Před pětadvaceti lety začala zpívat písničky pro děti. Teď je jí padesát a její jméno je značka, výborně vydělávající firma. Ale pozor, ona tvrdí: "Na slovo byznys jsem alergická."
Takže, dobrý den, Dagmar Patrasová si sedá ke stolu. Napadá mě, jestli to však není její klon. Vypadá stejně, jako ji vidím v seriálu Návštěvníci, starém třiadvacet let. Dobře, přibrala.
Ale jinak, to přece není padesátnice. Pleť má hladkou bez vrásky. Zdá se být přirozená, nepůsobí jako stárnoucí hvězdy, kterým plastičtí chirurgové vyhladili tváře, ale jejich vrásčitý krk věk stejně prozradí. Vlasy má spletené do copů, džíny, upnuté tričko s hlubokým výstřihem. Na první pohled vypadá bezstarostně, až naivně.
Taková však není. Tváří se podezíravě. A hned začíná: že když se o ní píše v novinách, nebývá s výsledkem spokojená...
Dagmar Patrasová nemá ráda, když se o ní v souvislosti s jejími pořady pro děti mluví jako o podnikatelce. Jenže to se přímo nabízí.
Mami, kup mi žížalu
Nikole Navrátilové je pět let a Dagmar Patrasovou miluje k zbláznění. Přesněji, miluje Dádu. Jinak Dagmar Patrasové nikdo neříká. Nikola nosí stejný účes jako Dáda.
Maminku donutila, aby jí ušila stejný kostým, jaký měla Dáda při minulém představení.
Doma má všechny plyšáky, se kterými Dáda vystupuje, má i všechna její cédéčka.
Její matka je už nadšena méně: "Sto padesát korun dáme za lístek na představení. Tam malá vříská, že jí musíme koupit hračku, to jsou další tři čtyři stovky. V supermarketu pak chce přesně ty sladkosti, které viděla u Dády."
Navrátilovi také musejí každý měsíc kupovat za osmatřicet korun časopis Dáda. Jsou v něm různé soutěže, Nikola si z něho vystřihuje obrázky. Čím víc jich pošle do Dádiny agentury, tím větší je naděje, že získá výhru - půjde s Dádou do cukrárny.
Takže teď vystřihuje obrázky dortů. Svého času frčelo vystřihování "dádinek" - to byly obrázky mincí, za které děti získávaly různé výhody v Dádině klubu, dostávaly za ně cédéčka, časopis, plakáty. Takových Nikol Navrátilových jsou tisíce. Dagmar Patrasová vystupuje v televizním pořadu Kouzelná školka, kromě toho ročně odehraje kolem osmdesáti představení po různých místech Česka. Při všech děti dostávají dárky, soutěží o ceny.
Vypadá to například takhle: na pódiu se nadouvá obrovské nafukovací vejce s logem firmy, která vyrábí čokoládová vajíčka. Každé dítě jedno dostalo hned u vchodu, o další ceny téže značky se soutěží.
Člověk má pocit, že se ocitl na propagační akci dotyčné firmy. Děti jsou nadšené. Ceny, o které se soutěží, nejsou žádné podřadné a neprodejné harampádí. Dáda rozdává kvalitní kočárky pro panenky, velké plyšáky... V předsálí je pult s postavičkami, se kterými před chvílí vystupovala na pódiu. Plyšová Žížala Jůlie za 350 korun, Kos Oskar za 425 korun, Kosice Klára rovněž za 425 korun. Zpravidla se prodají všechny a pekelně rychle.
"Vy se tomu divíte? Děti se mě samy často ptaly, jak mohou získat postavičky, se kterými vystupuju," říká Dagmar Patrasová.
"Ani jednou se mi nestalo, že by za mnou po představení přišli rodiče a řekli, že jim něco vadí nebo se jim něco nelíbí. A z těch hraček mám minimum. Umožnila jsem malé firmě z Lipníka nad Bečvou, aby moje postavičky ručně vyráběla, kromě nich dělá i další pohádkové postavičky a loutky. I vstupné si určují pořadatelé, není to tak, že bych všechno shrábla já, vysvětluje."
Dádo, ty si nezahraješ
Když Jiří Suchý v polovině sedmdesátých let hledal nové tváře do Semaforu, všiml si nápadné studentky konzervatoře. Přijal ji a začal jí říkat Dáda. Ale že právě tato slečna jednou založí kariéru na pořadech pro děti? Nesmysl. Dagmar Patrasová byla jasná sexbomba. Černé dlouhé vlasy, krásná pravidelná tvář.
Jenže role, které se k ní hodily, tehdy nebyly. "Ty si moc nezahraješ. Jsi příliš atraktivní, nikdo ti neuvěří, že jsi prodavačka," předpověděl jí režisér Jiří Menzel.
Ve filmu Smrt stopařek představovala lehkomyslnou studentku, která je zavražděna. Ve slavné komedii Vrchní, prchni znuděnou potvoru, která zahýbá manželovi. Největší úspěch znamenala role zlé princezny Xénie v seriálu Arabela, stejně populární byla i díky seriálu Návštěvníci.
Kvůli těmto seriálům se stala známou v zahraničí. Pro německou společnost DEFA natočila film Vincent Van Gogh - Smyčka času a seriál Hotel Polan, ty se však v Česku nehrály. Je výrazný typ, a tak ji lidé v cizině dodnes poznávají. "Ještě nedávno po mně chtěla podpis recepční v hotelu na Kanárských ostrovech. To mě tedy překvapilo," říká.
V sedmdesátých a osmdesátých letech nebylo běžné, že by česká herečka natáčela v cizině. Někteří jí záviděli a pak přišlo udání, že se Patrasová chystá emigrovat. Tehdy už chodila s Felixem Slováčkem. Zatímco měl vystoupení v Německu, ona tam měla ve stejném termínu natáčet scénu do seriálu Návštěvníci.
Přišel zákaz pustit Patrasovou za hranice. Režisér seriálu Jindřich Polák byl předvolán ke komunistickým funkcionářům, kteří rozhodovali, kdo co smí natáčet.
"Cítila jsem se uražená, ponížená," vzpomíná Dagmar Patrasová. "Měla jsem roztočený seriál, před sebou scénu, která se má odehrávat na střeše mrakodrapu firmy Mercedes v Německu a v pase červenou kartu, což znamenalo, že nesmím opustit republiku. Nakonec jsem byla předvolána na odbor kultury ústředního výboru KSČ. Vysvětlila jsem jim tam, že je nesmysl emigrovat, když seriál není dokončený. Kdybych chtěla utéct, tak poté, co bude hotový. Až bych byla známější a v cizině se snáze uchytila. Tomu rozuměli a dali mi pokoj," vzpomíná.
Skvělý nápad Felixe Slováčka
Ptám se, jestli první album Pasu, pasu písničky z roku 1986 byl náhodný nápad nebo promyšlený marketingový tah. Vyplnila přece díru na trhu, navíc v oblasti, kde je mizivá konkurence. Předpokládala tehdy, jak úspěšný byznys na písničkách pro děti založí?
Dagmar Patrasová se opět začíná tvářit ostražitě a nepřístupně.
"Jaký byznys?" říká. "Tehdy se ani nevědělo, co výraz marketing znamená. Prostě jsem v pohádkách zpívala písničky, dětem se líbily, tak jsem jen dál dělala, co mě bavilo. Kdyby mi šlo jen o to, jak na dětech vydělat peníze, nevydržela bych pro ně pracovat dvacet pět let. Za tu dobu by se snad poznalo, o co mi jde."
Teď už pro ni pracuje pětadvacet lidí. Mají na starosti chod její agentury, domlouvají vystoupení, vedou její časopis i internetové stránky, na kterých čile komunikuje s malými fanoušky. Na vše dohlíží její muž Felix Slováček. Právě on měl kdysi ten skvělý nápad: udělat z ní zpěvačku pro děti.
Na rozdíl od ní se Felix Slováček rozhovoru o podnikání nebrání.
"Ano, děláme byznys, na tom přece není nic divného,“ říká. „Dádiny programy mají sponzory. Pro ně je výhodné, že se mohou prezentovat na akci, kam přišlo přes pět set lidí. Kde jinde se jim to podaří? Pro nás je to výhodné, protože díky sponzorům můžeme dát dětem kvalitní dárky. A výhodné je to i pro rodiče. Ne každý má dost peněz, aby mohl dětem koupit nový kočárek pro panenky a jiné drahé hračky," tvrdí.
"Vůči rodičům je trochu nefér, když si zaplatí pořad pro děti, ale až na místě zjistí, že je tam na ně zacílená reklama," míní dětský psychiatr Petr Pšthe.
"Televizi mohou rodiče vypnout, ale když berou děti na zábavný program, tam reklamu nečekají. Na druhé straně nemůžeme nikoho odsuzovat, že si hledá sponzora. Ten má samozřejmě zájem, aby z toho něco měl. Dnes jsme vlastně cílem reklamy všichni a všude. Každá věc má svoji značku."
S brokovnicí na netvora
"Bez sponzorů se dnes nedá nabídnout představení s dekoracemi za asi tři sta tisíc korun," vysvětluje Dagmar Patrasová. Svá vystoupení neodbývá. Od České televize dokonce odkoupila kostým princezny Xénie ze seriálu Arabela, aby v něm mohla vystupovat.
Kostýmy mění, natáčí nové písničky, vymýšlí stále nové postavičky i soutěže. Někdy má na jevišti obrovskou sluj, ze které vykukuje drak, jindy sama vystupuje zasunutá do kornoutu, představuje tak princeznu jménem Zmrzlina.
"Vlastně pořád přemýšlím, co dalšího bych pro děti mohla udělat. Snažím se, aby každá postavička měla smysl, například jsem vymyslela jednu s brýlemi. Aby byla blízká dětem, které nosí brýle. Je jich hodně a někdy se cítí méněcenné."
O její nejslavnější figurku žížalu Jůlii se zajímali i lidé ze společnosti Walt Disney, když zjistili, jak je mezi českými dětmi populární. "Byli u nás na večeři, nabízeli, že ji koupí," upřesňuje Dagmar Patrasová.
Kolik nabízeli?
"Hodně. Moc hodně. Přesnou částku neřeknu. Ale bylo to zbytečné, Jůlii nemůžu prodat, patří českým dětem."
Mezi řečí několikrát zdůrazňuje, jak moc jí na dětech záleží: "Když vidím, že jim dělám radost, jsou to pro mě nejšťastnější chvíle mého života." Nebo: "Když mám představení, jedu za každou cenu, klidně i se zápalem plic. Nedovedu si představit, že by na mě děti čekaly a já je zklamala."
Jisté je, že nikdo jiný v posledních letech nemá na vkus českých dětí tak velký vliv jako ona. Vytvořila kolem sebe kult, každé její představení je hned vyprodáno.
Stejně jako má spousty oddaných obdivovatelů, má i odpůrce. Ti míní, že její pořady jsou kýčovité, že se stylizuje do role věčně mladé princezny a holky ji napodobují. Mezi mládeží oblíbená kapela Super Croo v jednom svém hitu dokonce zpívá, že je vhodnou adeptkou na natáčení porna.
Její velký úspěch však pro ni má i stinnou stránku. Z nadějné půvabné herečky se stala zaškatulkovaná ikona dětského showbyznysu. Prostě sladká Dáda. A to znamená, že jí už žádný režisér nenabízí role ve filmech.
Až na jednu výjimku, ovšem ta stála za to
Režisér Marek Dobeš před dvěma roky natáčel Choking Hazard, cosi mezi hororem a černou komedií. Vyrostl na seriálu Návštěvníci, a když hledal typ osudové ženy, vybavila se mu Dagmar Patrasová. Šlo mu o tuto scénu: Patrasová si oblékne přiléhavou latexovou kombinézu a nějakému netvorovi brokovnicí vystřelí mozek z hlavy.
Co na to řekne? čekali filmaři. Příjemné překvapení. Ona byla nadšená. Jásala, dokonce Dobešovi nabídla, že zahraje za symbolický honorář jednu korunu. "Bylo mi jasné, že ti mladí kluci nemají moc peněz. Skvěle jsem se pobavila," vzpomíná.
Ještě že je film dětem nepřístupný, nejedna malá fanynka by z vraždící Dády utrpěla šok.
