Z kurdských bojovníků se v Česku v posledních letech stali téměř až mytologičtí hrdinové a jak nedávno poznamenal odborník na Blízký východ Marek Čejka, debata o kurdské problematice je tu poměrně jednostranná. Proč mají Češi tak rádi Kurdy?
Myslím si, že to pramení z étosu, který získaly zejména frakce PYD (Strana demokratické unie) a YPG (Lidové obranné jednotky), což je ozbrojené křídlo syrských Kurdů v boji proti Islámskému státu. Nesmíme zapomenout ani na kurdskou regionální vládu v Iráku, kde pešmergové taky získali pověst bojovníků proti IS. Navíc vztahy mezi Českou republikou a kurdskou regionální vládou jsou dobré, Česko tam má svůj generální konzulát. A zároveň jsme od roku 2014 Kurdům poskytli dar v podobě munice, granátů i raketometů pro boj proti IS.
Mají Kurdové tak dobrou pověst i jinde?
Ano, po celé Evropě. Dřív se o Kurdech moc nevědělo, maximálně si člověk vzpomněl na to, jak trpěli za Saddámova režimu, a na vyhlazování Kurdů chemickými zbraněmi při operaci al-Anfal na konci irácko-íránské války v 80. letech. Kurdové využili svůj boj proti IS k získání mezinárodní podpory a zvýšení povědomí o kurdské otázce na Blízkém východě.
Tomáš Kaválek Analytik pro Blízký východ a severní Afriku v Asociaci pro mezinárodní otázky. Specializuje se na analýzu ozbrojených konfliktů, kurdskou otázku a islámský radikalismus. Působí jako doktorand na katedře politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, působil i jako výzkumník pro Marmara University v Turecku. |
Může to být u Čechů i pocitem solidarity, že Kurdové - stejně jako kdysi my - usilují o svůj vlastní stát?
Napříč kurdskými komunitami Česko znají a často připomínají i rozchod mezi Českem a Slovenskem. Rozchod dosažený politickou dohodou elit, bez krveprolití. Kurdové to berou jako příklad a říkají: „Podívejte, takto to taky jde a i my bychom eventuálně chtěli vlastní stát“. Byť v dnešním diskurzu některé kurdské skupiny nominálně samostatnost odmítají, idea nezávislého Kurdistánu mezi Kurdy velice silně rezonuje.
Co bychom měli o Kurdech vědět a v českých médiích se to příliš nezmiňuje?
V první řadě si nemůžeme představit, že je kurdská populace nějaká jednolitá masa se stejným názorem. Kurdové mají několik zdrojů identity. Jednak etnickou, tedy kurdskou. Roli rovněž hraje klanová a kmenová příslušnost. Pak je tu náboženská příslušnost. V Turecku je kurdská populace dosti konzervativní, nicméně v Sýrii je obecně menší podpora islamistickým proudům, neboť zde má silný vliv takzvaný lidový islám, súfismus. Trochu odlišná situace je v Iráku, kde hraje zásadní roli klanová příslušnost. V Íránu dokonce najdeme menší počet šíitských Kurdů.
A do toho máme ještě jazyk, který se liší. Máme dva základní dialekty: sorání a kurmándží. Tím se hovoří v Turecku a Sýrii, sorání se pak používá v iráckém Kurdistánu a částečně v Íránu. Dialekty se výrazně liší, neboť kromě posledních dekád v Iráku se Kurdům nedostalo standardního vzdělání v jejich jazyce. Proto se často ani mezi sebou pořádně nedorozumí.
Kolik je dnes zhruba Kurdů?
Odhady se pohybují kolem třiceti až čtyřiceti milionů ve státech na Blízkém východě. Pak je tu ještě diaspora. Řada Kurdů byla navíc asimilována v důsledku represivních politik států, jako je Turecko či Sýrie. Státy v regionu mají tendenci záměrně počty kurdského obyvatelstva snižovat, protože je vnímají jako potenciální pátou kolonu. Například v Sýrii tvoří Kurdové odhadem deset procent předválečné populace, tedy zhruba dva miliony. Žijí převážně na severu země při hranicích s Tureckem (právě tam na ně zaútočila turecká armáda, pozn. red.). Není to jednolitý národ, ale říká se, že je to největší etnická skupina bez vlastního státu. Byť jim byl přislíben mocnostmi po první světové válce při pádu Osmanské říše.
Byl by takový stát schopný fungovat?
Na to bych odpověděl bonmotem jednoho tureckého Kurda, se kterým jsem se o tom kdysi bavil. Poukazoval jsem, že Kurdové nejsou jednotní a že mezi nimi panuje silné nepřátelství a tak dále. A říkám mu: „Kdyby vám teď nakrásno dali stát, jako první by u vás propukla občanská válka.“ A jeho odpověď, samozřejmě trochu s nadsázkou, zněla: „Dobře, ale aspoň bychom se zabíjeli mezi sebou. Ve vlastním státě.“
Vztahy mezi jednotlivými kurdskými skupinami jsou napjaté, jedna ze zásadních třecích linií je rivalita mezi Kurdskou stranou pracujících (PKK, která je v Turecku, USA i Evropě považována za teroristickou organizaci, pozn. red.) a kurdskou regionální vládou v Iráku, ve kterém dominuje klan Barzání. Nicméně s ohledem na geopolitickou situaci v regionu a odmítání podobných idejí je nerealistické předpokládat vznik samostatného kurdského státu.
Kurdští bojovníci jsou levičáci
Co dnes Kurdové požadují nejvíce?
PKK nyní prosazuje takzvaný demokratický konfederalismus, který v praxi nejvíc vidíme v Rojavě na severu Sýrie. Podle ideologických premis vůdce PKK Abdullaha Öcalana zde byly vytvořeny kvazistátní struktury organizované v takzvaných kantonech (těmi jsou Afrín, Kobani a Džazíra, pozn. red.). PKK tvrdí, že v nové moderní době hranice vlastně nejsou relevantní. Představují si to jako komuny komun, kde moc půjde odspoda nahoru, což je klasická krajně levicová premisa. Pořád je to krajně levicová organizace, která není v žádném případě liberální ani otevřená relevantní opozici na územích, která ovládá.
Takže i ti bojovníci, které vídáme ve zprávách, jsou marxisté, komunisté, levičáci?
Ano. V podstatě vychází z krajně levicové ideologie, část si berou z marxismu-leninismu a míchají do toho prvky anarcho-komunismu. PKK v 70. a 80. letech začala jako klasická revoluční marxistická leninistická skupina a na začátku odmítala například náboženství, až později se s ním vyrovnala. Zároveň je hodně nepřátelská vůči tradičním sociálním strukturám, to znamená vůči kmenům a klanům. Je to komplexní a nedá se říct, že by třeba drtivá většina tureckých Kurdů podporovala PKK. Mnozí Kurdové zvlášť v Turecku jsou hodně konzervativní a je pro ně důležitější sunnitská identita než ta kurdská. Řada Kurdů jde raději s tureckou vládní Stranou spravedlnosti a rozvoje (AKP), protože je pro ně naprosto nepřijatelná ideologie PKK.
Kurdů žije v Česku až tisíc. Dokážou se rychle mobilizovat, ukázal protest |
Politicky je tedy v regionu tahounem PKK a ostatní kurdské organizace jako třeba PYD jsou na ni napojené?
Co se týče nestátních ozbrojených aktérů, je PKK hlavním aktérem. Oficiální linie PYD a celé Federace severní Sýrie a tamních aktérů je, že nejsou odnož ani součást PKK a že jen sledují stejnou ideologii. Ale realita je taková, že vliv kádrů PKK je tam velký. Všechna strategická rozhodnutí leží na lidech, kteří jsou přímo z jejího vojenského velení. A zároveň tito lidé jsou také nejzkušenější bojovníci, takže jsou prominentní. Asadův režim hlavně v průběhu 90. let PKK podporoval, a ta tak měla v Sýrii silnou pozici. Nebylo to tak, že by se tam najednou zjevila PYD. To ilustruje balancování PKK, která je tu dekády, umí chodit v regionální politice a je schopná odhadnout situaci. Ukázkou toho může být, že získali podporu Američanů v Sýrii, zároveň ale nikdy nebojovali proti režimu Bašára Asada.
PKK rovněž participuje na pašování drog a dalších komodit z Blízkého východu dále do Evropy, kde využívá kontrolu pohraničních oblastí na pomezí Turecka, Iráku a Íránu. Dále na trase v Evropě využívá svých sítí v kurdské diaspoře. Diaspora je také důležitým zdrojem financí a příspěvků pro PKK, ať už dobrovolně, či méně dobrovolně zaplacených. PKK pochopitelně tato obvinění odmítá, ale faktem je, že organizace pravidelně figuruje s odvoláním na tyto kriminální aktivity ve zprávách bezpečnostních institucí EU i USA. Ale je to takový regionální standard, na pašování drog se tam podílí kdekdo.
Syrská podpora Kurdům proti Turecku?„V Afrínu nejsou žádné spolehlivé zdroje. Operují tam syrská prorežimní média a média, která jsou zjednodušeně nakloněná PKK. A v některých oblastech Turci. Podle dohody mezi PYD a Damaškem nebylo patrné, zda má do oblasti přijít pravidelná syrská armáda. Spíš to vyznívalo, že se má jednat o rozličné prorežimní milice. PYD je navíc schopná komunikovat i s Ruskem a v Afrínu měla ruskou podporu,“ upozorňuje Kaválek. |
Jestli jsou PKK a PYD levicově zaměřené, jaká proti
nim stojí opozice?
Existuje celá myriáda kurdských opozičních stran, které se po příchodu PYD na scénu sjednotily v Kurdish National Council (KNC). Proti nim byla provedena silná represivní opatření, takže část z jejích představitelů je v exilu. Opozice nabízela alternativu sdílení moci. Ale ideologicky to byl mix, jen prostě nesledovali stejnou ideologii jako PKK, která je ve svém výsledku totalitní.
Nedá se však říct, že by Kurdové se svou vládou nebyli úspěšní. Částečně těží i z tiché spolupráce se syrským režimem, protože řada administrativních pracovníků dřív pracovala pro režim a na svých pozicích zůstala. Režim část z nich nadále platí. Prioritou číslo jedna je bezpečnost a tu se složkám napojeným na PYD podařilo v jádrových kurdských oblastech zajistit. Takže i syrští Kurdové, kteří nesouhlasí s ideologií, vám řeknou, že aspoň mají bezpečí a vláda se jim snaží zajistit základní služby, aby bylo co jíst a aby fungoval trh.
Jde tato potenciální totalita dohromady s obrazem dobrého postavení kurdských žen? Ty běžně bojují na frontě, třeba v jednotce YPJ.
Kurdská strana pracujících v minulosti nebyla zvlášť otevřená vůči ženám a postupně se tento přístup měnil. Kurdské ženy jsou však důležitý zdroj rekrutů. Navíc je to tradiční společnost, kde mnohdy nemáte moc na výběr. Pokud jste žena, máte dvě možnosti - buď se brzo vdáte a budete mít děti, nebo půjdete k PKK. A řada z nich volila to druhé. PKK má rovněž dlouhodobě problémy s obviněními, že využívají a rekrutují nezletilé, kterým nebylo mnohdy ani patnáct let. Argumentují tím, že se bojových operací neúčastní, ale součástí organizace jsou a procházejí výcvikem a indoktrinací. Není to černobílé.
Budoucnost Kurdů je nejasná
Kurdové si oprávněně získali image bojovníků proti Islámskému státu. Někteří ale bojovali i po boku islamistů. Je to tak?
Ano. Nikdo neví, kolik jich bylo, ale Kurdové byli v řadách Islámského státu i dalších organizací. V řadách an-Nusry, v Iráku pak byla jednou z generací před IS takzvaná Al-Qaeda in Iraq (místní pobočka al-Káidy, pozn. red.) , kde také byli Kurdové. Nebo Ansar al-Sunna, která operovala v iráckém Kurdistánu. Mnoho Kurdů následuje sunnitskou radikální militantní ideologii. Je potřeba být objektivní, a když mají Kurdové problémy, některé věci nedělají dobře nebo jsou represivní, je potřeba to říct. Protože je to prostě válka a souboj propagandy.
Jaká teď Kurdy asi čeká budoucnost?
To nikdo neví. Bude záležet na několika věcech. V první řadě na tom, jak bude vypadat americká podpora. Islámský stát není definitivně poražen, ale minimálně konvenčně ano. Američané však říkají, že chtějí dál udržovat bezpečnost, ať už v Iráku, nebo v Sýrii. Nesmíme ale zapomínat na to, že Turecko je členem NATO a samozřejmě se mu nelíbí, že Američané podporují YPG/PYD/SDF. Je otázka, jak se k tomu do budoucna postaví Trumpova administrativa.
Turci obléhají Afrín, civilisté se Kurdům nabízejí jako lidské štíty |
Zároveň je otázka, k jaké dohodě dojde mezi Federací severní Sýrie a Asadovým režimem. Bude ochotný debatovat o nějaké formě federace? Těžko. Ani Rusové to nechtějí a pochopitelně ani Írán, protože by to mohlo rozvířit odstředivé tendence u jejich Kurdů. Je tam spousta aktérů a je těžké to predikovat, ale osobně si nemyslím, že se Kurdům podaří dosáhnout federalizace Sýrie a mít svůj region, tomu zatím bohužel nic nenasvědčuje.
A v Iráku? Je to zhruba půl roku od kurdského referenda o vyhlášení nezávislosti.
Vztah mezi iráckou federální vládou a kurdskou regionální vládou je pořád špatný, byť nějaká jednání probíhají. Jsem toho názoru, že do iráckých květnových parlamentních voleb se nestane nic. Nesmíme zapomínat na to, že premiérem je Hajdar Abádí, který čelí politické opozici a není jasné, zda obhájí svoje křeslo. Potřebuje tedy každý hlas. Kdyby teď před volbami začal dělat vstřícné kroky vůči Kurdům, u arabských šíitských voličů by mu to určitě nepomohlo. A po volbách se uvidí, jaká bude v Bagdádu vláda.
Mají Kurdové pocit národní hrdosti vůči svým bojovníkům, kteří porazili Islámský stát?
Ano, samozřejmě. V Sýrii toto vnímání hrálo obrovskou roli.
A nezasloužili by si Kurdové vlastní stát po tom všem, co dokázali?
Jestli si někdo něco zaslouží nebo ne, je v mezinárodních vztazích a geopolitice úplně irelevantní. Zatím nic nenasvědčuje tomu, že by mezinárodní aktéři jako Rusko nebo blízkovýchodní státy byli něčemu takovému otevření. Což je logické, protože by to narušilo jejich územní celistvost. I když mají v mnohém neshody, na tomto se do jisté míry shodnou. V minulosti Kurdy navíc vždy používali proti svým rivalům.
Můžete to trochu popsat?
Tak třeba Damašek podporoval PKK proti Turecku. Írán také podporoval PKK proti Turecku. Američané pomáhali etablovat irácký Kurdistán proti Saddámu Husajnovi.
A když se dostaneme do hluboké historie, v 19. století probíhaly reformy, které měly centralizovat správu Osmanské říše na některých územích. Součástí byl plán vytvořit místní ozbrojené složky. Istanbulská administrativa umožnila některým vybraným kurdským kmenům etablovat jízdní oddíly, takzvané hamidiye. Ty spíš než někde jinde bojovaly navzájem proti sobě a bezostyšně vykořisťovaly kmeny, které hamidiye neměly. Ale stejně tak se podílely na vyvražďování Arménů, a to z čistě materiálních pohnutek. Jak na konci 19. století, tak i při arménské genocidě za první světové války.
Kurdové stojí na rozcestí. Společný Kurdistán je jen sen, říká analytik |
Mají to ještě dnešní Kurdové v sobě, nebo už jde o zapomenutou etapu?
Zapomenuté to není a v žádném případě to není tak, že by to schvalovali. Jsou ochotní přiznat, že se to stalo a že to nebyla šťastná epizoda. Něco, co mělo být součástí reformy a centralizace, navíc ve finále vedlo k ještě větším problémům.
Dá se říct, co všechny irácké, turecké, syrské a íránské Kurdy spojuje?
Je to étos boje proti státům, které je objektivně v moderní historii utiskovaly. To společné utrpení. Je zajímavé, že i s nástupem nových médií a přístupem k internetu je vnímání toho, co se děje v okolních státech obývaných Kurdy, mnohem silnější. Je tam větší transnacionalizace. Před pár lety by turečtí Kurdové nevěděli, co je to Rojava a PYD.
17. října 2016 |
