V řadě evropských zemí včetně Česka probíhaly letos demonstrace proti norskému systému ochrany dětí. Norské úřady podle protestujících neoprávněně odebírají děti, zejména z rodin cizinců. Jak na tuto kritiku pohlížíte?
Larsen: Zajímavé je, že v Norsku se naopak ozývá převážně kritika, že úřady zasahují příliš pozdě, a že řada dětí žije příliš dlouho v nepřijatelných podmínkách. Ty kritické mezinárodní reakce podle mne vycházejí především z dezinterpretací a nepochopení norského systému péče o děti. Například představa, že „krademe“ potomky cizinců a imigrantů, abychom získali děti k adopci pro norské rodiče, je absurdní a nezakládá se na žádných faktech.
V Norsku je menší podíl dětí umístěných trvale do náhradní rodinné péče než ve většině evropských zemí. Počet adopcí je u nás nízký. Ačkoli v posledních letech stoupá, stále se týká ani ne procenta dětí, s nimiž pracuje Úřad pro ochranu dětí (Barnevern, pozn. red.). Naším cílem není rozhodně zvyšovat počet adopcí, ale dělat to, co je nejlepší pro dítě. Jmenujeme se totiž Úřad pro ochranu dětí, ne pro ochranu rodiny nebo rodičů. Pokud je tedy pro dítě nejlepším řešením adopce, bude zvážena.
Benjamin Larsen a Børge Njå působí jako odborníci pro ochranu práv dětí na radnici v Oslu
Z čeho podle vás pramení ono nepochopení norského přístupu?
Larsen: Myslím, že existuje několik faktorů, které lidem ve světě ztěžují pochopit norský systém. Jedním z nich je, že my si skutečně zakládáme na tom, že děti považujeme za svéprávné plnohodnotné obyvatele, což nutně nemusí platit ve všech zemích. Pro lidi z jiných kulturních prostředí může být obtížné pochopit, že máme nulovou toleranci k násilí a pravidelnému fyzickému trestání dětí. S tím se bohužel velmi často setkáváme především u chlapců z pákistánských rodin. Snažíme se na tom proto s rodinami preventivně pracovat. Úřad na různých setkáních diskutuje o přístupu k dětem se zástupci pákistánských komunit a mešit. Snaží si vzájemně porozumět a vysvětlit si, co je ve výchově nepřijatelné.
Njå: Mezinárodní kritiku Barnevernu může způsobovat i nedostatečné povědomí o všech možných opatřeních, která úřady učiní ještě předtím, než vůbec začnou uvažovat o umístění dítěte do náhradní rodinné péče. Předchází tomu celá řada kroků: konzultace, rodinné poradenství, opatření činěná přímo v domově dítěte atd. Odebrání dítěte je až posledním možným řešením. Přistupuje se k němu pouze v případě týrání nebo sexuálního či jiného zneužívání dítěte.
I v nejlepším systému však může docházet k chybám...
Larsen: Nebyl bych upřímný, kdybych řekl, že chyby se nikdy nestávají. Docházet k nim bude vždy v každém systému. Máme ale řadu kontrolních mechanismů, jejichž smyslem je nesprávná rozhodnutí úřadů eliminovat. Rodiny mají vždy možnost odvolání, a mají k dispozici právní pomoc zdarma.
Velkou roli hraje i to, jak situaci vnímá přímo dítě. Vycházíme z toho, že děti mají mluvit do toho, co se s nimi bude dít. Sociální pracovníci s nimi proto musejí komunikovat, ptát se jich na jejich názor a vysvětlovat, co se bude dít.
Podíl odebraných dětí v Norsku je vyšší v rodinách imigrantů než v rodinách rodilých Norů. Čím je to způsobeno?
Njå: Ano, to je pravda. Neplatí to ovšem jen v Norsku ale ve většině evropských zemí. Poslední statistiky máme zatím z roku 2014 a tehdy bylo v péči státu celkem 8 892 dětí, z toho nově odebraných dětí bylo 1 665. Pokud se na data podíváme perspektivou původu rodin, jsou tam skutečně rozdíly mezi neimigranty, dětmi - imigranty a dětmi narozenými v Norsku imigrantským rodičům. Na tisíc dětí z rodin neimigrantů připadá průměrně 6,9 případů odebrání dítěte. U imigrantských dětí to je 8,8 a u dětí narozených v Norsku imigrantským rodičům 5,5 na tisíc dětí, tedy méně než v populaci neimigrantů.
Mezi jednotlivými skupinami imigrantů jsou významné rozdíly. Zvláštní případ jsou Nigerijci, kteří zvedají průměr. Z Nigérie neodchází velké množství emigrantů, země však „exportuje“ mnoho žen, které různě po světě pracují jako prostitutky. Úřad pro ochranu dětí má v péči poměrně velký počet dětí těchto žen, jelikož jsou často v situaci, kdy se o ně nemohou řádně postarat. Nutno podotknout, že ve většině těchto případů je dítě v péči státu s dobrovolným souhlasem matky, často jen na dočasnou dobu, než se žena stabilizuje tak, aby byla schopna převzít za dítě zodpovědnost.
Přístup k výchově dětí se v různých kulturních prostředích výrazně liší. Jak rozlišíte, která kulturní specifika rodin jsou přijatelná, a která nikoli?
Larsen: Zákon nijak nerozlišuje mezi dětmi Norů a norských imigrantů. Všechny děti žijící v Norsku mají stejná práva a všichni rodiče mají stejné povinnosti. Úroveň pochybení, při které úřad přijímá opatření v rodině, je pro všechny stejná. Snažíme se samozřejmě o kulturně citlivý přístup. Chceme, aby úřady braly v potaz původ rodin a aby mu přizpůsobovaly svoji pomoc. Ale celkový princip toho, co je akceptovatelné a co nikoli, je pro všechny stejný.
Njå: Rád bych zdůraznil to, co už zmínil Benjamin, že dítě je v Norsku chápáno jako jednotlivec s vlastními právy, ne jako majetek rodičů. Pochopení tohoto principu je skutečně důležité pro pochopení celého norského systému. Často se s tím střetává chování některých rodin, které je v jiných kulturách považováno za běžně akceptovatelné. Kromě zmíněných fyzických trestů je to třeba požívání nadměrného množství alkoholu v přítomnosti dětí. Podle nás je takové chování nevhodné a značí, že rodiče nejsou dostatečně kompetentní. V zemi, z níž rodina přišla, to však může být považováno za normální. To může vést k různým střetům mezi rodinami a úřady. Pokud rodiče odmítají přijmout fakt, že děti nemají bít, a že není vhodné se v jejich přítomnosti pravidelně opíjet, úřad musí zasáhnout.
Jak se nově příchozí imigranti dozvědí například o tom, že jsou v Norsku zapovězené fyzické tresty? Pracujete s nimi i preventivně?
Njå: Jistě, každý imigrant má po příchodu do Norska 600 hodin výuky norštiny zdarma. Zároveň se učí o norské kultuře, historii, politickém systému a také o systému ochrany práv dětí. Osobně si ale myslím, že na tuto oblast bychom se měli soustředit ještě mnohem více než nyní.
Kdo obvykle nahlašuje úřadům, že je v rodině nějaký problém?
Njå: Ve většině případů to jsou zaměstnanci služeb, kteří s dětmi denně přichází do styku, tedy učitelé mateřských školek, zdravotníci nebo sociální pracovníci. Jejich povinností je nahlásit, pokud mají odůvodněné podezření, že je konkrétní dítě v nebezpečí. Menší část podnětů pak přichází od jednotlivců mimo veřejnou správu. Pro ty je to spíše morální povinnost. Obec a místní úřad na ochranu dětí pak dle zákona musí každý obdržený podnět prošetřit, a pokud odhalí problém, rozhodnout, jaká opatření učiní. Většinou následuje domluva a rodina dobrovolně podnikne kroky k nápravě. Jindy jsou opatření přijata proti její vůli. V každém případě je pak situace po určitou dobu monitorována a hodnocena.
Jak konkrétně úřad zasáhne, zjistí-li například, že rodiče používají pravidelně fyzické tresty?
Larsen: Násilí musí okamžitě přestat, což ale neznamená, že je dítě hned odebráno rodičům. S rodinou komunikujeme a vysvětlujeme, že používání násilí je nepřijatelné. Nabízíme odbornou pomoc, jak zapracovat na rodičovských dovednostech a strategiích tak, aby se rodiče dokázali vyhnout používání násilí. Pokud ale odmítají spolupracovat a nechtějí nic měnit, musí úřad přijmout opatření a vzít dítě do dočasné náhradní péče. S rodinou se pak dále pracuje, aby se dítě mohlo vrátit. Rozhodně není možné akceptovat, že násilí na dítěti pokračuje. Je však důležité zdůraznit, že odebrání dítěte z rodiny je v naprosté většině případů pouze dočasné opatření, které dává rodičům možnost změnit přístup k výchově a zlepšit své podmínky, aby mohli dítě dostat zpět do péče. Někdy se využívá i tzv. rodinné zařízení.
O co jde?
Njå: Je to zařízení, kam rodina může buď pravidelně docházet nebo tam přímo po určitou dobu bydlet. Odborníci zde sledují interakci mezi rodiči a dětmi nebo i mezi sourozenci. Násilí v rodinách totiž nepáchají vždy jen rodiče na dětech, ale někdy i starší sourozenci nebo jiní členové rodiny. Aby odborník mohl poradit, na čem by rodina měla zapracovat, potřebuje vidět, jak vztahy v rodině fungují. Rodiče s dětmi proto s jejich vědomím natáčí, když si hrají nebo dělají úkoly. Společně se pak na video dívají a analyzují ho. Prochází pozitivní aspekty, zdůrazňují, co rodič dělá dobře a na čem se dá stavět. Tato metoda je skutečně velmi efektivní. Rodiny v zařízení žijí týden, dva nebo i měsíc, záleží na povaze problému a na náročnosti řešení. Poté se vracejí domů a nadále s námi spolupracují, ale už ne tak intenzivně.
Larsen: Analýzu interakcí mezi rodiči a dětmi je možné dělat i přímo v jejich domovech nebo během nejrůznějších každodenních situací, například, když rodič vyzvedává dítě ze školky. V této situaci se často spouští nesoulad mezi rodičem a dítětem, který pak dále eskaluje a vede k fyzickým trestům. Při analýze interakcí je proto důležité začít tam, kde problém obvykle začíná.
Fyzické tresty byly v Norsku zákonem zapovězeny v osmdesátých letech. Jak to tehdy vnímali samotní Norové?
Njå: Nevyvolalo to žádné velké kontroverze. Většina lidí už tehdy vnímala fyzické tresty jako nepřijatelné. Myslím, že přístup Norů k nim se začal měnit už na konci devatenáctého století, kdy dítě přestalo být vnímáno jen jako věc, která se jednou stane dospělým, a začalo být chápáno jako lidská bytost. Tento přístup má u nás proto už dlouhou historii.
V Česku se v souvislosti s Barenvernem hovoří zejména o případu dvou chlapců odebraných české matce. Sourozenci byli umístěni do dvou pěstounských rodin. Vím, že konkrétní případy nemůžete komentovat, zeptám se tedy alespoň obecně. Jaké důvody může úřad mít pro rozdělení sourozenců?
Njå: Je velmi důležité držet sourozence pohromadě a také se o to ve většině případů snažíme. Může ale existovat i důvod pro jejich rozdělení, který v tomto případě neznám. K rozdělení někdy dochází i proto, že je problém najít rychle pěstouny pro dva nebo více sourozenců. Další možností by bylo nechat děti v institucionální péči, ale domnívám se, že pěstounské domovy jsou mnohem lepším řešením.
Larsen: Chtěl bych zdůraznit, že systém péče ochrany o děti klade velký důraz na biologické vazby. V případě náhradní rodinné péče se proto v první řadě snažíme hledat pěstouny v rámci širší rodiny nebo rodinných přátel. Pokud je to jen trochu možné, chceme, aby dítě zachovávalo vztah se svými biologickými příbuznými.
Jak zajistíte, aby při odebrání dítěte z původní rodiny, nebylo zároveň násilně vytrženo ze svého kulturního a jazykového prostředí?
Larsen: O tom momentálně probíhají velké debaty. Není tajemství, že složení Úřadu pro ochranu dětí nekopíruje složení populace a všech menšin. V Oslu nyní funguje speciální program, jehož cílem je nabírat pěstounské rodiče z řad národnostních menšin. Vláda se kromě toho snaží získat více studentů z minoritních skupin na studium příslušných oborů v sociální sféře. Pracujeme tedy na tom, abychom získávali pěstouny rozmanitého původu, abychom dětem mohli zajistit náhradní rodiny téhož jazyka a kultury. Pokud to není možné, chceme, aby děti zůstaly v kontaktu se svou kulturou jiným způsobem. Pěstouni se například v rámci speciálních programů školí o různých aspektech romské kultury, protože v náhradní rodinné péči je řada romských dětí.
Njå: V tomto ohledu máme již dlouhé zkušenosti se sámskou (dříve nazývané laponskou, pozn. red.) populací. V sedmdesátých, osmdesátých letech - začalo Norsko pracovat na tom, aby pěstounská péče zohledňovala původní kulturu dětí. Tyto zkušenosti nyní můžeme využívat v přístupu k dětem současných imigrantů.
