„Není pravda, že by tam lidé pořád nutně umírali hlady. To už by jich tam moc nezbylo,“ krotí často hrozivě znějící novinové titulky koreanista Petr Bláha. „Umírali hlady v polovině devadesátých let, mezi roky 1996 a 1998 tam byl skutečně hladomor,“ vysvětlil iDNES.cz s tím, že po přelomu tisíciletí už situace není tolik dramatická.
Přesto ji není radno zlehčovat. S nasycením hladových obyvatel má režim skutečně dlouhodobé problémy a zpravidla se zmůže jen na mizernou dodávku rýže nebo luštěnin. Pestřejší skladbu stravy se těm nejpotřebnějším snaží zajistit například OSN. Prostřednictvím projektu World Food Program naplánovala mezi dva miliony lidí rozdělit přes 200 tisíc tun jídla a podporuje třeba rozvoj místních továren na sušenky. Pořádná porce masa nebo ryb je však pro mnohé z obyvatel nedosažitelným snem.
Flashkou proti režimuZahraniční filmy a seriály lákají mladé Severokorejce natolik, že jsou kvůli nim ochotní riskovat i život. |
Když z téže země náhle přijde zpráva o tom, že si místní mládež mezi sebou vyměňuje USB disky se zakázanými filmy, těžko se leckomu věří, že je řeč stále o KLDR. Někteří Severokorejci však disponují nejen flashkou, ale i zařízením, do nějž se dá zasunout. Jak píše server DailyNK, například ve dvousettisícovém městě Hjesan nedaleko čínských hranic existují čtvrti, kde má každý čtvrtý středoškolák vlastní laptop.
„V minulosti se zdejší děcka o notebooky příliš nezajímala, ale teď mají ve škole hodiny informatiky a školy pořádají různé projekty, v jejichž rámci se hrají i hry. Proto teď roste i poptávka,“ řekl jihokorejským novinářům jejich zdroj z Hjesanu. Školáci si podle něj uvědomují, že aby mohli vyhrávat školní turnaje, musí trénovat i doma, a po rodičích žádají investice do nových počítačů.
Základem úspěchu je správný původ
Projeďte se PchjongjangemSeverokorejská inteligence si na počítači nejen hraje, ale dokonce hry i vytváří. Pchjongjangští studenti informatiky vydali před dvěma lety hříčku s názvem Pyongyang Racer, díky níž se můžete virtuálně projet po místní metropoli, sbírat barely s benzinem a třeba i narazit do jiného auta, což se vám na prázdných silnicích v KLDR hned tak nepoštěstí. To vše v originálním grafickém kabátu, jenž nabízí pohled na některé z místních pamětihodností. |
„Jednoduše řečeno jsou to dva světy,“ vysvětluje Bláha, proč se od sebe zprávy o KLDR tak dramaticky liší. Hlavní města jednotlivých provincií, mezi něž patří i zmiňovaný Hjesan, zkrátka obývá severokorejská elita. Vyšší postavení už mají jen obyvatelé Pchjongjangu, jenž totalitnímu režimu slouží jako výkladní skříň.
„Jeden svět je ta elita, druhý svět je většina Severokorejců. Ti běžní občané, ať jsou to zemědělci, dělníci v továrnách nebo učitelé. Ti už mají tendenci proniknout do té elity, protože mají vliv na víc lidí,“ líčí Bláha, podle nějž se dá v KLDR mluvit ještě o třetím světě. Tvoří ho nedobrovolní obyvatelé pracovních táborů, kterých v nelidských podmínkách podle odhadů živoří zhruba 200 tisíc.
O tom, do kterého ze zmíněných světů bude člověk patřit, se zpravidla rozhoduje dávno před jeho narozením. Výsadní postavení Severokorejci zaručí třeba vládní osvědčení o tom, že jeho předek byl hrdinou korejské války. Pokud ovšem bojoval na správné straně. Potomci Jihokorejců, jejichž bydliště se během válečných posunů ocitlo za hranicí KLDR, mohou na jakýkoli společenský či kariérní postup předem zapomenout.
„Je důležité si uvědomit, že děti už od malička tráví většinu života ve školce. Nejsou pod přímým vlivem rodičů. Když je nějaký chlapec sportovně nadaný, tak jde na školu do Pchjongjangu, bydlí na internátu a svou rodinu vidí třeba dvakrát do roka. To samé platí o dívkách. Pokud jsou hezké a krásně zpívají, režim je připraví na to, aby sloužily elitě,“ vysvětluje Bláha další možnost, jak se může rodina během dvou generací posunout na společenském žebříčku o stupeň výš.
I rolník si vydělá na notebook. Nesmí to však nikomu říct
„Dokážu si představit, že když je třeba otec kádrem Korejské strany práce, je té rodině umožněno mít počítač. To není problém,“ myslí si koreanista. Není podle něj vyloučeno ani to, že by si mohl některý z výstřelků moderní techniky na černém trhu koupit i běžný Korejec. Vedle pašování zboží z Číny totiž v KLDR kvete i šedá ekonomika, které vláda vždy určitou dobu nechává volný průběh. Po čase nelegální tržnice rozežene, znehodnotí severokorejský won, zlikviduje občanům úspory a zahájí vlnu tvrdých trestů za držení cizích měn.
„Za přechod hranice se převaděčům údajně platí od čtyřiceti do šedesáti dolarů za hlavu. Teď se rozmohlo i podnikání v dopravě. Dostane ven ze země deset Severokorejců a má notebook,“ uvažuje Bláha.
Totalitní režim v KLDR je však založen na neustálém dohledu udavačů, fungují tam rovněž místní obdoby „uličních výborů“ známých třeba i ze socialistického Československa.
Pokud lokální straničtí předáci zjistí, že si v jejich okrsku někdo z rolníků pořídil počítač, má jeho majitel zaděláno na problém. „Bude se zjišťovat, kde to vzal, co tam má nahrané. Záleží na povaze toho, co tam u něj najdou,“ míní Bláha. A dodává, že pokud někdo upadne v nemilost strany, režim proti němu zneužije každou zdánlivou maličkost.
To se týká nejen zemědělců a dělníků z továren na gumáky, ale i severokorejské elity včetně nejvyšších politických pater. Jedním z oficiálních důvodů podzimní popravy Kim Čong-unova strýce Čang Song-tcheka bylo vedle přípravy státního převratu i to, že na stranických schůzích příliš laxně tleskal (více se dočtete zde).
Podívejte se, jak mladí obyvatelé Pchjongjangu ve čtvrtek oslavovali:
Úplatky otevřou nejedny dveře
Severokorejští zemědělci však své elitě nezávidí. Většina z nich totiž o kvalitě života ve velkoměstech nemá ponětí. „Že by si někdo jen tak zajel do Pchjongjangu, to není dost dobře možné,“ říká Bláha. Svou výkladní skříň režim přespolním Severokorejcům ukazuje během pečlivě naplánovaných školních exkurzí, jejichž účastníci nespatří nic, co by podle vládnoucí strany spatřit neměli.
Místní deníky se připravují na míru pro jednotlivé oblasti a do vysílání státní televize se přes několik stupňů přísné cenzury žádná nebezpečná informace nedostane. V poslední dekádě se však zdá, že jsou oba světy o něco prostupnější než dříve. Paradoxně tomu napomohl hladomor, díky němuž se v severokorejské společnosti ve velkém rozmohla korupce.
„Bylo možné, aby si zemědělec uplatil cestu do Pchjongjangu a tam prodával, co vypěstoval. Díky tomu také celá řada zemědělců zbohatla,“ uzavírá Bláha s tím, že podle zákulisních výpovědí je už dokonce možné si koupit členství ve vládnoucí straně. A vzhledem k tomu, že „neoficiální“ přivýdělky tvoří údajně mezi Severokorejci v průměru až 75 procent příjmů, úplatky v KLDR zřejmě otevírají mnohé dveře. Byť na první pohled neprodyšně zamčené.
