V polovině července 2012 ruskou Kazaní otřásla mohutná exploze. Zcela zničila SUV, ve kterém jel vrchní muftí Tatarstánu Ildus Fajzov. Se štěstím a oběma zlomenýma nohama přežil, na rozdíl od svého bývalého zástupce Valiulla Jakupova, kterého o hodinu dříve v jiné části města zastřelili na ulici. Bohatý ruský region, považovaný za příklad poklidného soužití mezi muslimy a pravoslavnými křesťany, začal obcházet strach z radikálních islamistů.
Oba muži totiž byli známí svými kontakty na ruskou vládu, snažili se dostat pod kontrolu místní muslimské organizace a ostražitě sledovali dění v mešitách. Jejich úkolem bylo předejít šíření wahhábismu a dalších radikálních forem islámu, které se na počátku 90. let uchytily na Kavkazu.
Jakupov například tvrdě bojoval proti tomu, aby se muslimové vzdělávali v zahraničních madrasách, kde by se mohli nakazit extremistickými myšlenkami a prosazovat, aby Rusko své muslimy samo vychovávalo k umírněnému islámu. Média proto začala plnit zprávy, že za útoky stojí radikální skupina Mudžahedíni Tatarstánu, která Fajzova a Jakupova chtěla ztrestat za kolaboraci s Kremlem a zradu „pravého islámu“.
Rozjelo se velké vyšetřování, do kterého se zapojily protiteroristické jednotky, pomáhali i příslušníci tajné služby FSB. Prezident Vladimir Putin slíbil, že pachatelé budou dopadeni a potrestáni. Během několika dní byly zadrženy stovky muslimů, policie provedla desítky razií.
Policie nakonec dopadla šestici podezřelých, nejzajímavějším výsledkem vyšetřování však bylo odhalení jedné z nejpodivnějších sekt v moderní historii Ruska.
Lidské mraveniště
Když policisté 1. srpna v rámci razií vpadli ve vesnici Torfjanoj do třípatrového domu korunovaného amatérsky stlučeným minaretem, nevěřili vlastním očím. Uvnitř objevili spleť chodbiček, žebříků a desítek místnůstek bez oken a ventilace, která se táhla osm pater pod zem. V tomto podzemním labyrintu žilo několik desítek lidí včetně 27 dětí. Policisté zde našli i sedmnáctiletou těhotnou dívku.
Tak se Rusko a celý svět dozvěděl o fajzrachmanistech, stoupencích svérázného a oficiálními islámskými kruhy zavrženého proroka Fajzrachmana Satarova, který před lety pozemek kolem domu vyhlásil nezávislým islámským státem.
Jeho občané na jeho rozkaz žili v naprosté izolaci od vnějšího světa. Děti nechodily do školy ani k lékaři a z podzemí mohly vyjít maximálně na dvorek. Svět za zelenou plechovou bránou jim byl zapovězen. Mimo areál mohlo jen několik málo dospělých, kteří se živili prací na trhu nebo vybírali popelnice.
„Fajzrachmanisté žijí v podmínkách, které jsou pro normální lidský život naprosto nevhodné,“ prohlásila tehdy kazaňská státní zástupkyně Irina Petrovová a sídlo sekty přirovnala k „lidskému mraveništi“. Policie před kamerami vyvedla děti z podzemí a předala je sociálce, několik lidí obvinila ze zanedbání péče. Žádné spojení s pachateli útoků se sice neprokázalo, média však měla o čem psát.
Fajzrachmanisté, zaskočení zájmem médií a naštvaní, že jejich děti skončily v dětských domovech, se rozhodně nehodlali vzdát. Tvrdili, že se stali obětí honu na radikální islamisty a zařekli se, že svůj podzemní mikrostát za žádnou cenu neopustí.
„Ať už nám udělají cokoliv, ať už nás obviní z čehokoliv, my k soudu nepůjdeme,“ říkal novinářům Satarovův zástupce Gumar Ganijev. „Přišli, ukradli nám děti a knihy a nazývají nás sektou. My nejsme sekta, jsme božím společenstvím. O pomoc budeme žádat pouze Boha,“ zdůrazňoval Ganijev, který se označoval za chalífu Satarovova mikrostátu.
Podívejte se na reportáž o fajzrachmanistech (v ruštině):
Žít v souladu s Koránem
Fajzrachman Satarov se narodil v roce 1929 v sibiřské Ufě a prošel učením v starobylých madrasách uzbecké Buchary. Jako imám sloužil v Leningradu či Rostově na Donu a v 70. letech pronikl do oficiálních struktur sovětskými orgány tolerovaného islámu. Stal se kadim čili soudcem v organizaci zvané Duchovní správa muslimů v evropském Rusku a na Sibiři (DUM).
Jeho kariéra však netrvala dlouho. Na počátku 80. let začal prohlašovat, že má vidění a je Alláhovým poslem. Když jednou spatřil nad trolejbusem elektrický výboj, vyložil si jiskry jako Alláhovo znamení, píše list Novaja Gazeta. Satarovovi nadřízení se lekli, samozvaného proroka vyhodili a zakázali mu vstup do mešit. Zavržený prorok se vrátil do Tatarstánu a začal potají šířit své učení. Postupem času kolem sebe shromáždil až 80 věřících.
Základní myšlenka Satarovova učení byla velmi prostá. Jedinou správnou cestou pro muslima je žít v naprostém souladu s Koránem. „Je to složité, ale nic jiného nemůžeme dělat. Možná, že nás zpočátku nebude nikdo následovat, ale ani proroky zpočátku nikdo nenásledoval. Často to byli samotáři,“ cituje Satarova Räfyq Möhämmätshin ve sborníku Islam in Politics in Russia and Central Asia.
Satarov ostatním imámům vyčítal, že se přizpůsobují lidským slabostem, ohýbají Korán a ulehčují si tak svoje poslání. Netoužil po tom, aby ho následovaly davy, ale pouze hrstka vyvolených zcela oddaná Koránu. Odmítal rovněž veškeré dělení islámu na různé frakce včetně původního schizmatu mezi šíity a sunnity.
„Musíme se sjednotit kolem Koránu. Existuje 73 větví islámu, ale pouze jedna je Alláhova. Všechny ostatní si vymysleli učenci,“ tvrdil Satarov. Ve svém učení tak kladl extrémní důraz na modlitby a zakát, povinnou almužnu a jeden z pěti pilířů islámu. Po svých ovečkách chtěl, aby v rámci zakátu odevzdávali na charitativní účely až dvě třetiny svého příjmu, což se řadě jeho stoupencům nelíbilo.
Nevpustíme ani hasiče
Své učení Satarov shrnul v knize Kořeny víry, která spolu Koránem představovala pro fajzrachmanisty jedinou povolenou četbu. V roce 1997 otevřel vlastní madrasu, kde mohli učit pouze fajzrachmanisté a pouze podle jeho spisů.
Komunita se před okolím postupně uzavírala. V roce 2003 vypukl na pozemku fajzrachmanistů požár a Satarov odmítl vpustit hasiče dovnitř. Když se na poslední chvíli dostali dovnitř a požár uhasili, Satarov jim předpověděl, že je Alláh potrestá, protože vstoupili na území nezávislého islámského státu.
Mešita Kul Šaríf v Kazani se mohla donedávna chlubit pověstí největší mešity v Rusku. Nedávno ji předstihl nový muslimský svatostánek v Moskvě.
O rok později se vztahy sekty s místními úřady dále zhoršily a fajzrachmanisté se stáhli do naprosté izolace. Informace o dění za branou údajně čerpali od Alláha a ze snů, podle vyšetřovatelů však bylo v sídle sekty rádio. Přístup k němu měl jen Satarov a jeho zástupce Ganijev.
Möhämmätshin společenství ve vsi Torfjanoj označuje za zajímavý příklad neoficiálního islámu v Tatarstánu vzniklého zcela nezávisle na jakýchkoliv zahraničních muslimských organizacích. Mělo však jen velmi omezený vliv a zdá se, že při vzniku hnutí hrály největší roli především osobní ambice Satarova, který po pádu SSSR hledal své místo v duchovním obrození země.
Špinaví, ale laskaví
Úřady sice neprokázaly, že by fajzrachmanisté měli cokoliv společného s útoky v Kazani, přesto je obviňovaly z extremismu. Z výpovědí sousedů však vyplývá, že svérázné společenství bylo svým bezprostředním okolím považováno spíš za mírumilovné podivíny než za nebezpečné radikály.
„Možná jsou špinaví, agresivní však nejsou. Jsou velmi laskaví. Co se děje za tím plotem, to nevím - a ani se o to nestarám,“ svěřil se reportérům agentury Reuters jeden ze sousedů.
Ruské sektyVISARION: Kristus žije na Sibiři RŮŽE SVĚTA: Brutální kurz osobnosti SKOPCI: Kastrace jako cesta ke spáse |
Satarov byl v době razie velmi starý, téměř nechodil a podle vyšetřovatelů trpěl Parkinsonovou chorobou. Někteří občané chalífátu později přiznali, že si s jeho přísnými pravidly velkou hlavu nedělali. „Někdy mě pustili ven, jindy jsem prostě přeskočil bránu,“ řekl reportérovi International Business Times fajzrachmanista Šamil Ibragimov.
Satarovovi nejbližší zůstávali ve svém odporu vůči úřadům odhodlaní. „Lehneme si pod buldozery, lehneme si pod tanky, pokud nás budou chtít vyhodit,“ hrozil „chalífa“ Ganijev. „Vyhodíme se do povětří, ale nikdy se nevzdáme ani kousku této země,“ vzkazoval úřadům.
Ke krveprolití naštěstí nikdy nedošlo. O půl roku později soud v Kazani sektu zakázal jako extremistickou organizaci a postupem času ji opustili někteří členové, kteří se nedokázali smířit s odebráním dětí. Po boku Fajzrachmana Satarova zbylo všeho všudy patnáct lidí. Poslední zprávy z roku 2014 hovoří o tom, že si 150 kilometrů od Kazaně pronajali dům, ve kterém chtějí své hnutí resuscitovat.
