Tradiční otázka pro ostrovní hosty: Je pravda, že každý Brit má smysl pro humor? Portrét režiséra najdete ZDE.
Abyste mohli v Anglii žít, musíte ho mít.
A co Brit potřebuje, aby přežil v Hollywoodu?
Možnost, aby odtamtud mohl co nejčastěji vypadnout. Jak řekl herec Tony Curtis: Když se člověk poprvé ocitne v Hollywoodu, je to stejné, jako když skočí šipku do bazénu. Zajede pod vodu, a když se vynoří, pochopí, že už je tam třicet let.
K vaší poctě festival uvedl třicet let starý snímek Vysvobození. Mladí diváci obdivovali, jak moderní je jeho rytmus a spád. Kolikrát a s jakými pocity jste viděl Vysvobození vy?
Zpravidla film dokončím a už se na něj nikdy znovu nedívám. Ale ve Varech jsem udělal výjimku: našel jsem tam okamžiky, za něž mi bylo trapně, ale taky mě překvapilo, kolik z té původní síly ve Vysvobození zbylo.
Za Vysvobození a za Naději a slávu jste byl nominován na Oscary - neúspěšně. Počítáte, že do třetice to vyjde, nebo to už pro vás není důležité?
Nezdálo se mi to důležité ani tehdy, kdy mě za Vysvobození nominovali dvakrát - jako režiséra a producenta. Za Naději a slávu mě nominovali dokonce v třech kategoriích, ještě za scénář, a to bývá vzácné, takže mě společnost Columbia přemluvila, abych na ceremoniál šel. Byl to hrozný zážitek. Když nevyhrajete, chovají se k vám, jako by vám zemřel někdo z rodiny.
Takže na případný třetí pokus na Oscary nepůjdete?
Už nikdy. Můžou mi tu sošku poslat.
Tuzemská televize nedávno opakovala Excalibur, váš slavný film o artušovské legendě. Pořád vznikají další a další snímky o pohádkových rytířích - od Pána prstenů po Hvězdné války. Proč diváci rytířské příběhy tak milují?
Je to jeden ze základních mýtů lidstva - osud prostého mladého muže vyvoleného pro velký úkol. Aby ho splnil, musí podstoupit řadu dobrodružství. Je to vlastně příběh iniciace, přerodu chlapce v muže, a ten je věčný.
Anglie ovšem zná rytíře v pojetí vážném, důstojném, ale také v parodiích, jako je třeba Monty Python a Svatý grál...
Ano, ovšem podmínkou je, aby diváci předmět té satiry opravdu znali. Často si ani nevybaví, kdy a kde o artušovském mýtu prvně slyšeli.
Nicméně Britové si dokážou utahovat z vlastních legend. To je šťastný národ, ne?
Nevím, jestli šťastný, ale rozhodně zralý. Hodně napoví postoj národů k vlajkám - z britské si děláme legraci, americká s hvězdami a pruhy je nedotknutelná.
Původně jste psal filmové kritiky. Kdybyste na druhé straně barikády coby filmař neuspěl, mohl byste se vrátit zpět?
Já nebyl opravdovým kritikem, psal jsem recenze asi jen rok, ve svých osmnácti, a tehdy jsem miloval každý film, který jsem viděl. Zdálo se mi beznadějné najít na kterémkoli snímku aspoň něco špatného. Myslím, že kritikové obecně filmy nejprve milují, a postupně je začnou nenávidět. Nedávno jsem byl na večeři a velmi opilý pán od vedlejšího stolu mě nejprve silně urážel, pak se omlouval. To je v pořádku, odpověděl jsem mu: všechno to nejhorší, co byste mi mohl říci, už bylo dávno napsáno a já to četl.
Natočil jste také sci-fi Zardoz se Seanem Connerym. Ten by měl sem zítra přijet. Jak ho znáte?
Jako dobrého přítele a skvělého vypravěče. Má fotografickou paměť; když líčí příhody z dětství, zná i takové detaily jako popisná čísla domů. Je to velmi inteligentní a vnímavý člověk, který si zakládá na soukromí, nevozí s sebou početné suity. Jednou za mnou přijel do Dublinu, a když jsme vyšli na ulici, začaly se kolem nás stahovat davy a volaly: James Bond, James Bond! Bylo to takřka strašidelné. A Sean pozvedl ruku, pronesl Odstupte, udělejte cestu! - a zástupy se rozestoupily jako Rudé moře. Tak to je Connery.
 Režisér John Boorman. |
 Režisér John Boorman. |
 John Boorman na festivalu. |
 John Boorman na festivalu. |
 John Boorman na festivalu. |
