Americké prezidentské volby představují téměř dokonalý test k pochopení rozdílů mezi evropským a asijským pohledem na svět, třebaže oba kontinenty nejsou ani zdaleka vnitřně jednotné. Pokud chcete, aby Amerika své vůdčí postavení opírala o sílu příkladu, dáváte přednost Baracku Obamovi; bude-li klidnější, když přetrvá americká moc v tradičním bezpečnostním smyslu, zřejmě je vám bližší John McCain.
Většina Evropanů – kromě těch, kdo jsou z historických a geografických důvodů posedlí návratem "ruského medvěda“ – podporuje Obamu, kdežto většina Asijců, zejména v řadách elit, podle všeho podporuje McCaina. Tento rozdíl plyne především ze strategických úvah, ale pravděpodobně obsahuje také kulturní rozměr.
Indonéská výjimka
Indonésie se v Asii snad kvůli svému nadšení Obamou jeví "evropsky“, ale představuje v zásadě anomálii, snadno vysvětlitelnou krátkou Obamovou indonéskou výchovou. Jinak většina asijských elit narůstající možnost Obamova vítězství ze zcela rozličných důvodů očekává s jistým zmatkem, ba až s obavami.
Například japonské elity dávají většinou přednost kontinuitě před změnou. Podle jejich názoru je tvrdá moc Spojených států důležitější než měkká moc a jejich vize Ameriky "se závazkem vůdce“ se příliš nemění. USA jsou pro ně především strategickou protiváhou, nezbytnou pro vyváženost vztahu s Čínou.
Obama nebo mccainVětšina Evropanů – kromě těch, kdo jsou z historických a geografických důvodů posedlí návratem "ruského medvěda“ – podporuje Obamu, kdežto většina Asijců, zejména v řadách elit, podle všeho podporuje McCaina. |
Číňané však s největší pravděpodobností také upřednostňují McCaina, a to z opačného důvodu. Úpadek image a vlivu Ameriky ve světě je netrápí. Čína jako přední asijská velmoc vzala Spojeným státům úlohu "naděje“. Za Obamy by si ji Amerika mohla vydobýt zpět, ale za McCaina nikoliv. Proč se přiklánět ke změně, když vám jde kontinuita na ruku?
Indické elity docházejí k témuž úsudku z odlišných důvodů. Na Bushovy roky v úřadu se pohlíží kladně, neboť se kryjí s konsolidací mezinárodního postavení Indie a s její proměnou v klíčového diplomatického partnera Ameriky v Asii. V Singapuru strategické zájmy posilují ještě ideologické ohledy. Silně konzervativní režim má přirozeně sklon dát přednost republikánskému kandidátovi spíš než demokratovi.
Moc a zodpovědnost
Kromě strategických ohledů je ale třeba zmínit (obezřetně) ještě cosi dalšího. Je příliš brzy říkat, že "břemeno bílého muže“ Rudyarda Kiplinga co nevidět ve světových dějinách nahradí "břemeno žlutého muže“. Asijci si jen pomalu připouštějí, že moc s sebou přináší mezinárodní zodpovědnost. Asijci, kteří se Západem nejen srovnali krok, si však možná budou těžko zvykat na představu, že USA by poprvé v dějinách nevedl bělošský prezident. Jak se můžete vymezovat vůči Západu, když Západ tak působivě a zřetelně změnil svůj vzhled, ne-li podstatu?
Poslední naděje
V Evropě platí opak. Komplikované kořeny Baracka Obamy jsou naprostým kladem. Pro bývalé koloniální země, které k Obamovi nemají ekvivalent, je jeho úplná podpora určitým vymítáním přízraků, ne-li přímo vykoupením. Amerika opět dláždí cestu pro to, čeho by jednou měli být Evropané schopni docílit se svými vlastními menšinami: zhmotnění země snů. V klasičtějším smyslu hloubku citového příklonu Evropanů k Obamovi a jejich relativní odstup od McCainovy kandidatury vysvětluje hloubka protibushovského ladění Evropy.
Evropané se cítili utiskovaní přílišným americkým předváděním tvrdé moci. Vůbec by jim nevadila Amerika skromnější v zahraničí a ctižádostivější doma. Tajně si ve skutečnosti přejí, aby je v těchto nesnadných ekonomických časech prodchla alespoň část "kultury naděje“, již Obama ztělesňuje, a změnila je k lepšímu. Chtějí nejen, aby je USA chránily, ale také aby je proměnily.
Představa, že Obama dokáže přetvořit názor, který mají USA a Západ o sobě samých, je významným činitelem ovlivňujícím emocionální propast, která asi vpředvečer amerických prezidentských voleb existuje mezi Asií a Evropou. V tomto ohledu je Asie spíše kontinentem stata quo, kdežto Evropa je kontinentem revizionistickým. Podle nejednoho Evropana je přerod Ameriky poslední nadějí Evropy.
To je naděje ušlechtilá, ale také nebezpečná, protože sny se snadno mění v noční můry. To se může lehko stát, pokud si příští americký prezident neporadí s finančními a ekonomickými hrozbami, jimž čelí jeho vlast, a tudíž celý zbytek světa.
© Project Syndicate, 2008.
Dominique MoisiZakladatel a přední poradce Ifri (Francouzského institutu pro mezinárodní vztahy), vyučuje v současnosti na Evropské univerzitě ve varšavském Natolinu. |
