Trumpovské vánoce ve Washingtonu byly zvláštní. Největší zklamání asi čekalo na ty, kteří ještě věří na Santa Clause nebo svobodný Kurdistán. Abychom na začátek ocitovali přímo amerického prezidenta v rozhovoru s holčičkou chlapeckého jména Coleman: „Ty ještě věříš na Santu? Protože v sedmi letech už je to marginální, že?“ Americký prezident má samozřejmě nepříjemnou pravdu. Jak lety jedinec nabírá zejména špatných životních zkušeností, pochopí, že bytosti jako Santa a Kurdistán obývají pouze říši přání, nikoliv tu reálnou. Víra je ale pravidelně nejpotřebnější právě v záležitostech, kde realita dává nejméně naděje. Případ Kurdů a jejich státnosti je toho vzorovým důkazem.
Ohlášený americký vojenský odchod ze Sýrie se stal nečekaným vánočním dárkem pro Sýrii, Írán, Rusko a Turecko a počátkem zvonění umíráčku pro další historické kolo kurdských nadějí na to, že čtvrtá největší etnická skupina na Blízkém východě někdy vybojuje alespoň základní formu vlastní nezávislé státnosti. Kurdští spojenci ještě před dvěma týdny podporováni USA při úspěšném dobývání Hadžínu, nového hlavního města stále se obnovujícího tzv. Islámského státu, byli znovu zrazeni a opuštěni. Turecko již oznámilo, že je hodlá bombardovat na území sousedního syrského státu.
Po krajině americké politiky, obvykle plné názorů a protestů, třeba i kvůli neexistenci Santy, následně zavládlo takové ticho, až bychom ho mohli pojmenovat jako kurdské. Všichni takový vývoj čekali. Otázkou bylo jen kdy a jak. Nikdo ale na takové rozhodnutí nemůže být pyšný. Proč tedy přišlo? A co znamená pro Blízký východ i pro nás kromě toho, že se zase vymění americký ministr obrany?
Reálná situace na místě dnes pro zjednodušení vypadá takto: Kurdové mají de facto samostatnost na severu Iráku a teď bojují o to, aby zhruba stejného statutu dosáhli na jedné části syrského území, jíž říkají Rožava. Jak se dá očekávat, obě území ovládají politicky odlišné skupiny Kurdů. Zatímco irácké území ovládá Barzáního strana KDP, na syrské straně je to marxistickou ideologií prodchnutá strana PYD a její milice YPG. Skupiny se nedohodnou nikdy na ničem, často ani na společném nepříteli. Syrští Kurdové jsou navíc de facto spíše tureckým problémem než syrským, protože je – ne bez důvodu – prezident Erdogan považuje za jen nedbale přejmenované a převlečené přívržence v Turecku zakázané kurdské strany PKK. Pokud jste se již v kurdských stranách neztratili, můžete se plným právem prohlásit za znalce.
Právě tuto vojenskou YPG na syrské straně hranice si Američané vybrali za taktického spojence v boji s tzv. Islámským státem a právě tito Kurdové byli na Vánoce hozeni přes palubu jako nový nechráněný cíl tureckých zbraní. Ještě 17. prosince proběhlo americko-kurdské jednání v hlavním městě iráckého Kurdistánu Erbílu. Kurdský prezident Barzání, který vlastně není prezident, ale jen šéf strany, při něm projevil obavy americkému velvyslanci Douglasu Silimanovi, který vlastně není velvyslanec u něj. Reprezentuje USA v Iráku, tedy zemi, k níž se Barzání vlastně nehlásí. Jako vždy v oblasti nikdo na jednání nebyl ve skutečnosti tím, co má na vizitce.
V politické realitě šlo o jednání iráckých Kurdů s přítomným zvláštním velvyslancem USA pro mezinárodní koalici proti Islámskému státu Brettem McGurkem. Americký velvyslanec v Iráku Siliman byl v místnosti jen proto, aby z Bagdádu vůči kurdským samostatným krokům neprotestovali. Iráčtí Kurdové si při jednání stěžovali na Turky a taky na syrské Kurdy, tedy YPG. Co jim na to washingtonský velvyslanec McGurk řekl či slíbil, je nejasné, ale hlavně už úplně jedno. McGurk totiž o pět dní později rezignoval a Trump prohlásil, že o jeho fyzické existenci v životě neslyšel. Následujícího dne rovněž odcházející ministr obrany James Mattis podepsal stažení amerických vojsk ze Sýrie. Ke kurdským paradoxům patří i to, že rozchod nemilované YPG s USA stěžujícímu si Barzánímu žádnou radost neudělal. Nakolik to udělalo radost či starost Turkům, je pořád ještě zdrojem debat ve Washingtonu.
Tohle není pohádka, ale realita
Stal se tedy tímto americkým krokem syrsko-turecko-irácko-mnohokurdský zmatek aspoň jednodušším? A co bude dál? USA, původně podporující a povzbuzující tzv. arabské jaro, na jeho podzimu sklidily v oblasti tak dokonale nepoživatelnou úrodu, že není divu, že Trump zavelel k odchodu. Syrský konflikt stejně rozhodla vojenská přítomnost Ruska a Íránu, nikoli masivní zapojení USA, které vlastně neodcházejí ze Sýrie, ale z kurdských území v zemi. Viditelně se rozhodly nechat Sýrii k řešení komukoliv jinému, protože se v ní nikdy vojensky neangažovaly natolik, aby se staly skutečným hráčem konfliktu.
Ideálním a dnes nedosažitelným výsledkem jejich stažení je vytvoření kurdské autonomní Rožavy se souhlasem Turecka a Sýrie. Naopak katastrofou by byl příští turecko-syrský konflikt ve stylu proxy války USA a Ruska, do kterého by je zatáhli jejich dnešní spojenci. Realita bude uprostřed. Turecko se pokusí zamaskovat invazi do Sýrie na kurdské území dohodou s USA a Ruskem. Američané za to budou chtít minimálně vyšší podporu Turecka v zápase s Íránem, Rusové už přemýšlejí, jak konečně Sýrii opustit a nechat si v ní vliv a aspoň dvě vojenské základny.
Někde na konci nehezkého obchodu je ukončení syrské občanské války a návrat alespoň části uprchlíků domů. Z tohoto pohledu americký krok otevřel nové kolo americko-ruských jednání o závěrečném uspořádání Sýrie. EU, které se to kvůli uprchlické krizi týká nejvíc, ale je dnes bohužel v zahraniční politice mimo svoje hranice skoro neexistující, bude jen dále neschopna vyřešit dilema, že se druhá největší armáda NATO, tedy turecká, angažuje v zahraničí v pohraničním konfliktu vůči kurdskému národu, jehož 1,5 procenta žije v Německu.
Nakonec všechno skončí dobře a každý si přijde na své. Tedy pokud zrovna nejste Kurd. Aniž bychom si to přiznali, chováme se my Evropané ke Kurdům stejně, jak velí tradice na Blízkém východě. Tam již od pradávných dob platilo kruté mocenské pořekadlo – sousedovy Kurdy je nutno podporovat, svoje vlastní utlačovat. Emoce do mocenských her nepatří, přesto mi je Kurdů líto. Ve vánočním Washingtonu je to ale s nezávislým Kurdistánem jako se Santou. Je dětinsky úlevné věřit na pohádkové bytosti, dokud se nenaučíte žít v realitě, kde jsou marginální. Pak proti rozumu stojí jenom víra.
Nezbývá než věřit, že se Kurdům v proudu historie podaří aspoň jednou vylovit rybku tak cenou, aby nám na Západě stála za to udělat s nimi obchod, jehož výsledkem bude nějaká kurdská státnost. Pětatřiceti milionový národ nezmizí z mapy, kde dnes není. Ta rybka ale bude muset být cennější, než bude její turecká verze. Přejme jim to pod stromeček, když už jim neumíme dát víc.
