Killzone: Liberation – zlo se vrátilo

Helghanské impérium je nezničitelné, a tak již krátce po své porážce v původní Killzone opět povstává k dalšímu tažení za absolutní dominancí. Tentokráte ovšem v izometrickém provedení.

Když se objevily první zmínky o Killzone: Liberation pro PSP , začali všichni fanoušci původní hry okamžitě jásat, aby toto nadšení bylo vzápětí utlumeno zjištěním, že se nebude jednat o klasickou first-person střílečku, ale o akci, na níž budeme nahlížet z izometrického nadhledu. Může to vůbec fungovat? Překvapivě může a navíc docela dost dobře.

Mohlo by se zdát, že se jedná o podobně ukrutnou akci, jako v případě původní hry.

Killzone: Liberation se odehrává velmi záhy po událostech z prvního dílu, kdy se síly Helghastu dokázaly z předchozích porážek velmi rychle oklepat a v intru celé hry tak vstupují do rozbořeného města, kde z blátivé země zvedají roztrhaný prapor Helghastu. Chvíli na to vjíždí do bran města i velitel nových jednotek, z něhož běhá mráz po zádech již jen při pohledu. Vypadá to tedy, že Templara, Rica a spol. opět čeká pěkně tuhá bitva. A věřte, že bude dost tuhá hned od prvních chvil.

Největším problémem je totiž zpočátku zcela jistě ovládání, které se vám bude zdát překombinované, složité a uživatelsky ne zcela příjemné. První úrovně ve hře sice fungují jako tutoriál, kdy se během hraní na displeji průběžně objevují okna s vysvětlením toho či onoho, ale jelikož se tak děje v poměrně rychlém sledu, má v toho člověk poměrně záhy vcelku slušný hokej. Jakmile ale začnete hrát dál a všechny zdejší možnosti si osaháte tak říkajíc v ostrých bojových situacích a nejen v případech, kdy vám to tutoriál nakáže, pak zjistíte, že je zdejší ovládání řešeno velmi logicky a všechna tlačítka jsou využita smysluplně, čímž pádem je ovládání ve skutečnosti velmi přívětivé, přestože se nedá říci, že by bylo vysloveně intuitivní. Hra totiž pracuje s jakýmsi semi-kontextovým systémem, čímž pádem máte v důležitých situacích vždy přehled o tom, co je možné udělat a co nikoliv.

Nejvíce to pak oceníte v situacích, kdy se po dané úrovni nepohybujete v roli Templara osamoceni jako kůl v plotě, ale máte vedle sebe i nějakého toho parťáka, kterého můžete i různě úkolovat. Na rozdíl od většiny akčních her se ale nejedná pouze o vyloženě základní povely typu „střílej na můj cíl“, ale díky izometrickému náhledu je možné na displeji zobrazit množství ukazatelů, mezi nimiž si lze vybrat akci, kterou kolegáčkovi zadáte. Skvělé na tom je to, že hra sama automaticky nabídne víceméně všechny smysluplné akce, které se dají v dané lokaci provést, a díky tomu, že je vybírá a nabízí sama, pak v drtivé většině případů nijak nevázne jejich provedení. Zní to asi trochu kostrbatě, takže ještě asi takto: když zkrátka dáte parťákovi, rozkaz, že se má přesunout tam a tam, tak se cestou nikde nezasekne nebo něco podobného, protože hra už předem počítá s tím, že může jít do jedné z několika možností, a tak nemusí složitě vypočítávat, jak vlastně se tam dotyčný dostane, jako by tomu bylo v případě, že byste ho mohli poslat na kterékoliv místo v úrovni.

Velmi jsme spokojeni i s „dílenským zpracováním“ Liberation.

Vedle toho, kam se vás spolubojovník, případně eskortovaná osoba přesunout je zde ale i možnost zavelet k tomu, aby vám byl neustále po boku, aby pálil tam a tam nebo dokonce aby nastavil a odpálil výbušninu. Opět ale jen v případech, kdy to na daném místě má smysl. Skeptikové to pak samozřejmě mohou brát tak, že jde pouze o případy, kdy vám to hra dovolí, což je vlastně taky pravda, ale v případě Liberation velmi umně zamaskovaná.

Na první pohled by se mohlo zdát, že se jedná o podobně ukrutnou akci, jako v případě původní hry, ale není to zase až tak úplně pravda, přestože kosení nepřátel krupobitím kulek je samozřejmě zdejší hlavní náplní. Pokud byste ale chtěli hrou pouze proběhnout za konstantního štěkotu samopalu, moc daleko byste se nedostali. Protivníci se totiž dokáží vcelku dobře krýt i rozumně pohybovat po bojišti, takže pokud se nebudete chovat podobně, moc šancí mít nebudete. V relativním bezpečí se sice budete cítit třeba v okamžiku, kdy nasednete do tanku, ale věřte, že to nebude trvat dlouho a objeví se protivník s bazookou, jenž váš dočasný úkryt buď několika ranami zdemoluje nebo vás donutí k velmi obratnému manévrování. Vedle standardních dopravních prostředků se ale dočkáme i jet-packu, který hře zase dodá o něco větší náboj.

Vůdci Helghastu

V obou Kilzónách se na bojišti potkáváme po většinu času pouze s řadovými vojáky, ale kdo stojí v jejich čele? Nejvyšším představitelem Helghanského impéria je Scolar Visari, jenž je zodpovědný za to, že Helghast znovu masivně zbrojil v období po první helghanské válce. Jedná se o paralelu s Německem, které podobně začalo zbrojit po prohrané první světové válce. Vtrchním velitelem ozbrojených sil Helghastu je generál Lente, jenž ale umírá v první Killzone po kulce z Hakkhovy zbraně.

V každém levelu je samozřejmě potřeba splnit jeho hlavní cíl, ale nelze podceňovat ani průzkum dané lokace. V různých bednách jsou totiž poschovávány peníze, jejíchž kumulací si postupně můžete zpřístupnit jak nové zbraně, které si pak můžete vzít do dalších misí, tak i upgrady zbraní stávajících. Paleta zbraní je poměrně pestrá, ale na druhou stranu odpovídá „normám“ akčních her. Setkáme se tu tedy s pistolemi, rychlopalnými zbraněmi, ale chybět nemůže samozřejmě ani brokovnice. Sympatické ale je, že zde ale zase až tak neplatí ono klasické schéma „samopal je víc než pistole, tamten druhý samopal je víc než ten první a nejvíc je kulomet“, ale dost často je volbu zbraně potřeba více zvážit, jelikož se jednotlivé modely liší v tom, jak rychle střílejí, jakou mají palebnou sílu a jakou přesnost. Tento element pak dodává celé zase o trochu strategičtější náboj a dá se říci, že ji dělá i napínavější. A ano, výše zmíněná bazooka se vám do ruky rovněž dostane. A když už jsme u toho těžšího kalibru, nesmíme zapomenout ani na granáty, jejich kouřovou verzi nebo třeba na miny nášlapné nebo dálkově odpalované.

Velmi jsme spokojeni i s „dílenským zpracováním“ Liberation. Nemáme ani tak na mysli velmi slušnou grafiku, ale zejména to, jak grafika, zvuky a výtvarný styl dohromady dokáží opět vytvořit tu skvělou atmosféru válkou zdevastovaného světa, kterou tak bodovala první Killzone. Bohužel ale ani Liberation není zcela bez chyb. Tou největší je zcela jistě poměrně nevyvážená hratelnost, kdy jsou velmi plynulé fáze prokládány některými poněkud frustrujícími, kdy je vedle několika opakování k jejich úspěšnému zdolání i trocha toho pověstného štěstíčka. Rozhodně netvrdíme, že jsou řešení některých svízelnějších situací vyloženě náhodná, ale zkrátka to chce, aby štěstí stálo na vaší straně. Díky izometrickému pohledu, který jinak funguje velmi dobře, v některých místech člověk navíc ztrácí přehled, co je vlastně výš a co níž, a tak se

Klady a zápory

Chytlavá atmosféra
Taktický element
Pohledné zpracování
Slušná nabídka zbraní

V některých místech nevyvážená hratelnost

občas snaží vylézt na vyvýšené místo cestou, kudy to nejde.

Pokud se tedy řadíte k fanouškům Killzone, je pro vás Liberation zcela jistě povinnost. Pokud hledáte kvalitní akční zábavu, jste opět na správné adrese. Akorát to tedy chce vědět, že díky nutnosti přesného ovládání a ne zcela jednoduché obtížnosti se nejedná o titul, který by byl vyloženě jako dělaný na cesty. Celkově je ale Killzone: Liberation hodně slušným počinem, který se na PSP zcela jistě neztratí a dokonce bychom si dokázali představit i PS2 verzi této „bokovky“.

Killzone: Liberation

Výrobce/Distributor	Guerilla / Sony
Platforma	PlayStation Portable

Ukládání pozic:	64 kB
Multiplayer:	ano

Verdikt:

Převod světa Killzone na PSP se povedl. Škoda jen některých frustrujících pasáží.

Hodnocení:

82% (info)