Jak se vlastně stalo, že se Československo rozdělilo pouhé tři roky po listopadu 1989? Vždyť v listopadu 1989 žádná hesla po samostatnosti Slovenska nebyla vidět?
Musíme se vrátit až do roku 1968. V tehdejší debatě na české straně zaznívalo, že nejdříve řešme demokratizaci a pak federalizaci, na slovenské straně to bylo spíše naopak. Pro moji generaci disidentů osmdesátých let z toho plynulo poučení, že prvořadé je pro nás svržení komunismu a až pak budeme řešit státoprávní otázky.
Proto v listopadu 1989 žádné požadavky, ani zmínky o větší samostatnosti, či novém ústavně právním uspořádání na Slovensku nezazněly. Proto také listopad 1989 proběhl tak rychle a hladce. Představte si, kdyby v listopadu nebo na počátku prosince začaly z Bratislavy zaznívat požadavky o větší samostatnosti. Kdyby se vytvořila představa, že listopad 1989 může vést k rozpadu Československa, tak to tehdy velmi rychle mohlo vzít sílu demonstracím na náměstích a mohlo se stát, že by jedinou organizovanou silou v zemi zůstali komunisti.
Hrály po roce 1989 nějakou významnější roli ve snahách o slovenskou samostatnost vzpomínky na válečnou Slovenskou republiku, nebo-li „slovenský štát“?
Pokud jde o vliv skupin „nostalgiků“ po tomto slovenském štátu, tak nehrály žádnou roli. Ale pokud si dnes přečtete slovenskou historiografii, která hodnotí slovenský štát, tak se tam objevují úplně otevřená konstatování, že slovenský štát přispěl k získání státoprávního sebevědomí Slováků, k pocitu, že si dokážeme spravovat svůj vlastní stát.
Ján Čarnogurský (73)Advokát a disident, zakladatel a mnohaletý předseda Křesťansko demokratického hnutí, místopředseda federální vlády (1990), předseda vlády Slovenské republiky (1991–1992), ministr spravedlnosti Slovenska (1998–2002). Předseda Slovensko-ruské společnosti. |
Velmi brzy po listopadu 1989 ale přišla v únoru a březnu 1990 „pomlčková válka“ o název státu. To byl asi šok?
Václav Havel si myslel, že stačí z názvu Československá socialistická republika vyškrtnout to socialistická a že to bude stačit. Slovenská národní rada ale žádala pomlčku mezi Česká a Slovenská, protože tak skutečně to je v Pittsburské dohodě z roku 1918. A to byl v českém prostředí šok. Nakonec to skončilo kompromisem, že Slováci používali v názvu státu pomlčku a Češi bez pomlčky. Tím ale debata začala a stupňovala se. Byť za samostatností tehdy stála jen Slovenská národní strana. Pod povrchem ale tato snaha na Slovensku sílila.
Vy jste ale na jaře 1992 byl jako premiér slovenské vlády jen krok od uzavření kompromisní Milovské dohody o další podobě federace, kterou jste tehdy vyjednávali s českou vládou v čele s Petrem Pithartem. Kdyby se podařilo tuto dohodu uzavřít, tak by se federace nerozdělila?
Možná by se nerozdělila tak rychle. My jako Křesťansko demokratické hnutí jsme zformulovali zásadu, že federace by měla být založena na státní smlouvě mezi Českou republikou a Slovenskou republikou. Česká strana to zpočátku odmítala, ale pak tento princip přijala. Dohoda z Milov ale v předsednictvu Slovenské národní rady o jeden hlas neprošla a Česká národní rada už o tom nehlasovala.
Bylo na počátku devadesátých let cítit na Slovensku nějaké napětí vůči Čechům?
S výjimkou nevelkého množství voličů Slovenské národní strany tady nebyla žádná protičeská skupina. Byla tu spíše taková lhostejnost, kdy tu nebyly slyšet hlasy na obranu federace, nikdo hlasitě neříkal, zůstaňme s Čechy.
Výzkum: O Československu měli rozhodnout lidé, pro mladé je to historie |
Vladimír Mečiar a jeho Hnutí za demokratické Slovensko pak v létě 1992 jasně vyhrálo volby na Slovensku. Chtěl ale Mečiar skutečně nezávislé Slovensko?
Sebevědomí, že v „krajním případě“ si stát můžeme řídit sami, ve společnosti rostlo. Ale na druhé straně tu byl tlak Západu, aby se společný stát nerozdělil a v případě prosazení samostatnosti hrozilo, že Slovensko se ocitne v izolaci. Já jsem si toto nebezpečí mezinárodní izolace tehdy uvědomoval, proto jsem s českou stranou hledal kompromis. Mečiar a jeho lidé toto nebezpečí jakoby neviděli a proto Mečiar šel za nezávislostí hlava nehlava. Převzal pochodeň samostatnosti a splnil tím svoji jistou historickou roli. Izolace Slovenska ale pak skutečně nastala a podívejte se jak Mečiar, otec státu, nakonec dopadl.
Na druhou stranu, když vidíte to, co se děje dnes kolem Katalánska, není to tak, že kdyby se dnes Slovensko rozhodlo oddělit od Česka, tak by to vlastně už nešlo?
Ano, máte pravdu - nebo by to bylo přinejmenším stejně těžké.
Není to dnes tak, že Slovensko Česko po dvaceti pěti letech doběhlo, nebo možná v něčem i předběhlo?
Pokud jde o rychlost politického, společenského, kulturního i hospodářského vývoje, tak se mi zdá, že tady na Slovensku je skutečně vyšší, než v Česku a dotahujeme se na vás. A mám pocit, že i autorita Slovenska v očích Čechů stoupla. Ale Slováci a Češi jsou si stále nejbližší národy a strategické spojenectví Česka a Slovenska stále trvá. Byť i to si možná více uvědomujeme my Slováci, než vy Češi.
