Přecházím na druhou stranu ulice, rozhlédnu se. Najednou se ke mně řítí uprostřed vozovky paní s taškou na kolečkách a rovnou se mě ptá: „Vojáčku, je otevřená pošta? Potřebuji si vybrat důchod.“ Když ji odpovím, že nejsem místní a že nevím, usměje se a peláší směrem na hlavní náměstí.
Když za zvuku neustálých výbuchů procházím zničeným centrem města, pod nohama mi křupe rozbité sklo a přeskakuji hromady cihel, které kdysi tvořily fasády výstavních domů na hlavní třídě, říkám si, jak tohle peklo může někdo přežít. A proč tu ti lidé vůbec zůstávají.
„Na ulici je nebezpečno, ale sklep máme dobře opevněný a nyní v něm díky novým kamnům bude i teplo.“
