Ordinace veterinárních lékařů se obvykle příliš neliší od těch lidských. Skříňky plné léků, lékařské přístroje a nástroje, stůl s počítačem… Jen vyšetřovací lehátko napovídá, s kým máte tu čest. Ordinace veterináře Alexandra Skácela na první pohled není jiná. Ale přece, neléčí se tu totiž jen zvířecí těla, ale i duše. A také nevyřešené diagnózy, jak uvádí v záhlaví svých internetových stránek.
Dvaapadesátiletý Alexandr Skácel je jedním z mála zvířecích psychologů v Česku. "Je nás málo, myslím tak čtyři pět," říká. Jeho pacienti si k němu nechodí jen pro očkování nebo s bolavou tlapou. Řeší i zdánlivě neřešitelné případy, třeba proč se kočka nenechá pohladit, ignoruje kočičí toaletu nebo třeba proč se pes bojí výšek či cení zuby na svého pána.
"Moje ordinace zatím funguje jako každá jiná, to znamená, že očkuji a nabízím služby jako ostatní veterináři, ale postupně bych se chtěl plně věnovat celostní medicíně. Pohlížím na pacienta jako na celek," mluví o svém plánu. Mezi metody alternativní medicíny patří například akupunktura, homeopatie nebo baňkování.
Proč je tolik angín
Nemoci podle něj úzce souvisí s psychickým stavem a stylem života, u zvířat stejně jako u lidí. Proč si zvolil právě tuto cestu? "Vždycky mě zajímalo, z jakého důvodu se kupříkladu každá angína projevuje jinak, proč má výtok z análních žlázek jinou barvu a podobně," vysvětluje. "Klasická západní medicína řeší problém. Dokáže například léčit žaludeční vřed, ale nepátrá po příčině, proč jím onemocněl už sedmnáctiletý člověk," dodává.
"Když přijde pacient s psychickým problémem, samozřejmě ho musím nejdřív vyšetřit a vyloučit somatické onemocnění," upozorňuje. Pokud se nic nenajde, začíná pátrat v psychice. Ptá se, jak a kde například kočka nebo pes žijí, jestli chodí ven, odkdy bydlí se svým pánem a podobně.
"Velmi často se přijde na to, že potíže zvířete souvisí s problémem jeho majitele. Například když je v obtížné rodinné situaci a podobně. Stává se například, že si majitelé své zvíře v takových případech polidšťují a na něm to pak zanechává různé následky,“ míní veterinář.
Alexandr skácelVystudoval Střední zemědělskou technickou školu, obor veterinářství v Kroměříži. Dále studoval na Univerzitě veterinárního lékařství a farmakologie v Brně. Je svobodný a bezdětný. |
Alexandr Skácel chtěl být veterinářem od šesti let. "Všichni se mi doma smáli, rodiče, bratr, když jsem jim tvrdil, že nechci dělat nic jiného. Nevěřili mi. No a já vystudoval nejdřív střední veterinární školu a pak i vysokou," říká.
Praxi otevíral po revoluci v roce 1992 se svým kolegou. Půjčili si tehdy dohromady jeden a tři čtvrtě milionu korun, každý splácel půlku. "Pokud si chcete ordinaci zařídit základním vybavením, potřebujete zhruba jeden až dva miliony korun," uvádí. "Samozřejmě jsou kolegové, kteří mají pracoviště vybavená špičkovými přístroji za desítky milionů. Ale na druhé straně, dobrý lékař homeopat vlastně potřebuje s nadsázkou několik tisíc. Stačí mu totiž tužka, papír, počítač a telefon," říká.
"Je veřejným tajemstvím, že nejvíc lukrativní je chirurgie a ortopedie. Za operaci kyčelního kloubu většího psa zaplatíte i několik tisíc korun. Ale k takovým operacím potřebujete mít odpovídající vybavení," doplňuje.
Druzí v Evropě
Konkurence mezi veterináři podle jeho slov roste. Kopíruje množství pacientů. "Vždyť Česko je druhé co do počtu domácích mazlíčků mezi zeměmi Evropské unie," upozorňuje. Hlavně ve velkých městech, Praze nebo Brně, najdete veterinární ordinaci doslova na každém rohu. Lze v takovém prostředí "přežít"? Alexandr Skácel tvrdí, že určitě, protože pacientů je hodně, ale je třeba dodržovat určitá pravidla.
Tak například nemůže odjet na dovolenou bez toho, aby za sebe sjednal záskok. "Letos v létě se na dovolenou vůbec nechystám, Jakmile bych vyvěsil ‚socialistickou‘ ceduli Z provozních důvodů zavřeno, o mnohé klienty bych přišel. Prostě půjdou o kus dál, kde otevřeno mají, a ještě se na ně hezky usmějí," vysvětluje.
Volno si proto plánuje až na podzim. Nezavání to workoholismem? Veterinář připouští, že v začátcích workoholikem byl. „Taky jsem to odnesl některými zdravotními potížemi,“ připouští, „takže dnes už určitě ne. Umím dělit čas mezi práci a odpočinek.“
Na otázku, zda on sám má zvíře, odpovídá záporně. "Dřív jsem dokonce žádné nebyl schopen vidět jinýma než lékařskýma očima. Přišel jsem na návštěvu a pozoroval psa, zda nekulhá, jestli kočka nelíná a podobně. Teď už je to lepší," směje se. Ale jestli si někdy zvíře pořídí, tak až v důchodu.
