Podle průzkumu se tak děje na základě „kulturní nedůvěry“ a nemožnosti dokázat, jestli je pravda, co migranti o své orientaci a s tím spojené perzekuci tvrdí. Na základě těchto důvodů odmítnutý jeden ze tří migrantů, kteří se hlásí k sexuální menšině či odlišnému genderu. Čtyři z deseti migrantů pak jsou odmítnuti, protože jim úřady nevěří, že jim v zemi, ze které přichází, hrozí nebezpečí nebo se již v nebezpečí ocitli.
Úředníci, kteří s nimi vedou pohovor, pak ve třetině případů nechtějí slyšet jejich příběh a neptají se jich na další otázky, aby si jej ověřili. „Tato zjištění nejsou ničím novým,“ uvedla Moira Dustinová, která vede britský výzkum o sexuální orientaci a genderu mezi žadateli o azyl (SOGICA).
„Nikdo u pohovoru mi nevěřil. Ani jeden člověk. Nevím už, kolik otázek mi položili, zhruba kolem tří set. A nevěřili ani jedné odpovědi. Věřili mi jen to, že jsem ze Zimbabwe,“ svěřil se jeden z migrantů výzkumníkům.
Pohovor je přitom u posuzování žádostí stěžejní. Na jeho základě se komise rozhoduje, zda daného člověka k žádosti o azyl nevedl spáchaný trestný čin v zemi původu, zda ho nepřivádí ekonomická motivace či zda jeho žádost není nevěrohodná. Jedním z důvodů zamítnutí žádosti může být i skutečnost, kdy příslušné orgány vyhodnotí zemi, ze které žadatel pochází jako bezpečnou k návratu.
Jaké jsou důkazy sexuální orientace?
„Pro úředníky je velmi jednoduché odmítat žadatele o azyl na základě jejich sexuální orientace nebo genderu, protože je u nich zároveň méně pravděpodobné, že budou mít důkazy pro svůj příběh. Co také mohou poskytnout, aby dokázali, že jsou v ohrožení? Dopisy nebo fotky partnerů s sebou budou mít asi těžko,“ popisuje Dustinová.
Jedním příkladem za všechny může být sedmašedesátiletý Yew Fook Sam z Malajsie, kterému britské ministerstvo vnitra nevěřilo, že je skutečně homosexuál. V dané době totiž neměl přítele. Muži tak hrozila deportace zpět do vlasti, po které by ho čekalo vězení, neboť v zemi je homosexualita nelegální.
„Tihle lidé neutíkají ze své země dobrovolně, ale protože nemají jinou možnost,“ zdůraznila Dustinová. A je to podle ní právě břemeno nutných důkazů, které žadatele znevýhodňuje.
Úředníci u rozhovorů podle ní vyžadují, aby je žadatelé přesvědčili, přestože by při shromažďování důkazů měli být migrantům nápomocní. „Úředníci by měli migrantům v první řadě věřit, když jim řeknou, kdo jsou a co se jim stalo,“ doplnila Dustinová.
Výzkumníci z jejího týmu mluvili s 82 žadateli, kteří se hlásí k LGBT menšině, a 157 humanitárními pracovníky z Británie, Německa i Itálie, kteří s nimi pracovali. Podle nich 39 procent respondentů čekalo přes šest měsíců, než je vůbec k pohovoru připustili. Téměř polovina z nich přitom neměla přiděleného sociálního poradce a další trpěli psychickými obtížemi způsobenými vysokým stresem.
Nuno Ferreira z projektu SOGICA uvedl, že země by měly neprodleně přijmout kroky, které by zlepšily podmínky pro žadatele o azyl, jež se hlásí k sexuálním minoritám. Podotkl zároveň, že 41 procent z nich se necítilo dobře v detenčním kempu. „Zažívali násilí i zneužívání na základě své sexuální orientace nebo genderu,“ popsal Ferreira.
Genderový expert: Dnes už známe až 40 druhů pohlaví:
