Tento článek jsem začal psát v jednom z těch dnů, které nebyly tím úplně nejlepším argumentem pro zamýšlenou tezi, že s ústupem USA z globální scény to není tak zlé. Na okraji monitoru mi začalo naskakovat, o kolik zrovna padl Dow Jonesův index: 400, 500, 600 bodů... Burza zažila jeden z nejhorších dní ve své historii. A vypadalo to, že svět - nebo přinejmenším USA - se řítí do pekel. Jestliže nesledujete burzy, zde je překlad oněch cifer do prostého jazyka: pokud se burza, symbol nejameričtější Ameriky, za rok zhroutí o více než čtyřicet procent, není těžké uvěřit, že se blíží konec světa.
Apokalyptický tón v kurzu
"Příští prezident USA zdědí vůdcovství národa, který bude i nadále nejmocnějším na světě,“ napsal prominentní americký diplomat Richard Holbrooke v posledním čísle časopisu Foreign Affairs. "Zároveň však zdědí složitější problémy než kdokoliv z jeho předchůdců, přinejmenším od konce druhé světové války. Bude muset znovu stvořit pocit národního směřování a síly po období bezradnosti, úpadku a hrozných chyb.“
Bushem pokažená ekonomikaJiž před lety začal hlásat Economist, asi nejvlivnější časopis na světě, ale i ti, kdo mají Bushe opravdu rádi, že stávajícímu prezidentovi nelze odpustit jeho "levičáckou“ ekonomickou politiku, v níž se vždy našlo dost prostoru pro rozhazování mohutných sum. |
To je hodnocení ještě poměrně optimistické. Otevřete si americké noviny a servery - všude vize předpovídající s větší či menší razancí, že Amerika přestává být zázračnou zemí schopnou tak trochu z donucení vládnout světu. A ještě s větším gustem to píší jiní. Když jsem v počítačovém vyhledávači zkusmo zadal sousloví "USA ztrácejí globální dominanci“, mezi prvními odkazy vyjela internetová verze německého časopisu Spiegel v anglickém jazyce. "Éra turbokapitalismu se chýlí ke konci a americká vojenská síla upadá,“ konstatoval text s názvem Amerika ztrácí svoji dominantní ekonomickou roli.
Pravda, na argumentu, že v ekonomickém smyslu toho Bush hodně pokazil, je dost pravdy. Ostatně, již před lety začal hlásat Economist, asi nejvlivnější časopis na světě, ale i ti, kdo mají Bushe opravdu rádi, že stávajícímu prezidentovi nelze odpustit jeho "levičáckou“ ekonomickou politiku, v níž se vždy našlo dost prostoru pro rozhazování mohutných sum.
Jenže nadšení, vědomé či podvědomé, že „američtí buržousti a imperialisté“ se hroutí, je spíše součástí nelítostného antiamerikanismu, jenž, jak tvrdí politologové a sociologové, je do jisté míry vysvětlitelný docela banálně: závistí.
"Končí éra americké dominance,“ prohlásil ruský prezident Dmitrij Medveděv. Jenže krátce nato začali i lidé kolem něho přiznávat, že drastický pokles cen ropy (o burze nemluvě) může hodně věcí v jeho zemi dramaticky zkomplikovat - nebudou prostě peníze. I čínští soudruzi připouštějí, že vzestup již není, co býval. A Evropa? Ti její státníci, kteří se posmívají Americe za úpadek, jedním dechem své voliče upozorňují, že recese je tu. Statistický údaj za všechny: v apokalyptických textech o tom, co vše může krach přinést Americe, se opakuje varování, že nezaměstnanost může vystoupat až na 7,5 procenta či výše. Jenže tam už Evropa je - nezaměstnanost zemí eurozóny byla podle statistik z letošního léta 7,3.
Co kdyby se Putin zabil
Počátkem devadesátých let bylo snadné i módní věřit v tezi amerického historika a politologa Francise Fukuyamy, že přichází "konec historie“, tedy že konec studené války a pád sovětského impéria znamenají definitivní vítězství západního pojetí liberální demokracie.
O něco později musel každý student a intelektuál pro změnu podiskutovat na téma Huntingtonovy teorie střetu civilizací. Vzestup islamismu a útoky 11. září 2001 tento soubor myšlenek na čas oživil, ale i zde platí dávné pravidlo: šedivá teorie zahrnující celý svět většinou po čase zemře pod náporem zelené reality života.
Nejspíš to čeká i sousloví, které se zabydluje v povědomí Američanů teď: prý přichází éra "postamerického světa“. "Toto není kniha o ústupu Ameriky z globální scény, nýbrž o vzestupu všech ostatních,“ píše na svých stránkách o své knize The Post-American World Fareed Zakaria, vlivný komentátor a šéf mezinárodní edice časopisu Newsweek. Zdůrazňuje, že budoucnost svým způsobem leží v historickém rozmachu zemí, jako je Čína, Indie, Brazílie, Rusko, a vůbec všech "nových ekonomik“, které zažily v uplynulých letech obrovský vzestup.
rusko a ropaOno totiž Rusko Západ potřebuje, neboť je postaveno na příjmech z ropy. |
Růst nových ekonomik je nesporně fascinující - a stejně nesporné je, že kapitalismus se uchytil s nebývalou rychlostí často i v zemích, které jím dlouho ostentativně pohrdaly. Je tedy logické očekávat, že bude přibývat obyvatel planety těšících se z výhod globálního trhu. Symptomem jeho expanze jsou teď ovšem i padající křivky burz - a právě v oněch "nejnadějnějších“ oblastech, jako je Čína či Indie, se burzy hroutily s mnohem větším rachotem než v západních státech; americká burza přišla o čtyřicet procent za rok, ruské na to stačilo o něco více než měsíc.
Ono totiž Rusko Západ potřebuje, neboť je postaveno na příjmech z ropy. Čína založila svůj růst na tom, že se stala pro Západ dílnou, v níž lze za levné peníze vyrobit téměř vše. Tyto zázraky, které mají podle některých teoretiků brzy převzít roli globálního ekonomického motoru, zatím dokáží plnit svoji funkci zázraku pouze tehdy, pokud se bude mít dobře i jimi nenáviděný americký "světový četník“. To za prvé.
A za druhé: Rusku a Číně přineslo experimentování s kapitalismem a volným trhem nebývalou prosperitu, avšak ruku v ruce s trvalou prosperitou musí jít stabilita. A v tom vězí slabina úvah o zítřcích, v nichž se pražské děti budou učit čínsky a lyžovat na Kavkaze bude znakem vybraného vkusu. Čína i Rusko nadále jsou nestabilními autoritářskými zeměmi postavenými na vládě úzké skupiny lidí, jimž se neodmlouvá. Stačí, aby se Putin zítra zabil při pádu z koně či ze schodů. Jeho systém ho nejspíš nepřežije, začne boj o moc mezi doposud „neviditelnými“ klany. A vlastně nikdo ani nemusí zahynout - stačí, aby se zhroutily ceny ropy, a Kreml se dostane do strašlivých obtíží: financovat impérium bylo vždy nákladné.
Výzvy jsou vždy nečekané
Ale zpět k USA. Otázky, které dominovaly americké scéně posledních sedmi let, budou v éře nového amerického prezidenta zřejmě postupně ustupovat: Irák bude stále méně americkou válkou, Afghánistán možná zastoupí jeho místo, nicméně Američany to už tolik zajímat nebude - termín věk terorismu zní již unaveně.
A navíc: navzdory soustavnému varování již dlouho nepřišel nějaký drastický útok. Ale jak píše George Friedman, šéf think-tanku Stratfor, noví prezidenti zpravidla čelí výzvám zcela nečekaným. "Truman nečekal, že jeho druhému období bude dominovat Korea. Kennedy netušil, že do dějin vstoupí díky kubánské krizi,“ konstatuje Friedman v nedávné studii. "Jimmy Carter si v roce 1976 nepomyslel, že jeho prezidentství poznamená pád íránského šáha a krize s rukojmími. George H. Bush netušil, že bude prezidentem éry pádu komunismu a války o Kuvajt. A George W. Bush nečekal, že jeho celá vláda bude definována útoky 11. září.“
Jediná jistota tedy zní: všechno to skončí nějak jinak. Nicméně dá se říct, že USA v nejbližších letech nepřijdou o postavení jediné globální supervelmoci. Nadále budou silou, na níž záleží budoucnost světa.
