Jako odborník na psychologii jste se zabýval studiemi psycholožky Kari Killénové, která významně ovlivnila podobu norské sociální služby pro péči o děti. Můžete popsat její vliv na Barnevern?
Killénová patří už desítky let k základním výzkumným pracovníkům v oblasti psychologie. Napsala knihy, které se využívají na vysokých školách, kde se studuje péče o děti. Využívají se i další knihy, ale pokud se v posledních dvaceti letech dělo něco ohledně péče o děti, lidé se obraceli především na Killénovou. Za svou práci dokonce dostala medaili od krále (v roce 2013 dostala psycholožka medaili za zásluhy od Haralda V. – pozn. red.).
Rune Fardal Narodil se v roce 1959. Je předsedou asociace pro oběti psychopatů. Přes dvacet let studuje poruchy osobností a sám sebe označuje za vyšetřovatele v oblasti psychologie. Napsal několik knížek o psychopatech a narcisismu. V rámci svého výzkumu se zabývá také vývojem dětí a neurovědou. |
Proč Norové přijali její myšlenky, které jsou podložené studií pouhých sedmnácti dětí pocházejících z problematických rodin?
Musíte se podívat do poválečného období v Norsku, kdy byla u vlády strana práce. Díky tomu se u nás prosadily myšlenky socialismu. To je v pořádku, pokud se snažíte znovu vybudovat zemi zničenou válkou. Z Norů se ale stali „lidé hanby“, kteří se neodvažují vystoupit z davu a jednat mimo rámec politické korektnosti. I světoví psychologové prokázali, že Norové jsou jedním z nejkonformnějších národů. Předčí je pouze obyvatelé Severní Korey a některých dalších zemí.
Pokud nám dnes něco říká vláda, lidé o tom moc nepřemýšlejí. Myslí si, že to musí být pravda. Stejné je to s názory psychologů a jiných expertů. Musí to být pravda, protože to jsou experti s vystudovanou vysokou školou. V Norsku to vyústilo v celou řadu případů zneužití spravedlnosti a nikdo se nad tím nepozastavil. Tváříme se jako rozvinutá demokracie s neotřelými nápady, ale pod tím vším se stále nachází socialistické přemýšlení.
A pokud se podíváme na odebírání dětí z rozhodnutí norské sociální služby Barnevern, jak velký je to podle vás problém?
Je to velmi vážné a celosvětové protesty, které jsme viděli v minulém roce na podporu rumunské rodiny Bodnariových (více čtěte zde), svědčí o tom, že se pochybení dostávají na povrch. Bodnariovi zveřejnili informace o odebrání pěti dětí a dokázali proniknout bublinou mlčení okolo Barnevernu. Stovky tisíc lidí pak demonstrovaly po celém světě od Austrálie po Kanadu. Do ulic vyšli také lidé v Norsku, což je neobvyklé. Norové obvykle nedemonstrují, protože to je politicky i společensky nepřijatelné. Pro naši zemi je hanba, že se tohle stalo.
Fotogalerie |
Co přesně je na odebírání dětí špatné? Podle norských odborníků na ochranu práv dětí je to až poslední možnost (více čtěte zde).
Barnevern zneužívá jeden paragraf v zákoně, který uvádí, že je možné odebrat dítě z rodiny, pokud mu hrozí bezprostřední nebezpečí. Až posléze mohou žádat soud o dovolení. Stejný zákon ovšem uvádí, že sociální služba musí nejprve pracovat s rodinou a pomoci jí v případě jakéhokoli problému. To se ale neděje, a pak se tedy dopouští hned dvojího porušení zákona. Není divu, že se s tím pojí velká frustrace a také hněv. Několik lidí už se uchýlilo i k násilí.
Špatné je, že lidé z Barnevernu tvrdí, že problém nastává v původních rodinách. Přitom se pod jejich dohledem nic nezlepšuje, naopak se vše zhorší poté, co dítě odeberou. Podle mých zkušeností z oblasti psychologie to je způsobené pocitem ztráty a zpřetrháním vazeb na rodiče. I když takové pouto není ideální, stále je to pouto, které můžete zničit.
Myslím, že je důležité upozornit, že Barnevern má povinnost znovu vybudovat vazby v rodině tak, aby se děti mohly vracet. Stejný názor má Mezinárodní soud pro lidská práva ve Štrasburku – jakmile jsou splněny všechny podmínky, děti se mají vracet. Odborníci mají pomoci rodičům napravit nedostatky, ale to se nestalo. Ani v jednom z těch problematických případů se to nestalo.
Dokážete vyčíslit, v kolika případech podle vás Barnevern pochybil?
Máme radu pro dohled nad Barnevernem, která objevila rozsáhlé porušování zákonů. Není téměř žádná sociální služba – máme jich 428 podle počtu obcí –, která by byla naprosto bezúhonná. O všem mají být záznamy, skutečně vážné případy se však v dokumentacích neobjevují. Statisticky to pak vypadá, že je vše v pořádku. Podle mého názoru se v Norsku porušují zákony denně. Je to chyba celého systému.
Sebevraždy v NorskuStudie Larse B. Kristofersena o zdraví dětí v péči sociální služby popisuje stoupající počet sebevražd dětí v letech 1990 až 2001. Zatímco v roce 1990 zemřelo 23 dětí, v roce 2001 číslo stouplo na 114. Novější studie, kterou Kristofersen vypracoval ve spolupráci s dalšími autory, uvádí, že ročně v Norsku zemře v průměru 95 dětí a mladistvých. |
Když se začnete zabývat následky, dospíváte k hrozivým číslům. Statistiky uvádějí, že každý rok spáchá sebevraždu kolem 130 dětí. To je dvakrát tolik, než zabil Anders Breivik na ostrově Utoya a v Oslu v roce 2011. A tyto děti umírají v rámci systému, který jim má pomáhat a starat se o ně.
Samotní výzkumníci Barnevernu prokázali, že 51 procent dětí, které strávily nějaký čas u pěstounů, trpí jednou nebo více psychologickými poruchami. To je nebetyčně vysoké číslo v porovnání s normální populací i s populací spadající do kategorie rizikových rodin.
Před pár lety poslaly norské soudy 52 pěstounů do vězení za sexuální zneužívání dětí, o které se měli starat jako náhradní rodiče. Dnes máte případy dětí, které byly v náhradních rodinách a ústavních zařízeních a vyprávějí hrozné příběhy o tom, co tam prožívaly.
Při vyšetřování případu česko-norského páru, jemuž Barnevern odebral nemocnou devítiměsíční holčičku, se podle české poslankyně Jitky Chalánkové zjistilo, že úředníci z Barnevernu manipulovali dokumenty, aby ospravedlnili odebrání dítěte (psali jsme zde). Jakou by podle vás měli sociální pracovníci k takovému počínání motivaci?
Je to zkorumpovaný systém, který generuje velmi mnoho peněz. Neříkám, že to dělají všichni, ale velká část zainteresovaných lidí se toho dopouští a samy děti na to upozorňují. Pěstouni dostávají hodně peněz za to, že se starají o cizí děti. Mají 600 tisíc až milion norských korun za rok (až 2,8 milionu korun českých). Mnohem více peněz dostanou, pokud je dítě v jejich péči prohlášeno za problémové. Může to být diagnóza expertů z Barnevernu, anebo na to poukážou samotní náhradní rodiče. Po zvýšení plateb nemusí vůbec chodit do práce. Pak se dozvídáme, že si za to ti lidé kupují a staví domy v horách. V zájmu takových lidí je starat se o co nejvíce problémové nebo postižené dítě.
Podívejte se na rodinu Bodnariových. Jedno z jejich dětí řeklo, že ho rodiče plácli po zádech nebo vytáhli za ucho, když zlobilo. Kdo tohle nezažil, když vyrůstal? Sociální služba ale proti rodičům vznesla sérii obvinění z velmi vážných násilných útoků na děti. Všech pět dětí včetně tříměsíčního syna odebrala a traumatizovala tím celou rodinu. Nakonec se rodičům podařilo vybojovat děti zpátky a raději utekli do Rumunska, protože se báli dalších zásahů od Barnevernu. Tohle není přijatelné. Nikde jinde na světě stát neříká, že je v péči o děti lepší než rodiče.
Případ českých dětí v NorskuPŘEHLEDNĚ: Kauza v otázkách a odpovědích |
Mohlo se něco podobného stát v případu Evy Michalákové? Jednaly úřady v její neprospěch?
Je to naprosto stejné. Byla tam podezření a nejasnosti týkající se jejího manžela. S ní nebo s jejími dětmi žádný problém nebyl. Proč si tedy nemohla ponechat děti poté, co se s manželem rozvedla? Obávám se, že se z toho stala politická kauza. Pokud by norské úřady přiznaly pochybení v tomto případu, ztratily by před světem tvář. Poté, co prohrály případ Bodnariových a dalších rodin, by se po prohrané kauze Michalákových staly terčem posměchu. Stalo se jim to už dnes, ale oni si to neuvědomují.
Michaláková přišla o své děti v roce 2011. Naposledy je krátce viděla před dvěma až třemi lety. Má tahle rodina podle vás šanci dát se znovu dohromady, pokud v budoucnu úřady vrátí děti matce?
Šance tady je, protože chlapci nebyli nemluvňata, když je úředníci odebrali. Vyrůstali s matkou během prvního kritického roku života a v jejich myslích mají společnou historii se svou matkou i mezi sebou (mladšímu Davidovi byly v roce 2011 dva roky, staršímu Denisovi šest let; oba žijí odděleně – pozn. red.).
Přesto se obávám, že si po zbytek života ponesou strach ze ztráty. Bude trvat léta, než se zpřetrhané vazby obnoví, a takový problém se bohužel nikdy úplně nezahojí. Navždy bude uložený hluboko v jejich myslích, kam se nikdo nedostane. Pokud se s nimi na tom bude pracovat, může se to alespoň zlepšovat. Tohle je neporovnatelně horší rána pro dítě než nějaké plácnutí od rodičů. A odborníci z Barnevernu se obávají přiznat chybu a jenom to v případě Michalákových zhoršují. Měli by se místo toho zaměřit na znovuvybudování vazeb s matkou, povolit návštěvy jednou měsíčně, poté jednou týdně a postupně je zintenzivňovat.
Co se stane, až jim bude osmnáct let? Pěstouni se s nimi rozloučí a pošlou je do světa, protože se nikdy nestarají o dítě po celý jeho život. Mladí lidé se pak pokoušejí najít své biologické kořeny, ale nese se s nimi pocit ztráty a velmi mnoho hněvu. Na koho se to pak přenese? V případě Michalákových to bude matka Eva, a kvůli tomu se na Barnevern velmi zlobím. Lidé, kteří jsou za to zodpovědní, by měli jít před soud, protože těm dětem provedli to nejhorší, co jim mohli udělat – oddělili je násilím od jejich matky a otce.
Norská ministryně pro děti, rovnost a sociální začleňování Solveig Horneová vyšetřovala nějaké případy a slíbila nápravu. Projevila se nějak její práce?
Ještě se jí nepodařilo zlepšit celkové podmínky. Změny jsou pomalé. Ministryně se obrátila na expertní skupinu z ministerstva zdravotnictví, která má na starost dětskou sociální péči. Mají prověřit sto případů, aby zjistili, zda tam došlo k nějakému pochybení. Je to ovšem jakási dvojrole, protože to je kontrolní orgán pro Barnevern, který zpětně prověřuje případy Barnevernu. Do hry se znovu dostává korupce – pokud totiž najdou spoustu chyb, bude to znamenat, že selhali ve své roli kontrolního orgánu a že jsou za pochybení odpovědní.
Ukazuje se také, že čím dál více psychologů se staví proti systému péče o děti. Dokonce samotná Kari Killénová mění názor, ačkoliv si u ní nejsem jistý upřímností jejího současného přesvědčení. Přirovnal bych to spíš k potápějící se lodi, ze které prchají krysy. Možná se snaží napravit svou reputaci, která není vůbec dobrá. Možná jí došlo, čeho se účastní. Vím, že v posledním vydání její knihy změnila velmi mnoho svých tvrzení.
Vláda se chová jako ty tři pověstné opice, které nevidí, neslyší a nemluví. Nechtějí o tom nic slyšet, a když vyjdou lidé do ulic, tak se od toho zcela odstřihnou. A pokud se objeví nějaká ostřejší reakce, tak je velmi tvrdě potlačena. Ukazuje to na zoufalost celého systému a lidé už toho mají po krk.
Pokud se podaří vyvinout dostatečný tlak na vládu a pokud se do toho vloží nějaký dobrý právník, je tu šance potopit celý systém. Je to jediná cesta, protože ti lidé se sami k ničemu nepřiznají, což nás přivádí k naší konformní norské společnosti. Jsem zvědavý, kolik toho ještě po loňských celosvětových protestech unesou. Pokud celý ten systém přizná chybu a padne, praskne to jako natlakovaný hrnec, protože počet těch případů je skutečně obrovský a není možné je držet věčně pod pokličkou.
