Jako odborník na psychologii jste se zabýval studiemi psycholožky Kari Killénové, která významně ovlivnila podobu norské sociální služby pro péči o děti. Můžete popsat její vliv na Barnevern?
Killénová patří už desítky let k základním výzkumným pracovníkům v oblasti psychologie. Napsala knihy, které se využívají na vysokých školách, kde se studuje péče o děti. Využívají se i další knihy, ale pokud se v posledních dvaceti letech dělo něco ohledně péče o děti, lidé se obraceli především na Killénovou. Za svou práci dokonce dostala medaili od krále (v roce 2013 dostala psycholožka medaili za zásluhy od Haralda V. – pozn. red.).
Rune Fardal Narodil se v roce 1959. Je předsedou asociace pro oběti psychopatů. Přes dvacet let studuje poruchy osobností a sám sebe označuje za vyšetřovatele v oblasti psychologie. Napsal několik knížek o psychopatech a narcisismu. V rámci svého výzkumu se zabývá také vývojem dětí a neurovědou. |
Proč Norové přijali její myšlenky, které jsou podložené studií pouhých sedmnácti dětí pocházejících z problematických rodin?
Musíte se podívat do poválečného období v Norsku, kdy byla u vlády strana práce. Díky tomu se u nás prosadily myšlenky socialismu. To je v pořádku, pokud se snažíte znovu vybudovat zemi zničenou válkou. Z Norů se ale stali „lidé hanby“, kteří se neodvažují vystoupit z davu a jednat mimo rámec politické korektnosti. I světoví psychologové prokázali, že Norové jsou jedním z nejkonformnějších národů. Předčí je pouze obyvatelé Severní Korey a některých dalších zemí.
Pokud nám dnes něco říká vláda, lidé o tom moc nepřemýšlejí. Myslí si, že to musí být pravda. Stejné je to s názory psychologů a jiných expertů. Musí to být pravda, protože to jsou experti s vystudovanou vysokou školou. V Norsku to vyústilo v celou řadu případů zneužití spravedlnosti a nikdo se nad tím nepozastavil. Tváříme se jako rozvinutá demokracie s neotřelými nápady, ale pod tím vším se stále nachází socialistické přemýšlení.
A pokud se podíváme na odebírání dětí z rozhodnutí norské sociální služby Barnevern, jak velký je to podle vás problém?
Je to velmi vážné a celosvětové protesty, které jsme viděli v minulém roce na podporu rumunské rodiny Bodnariových (více čtěte zde), svědčí o tom, že se pochybení dostávají na povrch. Bodnariovi zveřejnili informace o odebrání pěti dětí a dokázali proniknout bublinou mlčení okolo Barnevernu. Stovky tisíc lidí pak demonstrovaly po celém světě od Austrálie po Kanadu. Do ulic vyšli také lidé v Norsku, což je neobvyklé. Norové obvykle nedemonstrují, protože to je politicky i společensky nepřijatelné. Pro naši zemi je hanba, že se tohle stalo.
Co přesně je na odebírání dětí špatné? Podle norských odborníků na ochranu práv dětí je to až poslední možnost (více čtěte zde).
Barnevern zneužívá jeden paragraf v zákoně, který uvádí, že je možné odebrat dítě z rodiny, pokud mu hrozí bezprostřední nebezpečí. Až posléze mohou žádat soud o dovolení. Stejný zákon ovšem uvádí, že sociální služba musí nejprve pracovat s rodinou a pomoci jí v případě jakéhokoli problému. To se ale neděje, a pak se tedy dopouští hned dvojího porušení zákona. Není divu, že se s tím pojí velká frustrace a také hněv. Několik lidí už se uchýlilo i k násilí.
Špatné je, že lidé z Barnevernu tvrdí, že problém nastává v původních rodinách. Přitom se pod jejich dohledem nic nezlepšuje, naopak se vše zhorší poté, co dítě odeberou. Podle mých zkušeností z oblasti psychologie to je způsobené pocitem ztráty a zpřetrháním vazeb na rodiče. I když takové pouto není ideální, stále je to pouto, které můžete zničit.
Myslím, že je důležité upozornit, že Barnevern má povinnost znovu vybudovat vazby v rodině tak, aby se děti mohly vracet. Stejný názor má Mezinárodní soud pro lidská práva ve Štrasburku – jakmile jsou splněny všechny podmínky, děti se mají vracet. Odborníci mají pomoci rodičům napravit nedostatky, ale to se nestalo. Ani v jednom z těch problematických případů se to nestalo.
Dokážete vyčíslit, v kolika případech podle vás Barnevern pochybil?
Máme radu pro dohled nad Barnevernem, která objevila rozsáhlé porušování zákonů. Není téměř žádná sociální služba – máme jich 428 podle počtu obcí –, která by byla naprosto bezúhonná. O všem mají být záznamy, skutečně vážné případy se však v dokumentacích neobjevují. Statisticky to pak vypadá, že je vše v pořádku. Podle mého názoru se v Norsku porušují zákony denně. Je to chyba celého systému.
Sebevraždy v NorskuStudie Larse B. Kristofersena o zdraví dětí v péči sociální služby popisuje stoupající počet sebevražd dětí v letech 1990 až 2001. Zatímco v roce 1990 zemřelo 23 dětí, v roce 2001 číslo stouplo na 114. Novější studie, kterou Kristofersen vypracoval ve spolupráci s dalšími autory, uvádí, že ročně v Norsku zemře v průměru 95 dětí a mladistvých. |
Když se začnete zabývat následky, dospíváte k hrozivým číslům. Statistiky uvádějí, že každý rok spáchá sebevraždu kolem 130 dětí. To je dvakrát tolik, než zabil Anders Breivik na ostrově Utoya a v Oslu v roce 2011. A tyto děti umírají v rámci systému, který jim má pomáhat a starat se o ně.
Samotní výzkumníci Barnevernu prokázali, že 51 procent dětí, které strávily nějaký čas u pěstounů, trpí jednou nebo více psychologickými poruchami. To je nebetyčně vysoké číslo v porovnání s normální populací i s populací spadající do kategorie rizikových rodin.
Před pár lety poslaly norské soudy 52 pěstounů do vězení za sexuální zneužívání dětí, o které se měli starat jako náhradní rodiče. Dnes máte případy dětí, které byly v náhradních rodinách a ústavních zařízeních a vyprávějí hrozné příběhy o tom, co tam prožívaly.
Při vyšetřování případu česko-norského páru, jemuž Barnevern odebral nemocnou devítiměsíční holčičku, se podle české poslankyně Jitky Chalánkové zjistilo, že úředníci z Barnevernu manipulovali dokumenty, aby ospravedlnili odebrání dítěte (psali jsme zde). Jakou by podle vás měli sociální pracovníci k takovému počínání motivaci?
Je to zkorumpovaný systém, který generuje velmi mnoho peněz. Neříkám, že to dělají všichni, ale velká část zainteresovaných lidí se toho dopouští a samy děti na to upozorňují. Pěstouni dostávají hodně peněz za to, že se starají o cizí děti. Mají 600 tisíc až milion norských korun za rok (až 2,8 milionu korun českých). Mnohem více peněz dostanou, pokud je dítě v jejich péči prohlášeno za problémové. Může to být diagnóza expertů z Barnevernu, anebo na to poukážou samotní náhradní rodiče. Po zvýšení plateb nemusí vůbec chodit do práce. Pak se dozvídáme, že si za to ti lidé kupují a staví domy v horách. V zájmu takových lidí je starat se o co nejvíce problémové nebo postižené dítě.
Podívejte se na rodinu Bodnariových. Jedno z jejich dětí řeklo, že ho rodiče plácli po zádech nebo vytáhli za ucho, když zlobilo. Kdo tohle nezažil, když vyrůstal? Sociální služba ale proti rodičům vznesla sérii obvinění z velmi vážných násilných útoků na děti. Všech pět dětí včetně tříměsíčního syna odebrala a traumatizovala tím celou rodinu. Nakonec se rodičům podařilo vybojovat děti zpátky a raději utekli do Rumunska, protože se báli dalších zásahů od Barnevernu. Tohle není přijatelné. Nikde jinde na světě stát neříká, že je v péči o děti lepší než rodiče.
Případ českých dětí v NorskuPŘEHLEDNĚ: Kauza v otázkách a odpovědích |
Mohlo se něco podobného stát v případu Evy Michalákové? Jednaly úřady v její neprospěch?
Je to naprosto stejné. Byla tam podezření a nejasnosti týkající se jejího manžela. S ní nebo s jejími dětmi žádný problém nebyl. Proč si tedy nemohla ponechat děti poté, co se s manželem rozvedla? Obávám se, že se z toho stala politická kauza. Pokud by norské úřady přiznaly pochybení v tomto případu, ztratily by před světem tvář. Poté, co prohrály případ Bodnariových a dalších rodin, by se po prohrané kauze Michalákových staly terčem posměchu. Stalo se jim to už dnes, ale oni si to neuvědomují.
Michaláková přišla o své děti v roce 2011. Naposledy je krátce viděla před dvěma až třemi lety. Má tahle rodina podle vás šanci dát se znovu dohromady, pokud v budoucnu úřady vrátí děti matce?
Šance tady je, protože chlapci nebyli nemluvňata, když je úředníci odebrali. Vyrůstali s matkou během prvního kritického roku života a v jejich myslích mají společnou historii se svou matkou i mezi sebou (mladšímu Davidovi byly v roce 2011 dva roky, staršímu Denisovi šest let; oba žijí odděleně – pozn. red.).
Přesto se obávám, že si po zbytek života ponesou strach ze ztráty. Bude trvat léta, než se zpřetrhané vazby obnoví, a takový problém se bohužel nikdy úplně nezahojí. Navždy bude uložený hluboko v jejich myslích, kam se nikdo nedostane. Pokud se s nimi na tom bude pracovat, může se to alespoň zlepšovat. Tohle je neporovnatelně horší rána pro dítě než nějaké plácnutí od rodičů. A odborníci z Barnevernu se obávají přiznat chybu a jenom to v případě Michalákových zhoršují. Měli by se místo toho zaměřit na znovuvybudování vazeb s matkou, povolit návštěvy jednou měsíčně, poté jednou týdně a postupně je zintenzivňovat.
Co se stane, až jim bude osmnáct let? Pěstouni se s nimi rozloučí a pošlou je do světa, protože se nikdy nestarají o dítě po celý jeho život. Mladí lidé se pak pokoušejí najít své biologické kořeny, ale nese se s nimi pocit ztráty a velmi mnoho hněvu. Na koho se to pak přenese? V případě Michalákových to bude matka Eva, a kvůli tomu se na Barnevern velmi zlobím. Lidé, kteří jsou za to zodpovědní, by měli jít před soud, protože těm dětem provedli to nejhorší, co jim mohli udělat – oddělili je násilím od jejich matky a otce.
Norská ministryně pro děti, rovnost a sociální začleňování Solveig Horneová vyšetřovala nějaké případy a slíbila nápravu. Projevila se nějak její práce?
Ještě se jí nepodařilo zlepšit celkové podmínky. Změny jsou pomalé. Ministryně se obrátila na expertní skupinu z ministerstva zdravotnictví, která má na starost dětskou sociální péči. Mají prověřit sto případů, aby zjistili, zda tam došlo k nějakému pochybení. Je to ovšem jakási dvojrole, protože to je kontrolní orgán pro Barnevern, který zpětně prověřuje případy Barnevernu. Do hry se znovu dostává korupce – pokud totiž najdou spoustu chyb, bude to znamenat, že selhali ve své roli kontrolního orgánu a že jsou za pochybení odpovědní.
Ukazuje se také, že čím dál více psychologů se staví proti systému péče o děti. Dokonce samotná Kari Killénová mění názor, ačkoliv si u ní nejsem jistý upřímností jejího současného přesvědčení. Přirovnal bych to spíš k potápějící se lodi, ze které prchají krysy. Možná se snaží napravit svou reputaci, která není vůbec dobrá. Možná jí došlo, čeho se účastní. Vím, že v posledním vydání její knihy změnila velmi mnoho svých tvrzení.
Vláda se chová jako ty tři pověstné opice, které nevidí, neslyší a nemluví. Nechtějí o tom nic slyšet, a když vyjdou lidé do ulic, tak se od toho zcela odstřihnou. A pokud se objeví nějaká ostřejší reakce, tak je velmi tvrdě potlačena. Ukazuje to na zoufalost celého systému a lidé už toho mají po krk.
Pokud se podaří vyvinout dostatečný tlak na vládu a pokud se do toho vloží nějaký dobrý právník, je tu šance potopit celý systém. Je to jediná cesta, protože ti lidé se sami k ničemu nepřiznají, což nás přivádí k naší konformní norské společnosti. Jsem zvědavý, kolik toho ještě po loňských celosvětových protestech unesou. Pokud celý ten systém přizná chybu a padne, praskne to jako natlakovaný hrnec, protože počet těch případů je skutečně obrovský a není možné je držet věčně pod pokličkou.
