„Bez těchto velkých demonstrací by zeď nepadla. Dostaly NDR pod masivní tlak,“ říká Reiche o protestech, které odstartovaly 4. září před třiceti lety.
Tehdy poprvé kritici režimu, bojovníci za lidská práva a věřící, kteří se už několik let scházeli k takzvaným mírovým modlitbám v kostele svatého Mikuláše v centru Lipska, přenesli svůj protest na přilehlé náměstí.
Tam dali své požadavky najevo transparenty s hesly jako „Za otevřenou zemi se svobodnými lidmi“ nebo „Svoboda cestování namísto masových útěků“.
Proti zhruba 1 200 demonstrantům rychle zasáhli tajní policisté v civilu, protest však i díky západním novinářům, kteří ve městě byli na tradičním lipském veletrhu, vzbudil velkou pozornost. „Pak se z toho stala tradice, že se vždy v pondělí konala demonstrace,“ poznamenává šéf lipského Fóra současných dějin o protestech, pro něž se vžilo označení Pondělní demonstrace.
Účast na nich rychle rostla, a dále tak přispívaly k erozi, jíž podle historika východní Německo – z něhož v tu dobu tisíce lidí přes Maďarsko a západoněmeckou ambasádu v Praze směřovaly na Západ – čelilo už od první poloviny 80. let.
Na přelomu září a října počet demonstrujících poprvé překročil 10 tisíc, a to navzdory tomu, že režim opakovaně zmiňoval možnost brutálního zákroku, tedy takzvaného „pekingského řešení“. Podle Reicheho se mezi opozičníky šířily třeba fámy, že jsou připravené armádní složky a také krevní konzervy. „Byly to dramatické scény, které si dnes člověk vůbec nedokáže představit,“ míní historik.
„Byly to přece naše děti“
Přesto počet demonstrantů dále stoupal a 9. října dosáhl 70 až 100 tisíc, což podle historika komunistický režim zlomilo. „Státní moc před tou masou lidí kapitulovala a nezasáhla,“ zdůrazňuje. Od té doby šel počet protestujících, skandujících často hesla jako „My jsme lid“ nebo „Žádné násilí“, znovu rychle nahoru a režim se začal otřásat v základech.
Měla to být nudná tiskovka, omyl aparátčíka však zbořil Berlínskou zeď |
V polovině října se v Lipsku sešlo 120 tisíc lidí, na konci měsíce kolem 300 tisíc a 6. listopadu dokonce půl milionu. Protesty se mezitím rozšířily do celého východního Německa a vyvrcholily 4. listopadu ve východním Berlíně, kde se k největší demonstraci v dějinách NDR sešel až milion lidí.
Podle Reicheho byla stále větší ochota občanů NDR nenechat si vše líbit a dát najevo svůj názor daná stále citelnější slabostí režimu i tím, že statisíce zejména mladých lidí už v zemi neviděli vůbec žádnou budoucnost. „Byla to nová generace, která se ptala, jak má vypadat její budoucnost a co tu má dělat, když (Erich) Honecker mluví o tom, že tu zeď bude ještě za sto let,“ podotýká.
Proč při zlomovém protestu z 9. října policie nezasáhla, dodnes není zcela jasné. Reiche však upozorňuje na to, že demonstrace byla tak rozsáhlá a byla do ní zapojena tak široká část společnosti, že by zasahující v mnoha případech stanuli proti svým známým nebo dokonce členům vlastních rodin.
„Byly to přece naše děti,“ vysvětloval později rozhodnutí nechat demonstranty projít městem i jeden z velících důstojníků policie.
I díky odvaze demonstrantů a pozdní zdrženlivosti státních složek přesně měsíc po zlomové demonstraci z 9. října režim fakticky padl. „Bez pondělních demonstrací není pád Berlínské zdi vůbec představitelný, a proto není jediným důležitým datem 9. listopad v Berlíně, ale zcela rozhodující je právě 9. říjen v Lipsku,“ vyzdvihuje Reiche datum, které se jinak často opomíjí.
Reportáž iDNES.cz s komentářem Vladimíra Vokála o Berlínské zdi:
4. listopadu 2014 |
