Je to zvláštní, jak dokáže pseudoromantická píseň rozvášnit Hollywood. A ještě zvláštnější, jak irská fistule potěší české a moravské srdéčko jen proto, že Markéta Irglová je jedna z nás. Nás, co spolu mluvíme, i když sedmadevadesát procent z nás kvůli mizerné jazykové výuce nerozumí na první poslech tomu, co se v písni Falling slowly chce říci.
Kdo neskáče, není Čech, Hašek na Hrad, volalo se před deseti lety. Dnes se na náměstích netančí. Oscar je sice hodně, ale v pomyslném žebříčku vlasteneckých hodnot váží méně než olympijské vítězství nad Ruskem. To se navíc dalo brát jako vyvrcholení našich moderních politických dějin, které se mezi lety 1969 až 1989 odehrávaly výhradně na kluzišti.
Je zajímavé, že se více zabýváme "svým" Oscarem než Oscary bratří Coenů. Že se více těšíme z "našeho" Nagana než z cizího Turína. Čestně přiznávám, že na úspěchu Markéty Irglové, který jí ze srdce přeju, stejně jako světovou slávu, jsem se nijak nepodílel. Na vítězství hokejistů jsem se svým způsobem podílel. Vstával jsem ráno, seděl u televize a fandil. Pokud vzdor spolku Sisyfos věříme nevědeckým teoriím o telepatii, jednou desetimiliontinou jsem přispěl k tomu, že se Kanaďani trefili při penaltách vedle.
Přesto můj příspěvek neodpovídá následné radosti a skákání.
Myslím dokonce, že Ivan Hlinka a jeho tým by vyhráli i bez mého přispění. Jejich výkon a jejich úspěch nemá nic společného s tím, že jsou jedné rasy a jednoho národa se mnou. Stejně tak jako vítězství Markéty Irglové.
Dokonce naopak. Ani hokejisté, ani zpěvačka by nevyhráli, kdyby nepřekročili národní stín a nevydali se do světa. A nevydali se tam reprezentovat českou kotlinu, uslintaného Jiráska a jeho smyšlené pověsti, ani Václava Klause a kuponovou transformaci. Vydali se za penězi a za štěstím, což jsou legitimní pohnutky. Národní hrdost a radost nad úspěchy rodáků je paradoxní nesmysl. Zdaleka se neomezuje jen na příslušníky malých a středně velkých zemí. Mávání fanglemi a hraní hymen při čistě individuálních sportovních výkonech vhání slzy do očí i Američanům a Číňanům.
Češi jsou sice mistry světa v závisti, ale jsem přesvědčen, že i Američani a Číňani si řeknou nejen: "My jsme vyhráli", což je hloupost. Ale řeknou si s hřejivým pocitem i druhou hloupost: "Oni nevyhráli!" Ať už se tím míní Rusové, Francouzi nebo Rumuni.
Významný psychiatr říká, že při sportu a při kolektivní oslavě individuálních úspěchů se vybíjejí národní vášně, které by jinak skončily válkou. Není to pravda. Srbové i Chorvati jsou skvělí sportovci i fandové. A zvládli k tomu i válku.
Kolektivní slavení Nagana či Oscara je odporný zlozvyk. Není v tom nic slušného. Rozumný člověk na to hledí stejně jako většina z nás na týpky, kteří se rozvášňují při psích nebo kohoutích zápasech.
Kdyby partnerkou pana Hansarda byla paní Irgl z Polska, nebyl by jejich příběh o nic méně dojemný a jejich výkon o nic méně úchvatný, byť ta píseň za mnoho nestojí.
Ale slavili by Poláci a ne my.
Proč, pro boha živého? Tím, že se zaměřujeme na našince, strašně se ochuzujeme. Proč bychom neslavili polského Oscara a švédskou olympiádu? Už v zájmu národního pivovarnického průmyslu bychom se měli na odporný zlozvyk národní identity vykašlat.
