pokleslosti. Vnímají to stejně, jako kdybychom chtěli pozvat nějakou pornoherečku.
pavel tesařBrněnský promotér se narodil 6. 3. 1966 a je svobodný. Mezi jeho největší akce patří festival Creamfields, který byl loni poprvé v Břeclavi, a Hradhouse v Boskovicích, který už vstupuje do 12. ročníku. |
Myslím, že tak silná bouřka v Česku snad ještě nebyla, vítr měl až 120 kilometrů za hodinu. Doufám, že taková věc se festivalu stane tak jednou za sto let. Ale samozřejmě všechno připevňujeme a chystáme se na nejhorší.
Bouřka pro vás znamenala téměř třímilionovou ztrátu, daří se vaší agentuře finančně zahojit?
Bude trvat třeba pět let, než se dostaneme na nulu. Letos v podstatě pracujeme zadarmo. Festivaly vydělávají obecně kolem tří až šesti set tisíc, super výsledek by byl milion, ale zahojit se na jediném ročníku možné není. Ostatně, ani loni jsme nečekali velké výdělky, v podstatě jsme počítali s tím, že první tři roky se bude jen budovat jméno, vytvoří se struktura sponzorů i diváků a teprve potom začne akce vydělávat.
Loni jste měli rozpočet 11 milionů, skoro polovinu stály honoráře umělců a Ferry Corsten přiletěl soukromým tryskáčem. Letos budete šetřit?
Letos jsme vše snížili na polovinu, žádné tryskáče nebudou. I centrála Creamfields nám na teď dala kvůli loňské bouřce 70 procent slevu na licenci za 1,7 milionu korun.
Mluví se i o tom, že je letošní festival v Břeclavi naposled.
To jsou jen spekulace, rozhodně tu chceme pokračovat. Pokud se nestane něco fatálního. Břeclav je výborné místo, přijedou lidé z Prahy, Vídně i Bratislavy.
Možná v Česku není ještě tolik rozvinutý zvyk jezdit na velké taneční akce.
Ona tu taneční kultura jednu dobu hodně rozvinutá byla, Brno bylo dřív město techna. Byly tu Orion Hally, Garáže. Jenže teď všechno mainstreamovatí. Národ otupěl. V 90. letech se zvídavě chodilo na všechno, co bylo ze Západu, z Británie, ale teď národ degeneroval, chodí se na Kabáty, Vypsanou Fixu a Divokýho Billa za stovku. Češi jsou pro akce typu Creamfields těžké publikum. V Brazílii přijde na Creamfields 40 tisíc lidí, na vstupné si i ti chudí našetří, protože je to událost. Ale Češi radši vyrazí na chatu a koupí si bečku piva. Máme tu ročně 30 festivalů s návštěvností osm a víc tisíc lidí a na všech hraje Divokej Bill, Vypsaná Fixa, Tři sestry, Čechomor a Aneta Langerová.
A na většině z nich hrají taky Chinaski. Stejně jako nyní na Creamfields.
To byla trochu naše rezignace. Řekli jsme si, že jsou ti Češi fakt tak tupí, že tam musí mít něco z rádia, jinak tomu nerozumí. Říkali jsme si: pojďme ze všech těch příšerných kapel, co tu jsou, vybrat něco snesitelného. A teď jen dilema: Kryštof, nebo Chinaski? Aneb něco, co aspoň z dálky připomíná kytarovku a hrají to v rádiích. A ukazuje se, že to byl dobrý tah, je o to zájem. Potřebujeme festival popularizovat, aby se toho slova „taneční“ lidi nebáli, přijeli a zjistili, že je akce pestrá, moderní, odlišná. Musíme lidi vzdělávat. Dřív jsem taky nenáviděl techno, pro mě to byl symbol drog, ale pak jsem názor změnil.
Jste jedním z nejstarších brněnských promotérů, aspoň co se taneční scény týče. Jak se k tomu student techniky dostal?
To tak nějak máte v buňkách, organizační schopnosti, taky jsem se vždycky zajímal o hudbu. Petr Hajn, který se mnou studoval techniku, už v roce 1986 pod hlavičkou SSM dělal Pražský výběr. A já začal dělat podobné věci. Původně jsem začal na jazzu a rocku, ostatně taneční hudba se u nás objevila až v roce 1995. Ale hlavně jsem chtěl mít klub. Dneska už bych se tak nerozhodl, ale po revoluci to bylo něco, mít rockový klub. To znamenalo něco jako být prezident republiky, byla to velká seberealizace. Což bylo na té době hezké, lidi podnikali ne s cílem vydělávat peníze, ale dělat něco, co se do té doby nesmělo.
Ostatně pořadatelské ambice jste měl už jako student, slyšela jsem, že jste dokonce těsně po revoluci vymyslel armádní výlet na Rolling Stones.
Na vojně v Plzni jsme byli jako vysokoškoláci, přišla revoluce, ani jsme nevěděli jak, a najednou během pár měsíců sem přijeli Stouni. No a já jsem nadřízeným navrhl, ať se na ně jede. Ani nevím, jak se mi povedlo je přesvědčit, ale ten „organizovaný zájezd pro nejlepší vojáky“ prošel, a armáda nám to zaplatila. Vybral jsem své kamarády, a jelo se. (smích) Byl to úlet, z vojny se dostat na Stouny. Ve vlaku jsme zahodili uniformu a zažili nejlepší koncert vůbec. Bylo to o to intenzivnější, že armáda měla tehdy dost přísný režim, byl to revoluční rok a pořád se čekalo, že bude nějaký puč, nebyla to v roce 1990 jednoduchá služba.
creamfieldsDruhý ročník se koná v Břeclavi |
Po dvou letech jsem zjistil, že se v Mersey motám pořád na plácku pro 300 lidí a že by bylo dobrý udělat něco pro větší publikum, a tím začaly naše akce v roce 1995 jako Legendary Pink Dots nebo Siouxsie and The Banshees. A byly to divoké doby, třeba na Banshees ještě nebyly mobily, jejich autobus se ztratil po cestě z Německa a čekala na ně plná hala Vodova, přijeli na poslední chvíli, v půl desáté večer vyskočili z autobusu a šli hned hrát.
Zníte hrozně nostalgicky, oproti tomu, jak mluvíte o dnešku.
Protože to byla fantastická doba, koncerty v té době byly strašně kvalitní. Tehdy do Rubínu chodilo tisíc lidí na Garáž, Dunaj, což byly fantastické undergroundové kapely. Dnes chodí tisíc lidí na pop z rádia. To bylo po revoluci to krásné, že lidé byli intelektuálně nažhavení. Nemyslím, že je to pocit nostalgie, ale přijde mi, že dnes je ta doba prostě hloupější. Třeba Kabáti, to bylo pro mě nepředstavitelné. Vulgární, sprosté texty o ničem, to nemůžete srovnat s Mejlovými texty pro Garage. Nedávno jsme spolupracovali na koncertě Tří sester, jenom proto, abychom vydělali peníze. A mě překvapilo, že to je fakt mizerná hudba, mizerná kultura, a stejně na ně chodí 2000 lidí. Texty o pivu a o ničem. I když song „Venda Venda se svou motorkou“ mě pobavil, kopie slavného hitu Iggyho Popa tuším.
Když jsme se bavili o tom, že centrála Creamfields odmítla Samanthu Fox, aby si nepoškodila pověst, vy jako Mersey nemáte podobný problém, když pořádáte Tři sestry, Nazareth, Alphaville?
Máme, děláme to tajně. Jen pro peníze. Máme na to druhou agenturu, nazvali jsme ji Brnokoncert a pod tou to děláme. Kvůli tomu dluhu musíme něčím vydělávat.
A teď už to moc tajné není.
No, ono je to nakonec jedno. Ale na plakátech Mersey není. I když je tam pořád stejný tým. To je smutné na kapitalismu, že všechno ovládly peníze. Nálada společnosti je konzumní a tupá.
A je nějaký z vašich koncertů pod hlavičkou Brnokoncert, na který byste osobně rád zašel?
To v žádném případě. Je to čistě obchodní činnost, jako když prodáváte cihly. Po tom, co jsme do všeho dávali nadšení a srdce, a pak jsme prodělali obrovské peníze, jsme teď asi trošku zcyničtěli. On se vás pak nikdo neptá, proč máte ty dluhy, nikoho nezajímá, že jste to dělal upřímně a srdcem, nakonec každý chce zaplatit faktury. Takže jen jdeme s modelem, který teď je ve společnosti. Řekli jsme si: pojďme pro český lid dělat, co si zaslouží a co chce. Já nemám rád Landu, ale pokud bych na něm vydělal půl milionu, tak jeho koncert udělám. Loni jsem odhodil hodně ideálů, už je ze mě podnikatel a ne nadšenec. Srdce už zapojuju jen u Hradhouse a Creamfields. Ale upřímně, dělat Zagorku je tisíckrát snazší a generuje to mnohem větší peníze.
A nepřijde vám, že teď zníte vůči lidem, kteří toho Landu a Zagorovou poslouchají, pohrdlivě?
Já to nemyslím zle, je to profesionální činnost, lidé tyto zpěváky chtějí a my jim dáme dobrý servis. Nejdřív jsem tím pohrdal, ale když jsem na Zagorce viděl slzy v očích publika, tak jsem si řekl - dobrý, Zagorka je zpěvačka z let socialismu, ale lidi odcházejí šťastní, a o tom to promotérství taky je. Řekl jsem si, přece o mě tady nejde, já jen organizuju a pomáhá mi to financovat jiné ambiciózní plány, které pohnou vesmírem.
Hodně promotérům na Brně vadí to, že tu nejsou moc vyhovující prostory pro velké koncerty, co vám?
Já nemám problém s prostorem, ale s tím, co mají Jihomoravané v hlavě. Od rána jim hrajou příšerná rádia a oni jsou podle nich naladění. On by tu nikdo nepřišel na Brand New Heavies nebo Massive Attack. Oni chtějí předpotopní bigbít, Nazarethy, Jethro Tull, Dalibora Jandu, Ivetu Bartošovou. Tak je dostanou. Toužil bych udělat tu Sonic Youth, ale to by přišlo 50 lidí. Ale je jedna věc, kterou pořádám a na kterou se těším. ABBA the Show. Jsem fanda ABBY. Viděl jsem koncert ABBA the show v Praze a bylo to krásné, zpěváci byli věrnou kopií...
A nevadí vám, že právě jen kopií?
Ne, to je ještě lepší než pravá ABBA, vždyť to jsou dneska čtyři šedesátileté paní a pánové. Tohle bude věc, za kterou se nestydím.
