Ani nejzarputilejší kritici televizního seriálu Nemocnice na kraji města mu nemohou upřít jednu zásluhu: málokterý z jeho diváků si ještě plete ortopedii s otorhinolaryngologií a každý ví, co je to totální endoprotéza. Také v tomto lékařském oboru však technika pokročila, a tak tehdejší hity jsou dnes už standardem, či dokonce minulostí.
Více než 5000 zákroků ročně, při nichž tuzemští operatéři vymění některý z opotřebovaných velkých kloubů za umělý, napovídá, že tato operace se z experimentu změnila v rutinu. V takovém Německu se však ve srovnání s námi odoperuje šestkrát tolik lidí - a nikoli proto, že by snad bavorské či saské kosti méně vydržely. »Praxe prostě prokázala, že bez ohledu na typ diagnózy je nevhodné nechat nemocné klouby příliš zdevastovat,« vysvětluje ortoped Božetěch Kapounek z pražské nemocnice Na Homolce. »Endoprotéza je ale poměrně drahá záležitost, a tak nás teď pro změnu neomezuje nedostupnost techniky nebo neznalost operativy, ale finanční rozpočet. Kvůli němu jsou objednací termíny poměrně dlouhé.«
Kam pro novou součástku
Znalci nicméně tvrdí, že namístě je trpělivost. Vyplatí se totiž ucházet se o operaci na těch pracovištích, jejichž lékaři mají aloplastiku, jak se náhrada kloubů nazývá, spolehlivě natrénovanou. Zkušený operatér mívá ročně na svém kontě běžně sto a více kloubních náhrad. Pro konečný úspěch je totiž podle doktora Kapounka nejdůležitější technické zvládnutí zákroku. Tvrdí to i jeho kolega ze stejného ortopedického oddělení, Alois Kapounek, a prý vůbec ne proto, že coby mladší bratr by měl souhlasit se starším. Nedostatečná zkušenost operatérů mívá mnohdy za následek brzké uvolnění endoprotézy vyžadující reoperaci, která je pro pacienta vždycky nepříjemná, jak o tom svědčí kalvárie takto postižených lidí popisované poslední dobou v médiích. Nekvalitní ukotvení implantátu dokáže dokonce zkomplikovat i reoperaci prováděnou po letech. Proto není od věci vědět, že o provedení aloplastiky můžete požádat jakékoli zdravotnické zařízení, bez ohledu na své stálé bydliště.
S cementem i bez
Když Aleně Zrubákové lékař doporučil endoprotézu, pocítila spíš úlevu než strach z toho, co ji čeká. Přesunout se den co den o každé přestávce do jiné třídy olomouckého gymnázia, kde učila, bylo pro ni už tehdy utrpením. Na toulání v lesích kolem rodinné chalupy už pár let jenom nostalgicky vzpomínala. Revmatoidní artritida, spolu s artrózou, nejčastější diagnózy adeptů na umělý kyčelní kloub, ji odsoudila nejen k minimální hybnosti, ale také k úporným bolestem, jež se marně snažila ztlumit stále silnějšími léky. »Bylo mi tenkrát sice pětapadesát, ale s představou invalidního důchodu jsem se nedokázala srovnat,« přiznává paní Zrubáková šest let poté, co se podrobila operaci. »Kdyby mi někdo řekl, že už za čtyři měsíce po návratu z nemocnice budu chodit na houby, myslela bych, že se zbláznil.« Pro tuto pacientku zvolili lékaři takzvaný cementovaný implantát: dřík ocelové endoprotézy se vloží do lůžka z plastu a kostním cementem se nakonec vytvoří mezivrstva mezi kostí a implantátem. Tento typ je určen především starším lidem, u nichž je pevnost kosti menší a lze předpokládat, že nový kloub jim bude dobře sloužit až do smrti. Vyměnit cementovanou náhradu sice možné je, ale je to složitější. »U necementovaných implantátů musíme dokonale opracovat kost tak, aby její lůžko naprosto přesně odpovídalo velikosti implantátu,« vysvětluje doktor Alois Kapounek. »Lze ho použít u pevné kvalitní kosti, proto je vhodný pro mladší pacienty. Těch mimochodem stále přibývá, a to vinou těžkých autohavárií.« Je dobré vědět, že vzhledem k současné široké nabídce nejrůznějších druhů náhrad už dávno neplatí to, co se většina laiků dodnes domnívá: totiž že komu by se endoprotéza uvolnila dříve, byl by do konce života odkázán v lepším případě na francouzské hole, v horším pak na vozík.
Tenis? Proč ne!
Plná zátěž - to je cíl ortopedů a sen pacientů, ať už je zradí kyčel, koleno, rameno či loket. Majitelé cementované náhrady se jí dočkají přibližně po šesti týdnech, vlastníci té necementované dokonce po týdnu. Zázrak? Nikoli: rehabilitace. »Je bezpodmínečně nutné začít s ní hned první den po operaci,« míní mladší z obou lékařů. »Pacientům s kloubními náhradami hodně pomáhá motorová dlaha, která vlastně nohu či ruku sama v určitém úhlu i rytmu ohýbá. Dobré je na tom i to, že lidé hned na vlastní oči vidí, že jejich končetina je opravdu schopná pohybu. Bolesti se přitom nemusí bát, protože v tomto prvním období jsou napojeni na pumpu, která tělu průběžně dodává potřebnou dávku léků proti bolesti. Na nemocniční rehabilitaci by ovšem samozřejmě měla navazovat ambulantní, domácí a lázeňská.« Právě vzhledem k tomu, že dobrou funkčnost kloubů podmiňuje kvalitní cvičení, provádějí na zdejším ortopedickém oddělení u lidí s oběma poškozenými kolenními klouby zákrok najednou. Jen to totiž umožňuje správnou, a tedy účinnou rehabilitaci. Dvaačtyřicetiletý pražský projektant Václav Kaplický tvrdí, že si na ony hodiny strávené nekonečným opakováním několika zdánlivě prostých cviků vzpomene pokaždé, když se ocitne na tenisovém kurtě nebo pod kopcem, na jehož vrchol hodlá vylézt. Mnozí z jeho spoluhráčů či spoluturistů ani nevědí, že pravé koleno tohoto muže skrývá už šest let něco oceli a plastu.
Historie: britská doména
1840 - Angličan Cornohan poprvé nahradil kloub dřevěnou destičkou
1890 - jeho krajan Gluck vymodeloval hlavici kyčelního kloubu ze slonoviny, kterou upevnil směsí kalafuny, sádry a pemzy
1938 - Philip Wiles vymyslel a voperoval první náhradu vyrobenou z kovu, zůstalo ale u ojedinělé operace
1960 - John Charnley zvolil pro výrobu kloubní jamky teflon, pro dřík nerez ocel a vše spojil kostním cementem, jejž dosud užívali stomatologové
1965 - Charnley nahradil teflon, který se stíral a poškozoval tak kost, kvalitním polyetylenem
Jaké klouby jsou už k mání
- kyčelní
- kolenní
- ramenní
- loketní
- hlezenný
- pondělí 28. června 1999
