Psal se rok 2007. V Kremlu už sedm let vládl Vladimir Putin, armáda na severním Kavkazu likvidovala poslední ohniska odporu čečenských separatistů a policie rozháněla tisícové protesty proti režimu.
V polovině října se však pozornost celé země obrátila k vesnici Nikolskoje ležící asi 700 kilometrů jihovýchodně od Moskvy. Skupina pravoslavných radikálů v rokli za vsí vyhloubila jeskyni, zabarikádovala se v ní a prohlásila, že očekává konec světa. Ten měl podle jejího vůdce Pjotra Kuzněcova nastat na jaře následujícího roku.
Marné byly pokusy místních úředníků i církevních představitelů přesvědčit je, aby ze své nory vylezli. Kuzněcovovi stoupenci hrozili, že pokud se je někdo pokusí vytáhnout ven, tak se upálí. Jejich vzdor trval pět měsíců a někteří z nich pobyt ve vlhké a tmavé jeskyni nepřežili.
Odchod do podzemí
O životě a teologických postojích Pjotra Kuzněcova se toho příliš neví. Vystudovaný stavař se podle webu Lenta.ru začal vírou hlouběji zabývat na počátku nového tisíciletí, kdy v obci Nikolskoje otevřel modlitebnu a shromáždil kolem sebe několik věřících. Někteří z nich přijeli až z Ukrajiny a Běloruska. Kuzněcov je ubytoval ve svém domě, začal si říkat Otec Pjotr a komunitu svých věrných nazval Pravá pravoslavná církev.
Jeho stoupenci nepracovali, nechodili do kostela, nepoužívali elektřinu ani peníze, odmítali posílat děti do školy a zničili veškeré osobní dokumenty. Kuzněcov jim rovněž zakázal sledovat televizi, poslouchat rádio a mluvit s příbuznými. Na dveře modlitebny vymaloval nápis: „Odpusťte, složili jsme slib mlčení“.
O prapodivnou komunitu se brzy začaly zajímat úřady, protože řada Kuzněcovových stoupenců nebyla k pobytu ve vsi řádně zaregistrována. Když za to dostali pokutu, přestali vycházet z domu. Úředníkům záhy přišel dopis, ve kterém oznamovali, že se stěhují do jeskyně vykutané asi tři kilometry za vsí, kde hodlají čekat na druhý příchod Krista. Věřili, že na jaře 2008 nastane konec světa, Ježíš opět sestoupí na zem a bude soudit živé i mrtvé. Jediný způsob, jak přežít apokalypsu, představoval úkryt pod zemí.
Na dlouhý pobyt pod zemí se důkladně připravili. Do jeskyně nanosili zásoby jídla, matrace, plynové bomby a petrolejky. Do jejich úkrytu se vcházelo dlouhou chodbou, na jejímž konci bylo několik cel, modlitebna a spižírna. Pod zemí vybudovali důmyslný systém ventilace a měli zde i kamínka. Vodu čerpali z podzemního pramene. Celkem se do jeskyně uchýlilo 35 lidí včetně několika dětí.
Obleva
Otec Pjotr do apokalyptické nory neodešel. Jeho úkolem bylo zůstat venku a vítat nové věřící. Místo nich však dorazili hordy novinářů a policisté. Ti obklíčili vchod do jeskyně a začalo vyjednávání. Následovníci Otce Pjotra hrozili, že pokud se je pokusí někdo vytáhnout, tak se polijí petrolejem a upálí se. Několikrát dokonce po policejních vyjednavačích stříleli. „Prosili jsme je, aby nám dali aspoň děti. Oni však odpověděli, že děti jsou v pořádku a nepustí je,“ vzpomínal později policista Jevgenij Tušin.
Nepomohly ani přímluvy duchovních. Obyvatelé jeskyně jim vzkázali, že nejsou ani sektáři, ani rozkolníci, ale „pravoslavní křesťané, kteří čekají, až Pán sestoupí ve své slávě a udělá přítrž bezpráví“. Kněžím tak nezbylo, než se před jeskyní modlit za zdraví a duševní útěchu lidí v jeskyni.
V polovině listopadu policisté Kuzněcova zadrželi a odvezli na psychologické vyšetření. Vyšlo najevo, že vůdce sekty není v péči psychologů poprvé a podle starších lékařských záznamů trpí schizofrenií. V té době také policisté vykázali novináře od jeskyně a začali se připravovat na přezimování. Ke vchodu do jeskyně přitáhli dvě maringotky s pořádnou zásobou uhlí a dřeva.
Drama takzvaných penzenských poustevníků skončilo v březnu následujícího roku. Voda z tajícího sněhu narušila klenbu jeskyně, a ta se začala propadat. Vyděšení sektáři začali postupně vycházet na povrch. Poslední z nich vylezli na světlo boží v polovině května. Vyšlo najevo, že v jeskyni během čekání na apokalypsu zemřely dvě ženy. Jedna z nich podlehla rakovině, druhá následkům přísného půstu.
Odchod z podzemního exilu představoval konec sekty. Víra poustevníků v Otce Pjotra a blížící se apokalypsu značně ochladla a většina z nich ze vsi Nikolskoje brzy odjela. Policie o něco později navrhla Kuzněcova obvinit z podněcování náboženské nenávisti, vůdce sekty ale trestu unikl. Psychologický posudek stanovil, že je nepříčetný a není za své činy odpovědný.
Podívejte se na dobové reportáže o penzenských poustevnících (v ruštině):
Tušení konce
Pravoslavná sekta Otce Pjotra se stala mediální senzací a řada novinářů o ní informovala posměšným tónem. Odborníci však upozorňují, že eschatologická očekávání a touha některých věřících po izolaci od zkaženého světa mají v ruské kolektivní paměti pevné místo.
Ruské sektyVISARION: Kristus žije na Sibiři RŮŽE SVĚTA: Brutální kurz osobnosti SKOPCI: Kastrace jako cesta ke spáse KAZAŇ: Podzemní chalífát |
Historik Alexej Běglov připomíná, že eschatologická proroctví a víra v druhý Kristův příchod jsou nedílnou součástí pravoslaví. Církevní hodnostáři je však podle něj záměrně příliš nezdůrazňují, aby z konce světa neučinili hlavní rys křesťanského pohledu na svět. V časech hlubokých politických a společenských změn však apokalyptická poselství mohou nabýt na hlasitosti a podnítit vznik svérázných náboženských sekt.
Jednou z nich byli například chlysti, kteří se objevili na konci 17. století v důsledku rozkolu v pravoslavné církvi. Asketická sekta se proslavila především extatickými tanci, kterými její členové komunikovali s Bohem. Časem se z nich vyčlenili takzvaní skopci, kteří se v touze po spáse dokonce kastrovali (o skopcích více zde). Obě sekty fungovaly téměř 300 let a zanikly až během bolševického tažení proti náboženství.
Na počátku 20. století se nedaleko Oděsy zrodilo hnutí innokentějevců. Tvořili ho moldavsky hovořící věřící, kteří věřili, že jeromonach Innokentij z kláštera v Baltě je inkarnací Ducha Svatého a „ohnivý sloup spojující nebe a zemi“. Innokentij praktikoval exorcismus, předvídal příchod Antikrista a své věrné vyzýval, aby zavrhli manželství a praktikovali volnou lásku. Církev ho proto nechala poslat na Solovky, odkud byl po bolševickém puči v roce 1917 jako politický vězeň propuštěn. Jeho hnutí fungovalo až do 40. let.
Ještě známější byla sekta johannitů pojmenovaná po knězovi Janovi Kronštadtském. Johannité ho prohlásili za vtělení Krista a vůbec jim nevadilo, že jejich idol proti tomu protestuje a označuje je za heretiky. Věřili, že konec světa je za rohem, odmítali peníze jako „pečeť Satanovu“, vzdávali se majetku a žili v komunitách rozprostřených od Kavkazu po Petrohrad.
Johannité se považovali za vyvolené a oficiální církev ostře kritizovali. Vláda na jejich vůdce pohlížela jako na kriminálníky, kteří se snaží zneužít náboženského cítění nižších vrstev a pověsti Jana Kronštadtského. Stejný přístup zvolili i bolševici, kteří johannity do konce 30. let rozprášili.
Antikrist je bolševik
Antiklerikální étos revoluce z roku 1917 v mnoha ruských rolnících vzbudil pocit, že nastal konec světa a nástup bolševiků je příchodem Antikrista. Tak se nedaleko Voroněže objevilo hnutí fjodorovců. V jejich čele stál bývalý voják Fjodor Rybalkin, v jehož osobě viděli druhý příchod Krista. To on měl zadupat Antikrista do země a založit království spravedlivých trvající tisíc let.
Když Rybalkina zatkli a deportovali, jeho věrní v tom viděli paralelu s Kristovým ukřižováním. Až do roku 1928, kdy ve Voroněži začal první proces s fjodorovci, obcházelo vesnice v kraji dvanáct Rybalkinových apoštolů a kázalo jeho víru, která pronikla i na Ukrajinu, Kavkaz a Kubáň.
V Mordovii zase existovali nikolajevci, kteří za vtělení Krista považovali Mikuláše II. Věřili, že poslední car chodí neviděn po zemi a na nebesích zůstává jen Duch Svatý střežený cherubíny. Celkově se po roce 1917 v evropské části SSSR objevily desítky lidových sekt, které odmítaly autoritu církve, vstup do kolchozů i službu v Rudé armádě. Většina z nich zmizela v období kolektivizace a Velkého teroru.
Proroctví o brzkém návratu Krista se opět objevila po vpádu nacistů do SSSR. Někteří věřící na západě Ruska viděli v příjezdu německých tanků symbol blížící se spásy a boží meč, který je vysvobodí z moci bolševického Antikrista. Vesnicemi chodili kazatelé vyzývající k pokání a někteří rolníci opouštěli kolchozy a odmítali bojovat v řadách Rudé armády proti wehrmachtu.
Když se po porážce Němců u Kurska v roce 1943 ukázalo, že vykoupení není na pořadu dne, došli k závěru, že spásy nejsou hodni, a rozhodli se odejít do naprosté izolace. Podle Bělgova se v té době celkem 537 rodin uzavřelo ve svých domech a přerušilo veškeré styky s okolím. Sovětské úřady je v červnu 1944 deportovaly na Sibiř.
Apokalyptická sedmiletka
Velkou vlasteneckou válkou období nejlítějšího tažení proti náboženství skončilo. Sovětské úřady nechaly otevřít tisíce kostelů, ale náboženská hnutí, která zůstala v ilegalitě, se v důsledku uvolňování poměrů paradoxně radikalizovala. V očích věřících už Antikristem nebyli jen bolševici, ale především církev kolaborující s režimem.
Jedním z nejpozoruhodnějších projevů tohoto radikalismu byli molčalnici čili mlčenliví, kteří se objevili v druhé polovině 50. let v Tambovské oblasti. Přibližně 140 lidí, převážně ženy, se zde rozhodlo pro poustevnický život v odloučení od společnosti. „Okenice a dveře jsou zavřené. Elektrické vedení je přerušeno. Na všech čtyřech zdech jejich příbytků jsou křídou namalovány kříže,“ popsal tehdy domy molčalniků jeden sovětský badatel.
Ve stejném období se objevila i sekta sedminců. Věřili, že vyhlášením zemědělské sedmiletky v roce 1959 začal apokalyptický odpočet a po sedmi letech přijde konec světa. Odmítli jíst jakékoliv potraviny vyrobené před rokem 1959 a sami si na primitivních mlýnech mleli obilí. Někteří z nich zemřeli hladem. Když prorokovaná lhůta uplynula a apokalypsa se nedostavila, hnutí se rychle rozpadlo.
Náboženská renesance
Eschatologická hnutí se v Rusku opět objevila v turbulentních časech po pádu Sovětského svazu. Miliony Rusů se po 70 letech státem nařízeného ateismu vrátily k víře svých předků a pravoslaví se navíc stalo pevnou součástí nacionalistické ideje Putinova režimu.
Ortodoxní církev se však musí vyrovnávat s konkurencí ze strany nových proroků. Ti se často inspirují za hranicemi a na pravoslavné kořeny roubují myšlenky New Age. Jedním z nich je například Vissarion, jehož stoupenci žijí na Sibiři v utopické vegetariánské komunitě (o Slunečním městě více zde).
Religionisté odhadují, že v Rusku dnes funguje asi 700 náboženských sekt, ke kterým se hlásí 600 až 800 tisíc lidí. Stoupenci těchto náboženských hnutí často vidí stopy Antikrista v byrokratických opatřeních jako bylo zavedení nových pasů, čárových kódů, národního čísla pojištění či sčítání lidu v roce 2002.
Jednou z nejznámějších apokalyptických sekt v současném Rusku byli i penzenští poustevníci. Kuzněcov se po odchodu svých věrných nechal slyšet, že konec světa už nastal. „Ale Pjotr se Antikristu klanět nebude a jeho slávu proklíná,“ dodal prorok v krátkém rozhovoru pro list Izvěstija. Psychicky nemocnému prorokovi soud podle posledních zpráv z letošního září prodloužil ústavní léčbu.
