„Jsem veterán války ve Vietnamu a můj názor na tu hnusnou a mizerně vedenou válku je, že to byla jen strašlivá ztráta mladých životů a hromady peněz, které byly vynaloženy na podporu zkorumpovaného režimu. A to jen proto, že si naši politici a jejich poradci nedokázali připustit možnost, že by se komunisté zmocnili nedůležité a zkorumpované země na druhém konci světa,“ napsal koncem prosince do redakce listu The Washington Post Roger Elmore z Jižní Karolíny.
Rozhněvaný veterán v podobném duchu pokračoval: „Zní vám to povědomě? V Afghánistánu to nejsou komunisté, ale Tálibán. Je stejně houževnatý a odhodlaný ovládnout Afghánistán, jako byl Vietkong a Severní Vietnam rozhodnutý dobýt Jižní Vietnam.“
Není to ojedinělý názor. Osmnáct let trvající americké angažmá v zemi pod Hindúkušem bylo s traumatem z Vietnamu srovnáváno často.
Obě války byly součástí širších konfliktů: v případě Vietnamu šlo o zadržování komunismu, vpád do Afghánistánu odstartoval „globální válku s terorem“ vyhlášenou Georgem W. Bushem po teroristických útocích z 11. září.
V obou případech Američané čelili protivníkovi, jenž projevoval daleko vyšší míru morálky, motivace a organizace než jejich místní spojenci. Tálibán stejně jako kdysi Vietkong má čas na své straně. Stačilo si počkat, až vleklá válka Američany unaví. V případě Afghánistánu to bylo patrné obzvlášť po dopadení a zabití Usámy bin Ládina.
V obou konfliktech USA napumpovaly miliardy dolarů do nepopulárních režimů, které projevovaly mimořádnou vynalézavost v rozkrádání amerických peněz (více například zde). Ani ve Vietnamu ani v Afghánistánu se Američanům (až na čestné výjimky) nepodařilo vytvořit z vládních sil bojeschopnou sílu.
Trump ve stopách Nixona
Mírová dohoda s islamisty, kterou američtí vyjednavači podepsali v sobotu v Dauhá, otevřela prostor pro další paralely.
Američané letos volí prezidenta a Donald Trump má v ruce jeden velký trumf: ukončí nekonečnou válku a přivede americké chlapce domů. Stejně jako Richard Nixon, který v roce 1972 obhajoval prezidentskou funkci a voličům sliboval brzký mír ve Vietnamu.
Volby vyhrál a Američané skutečně v lednu následujícího roku uzavřeli se Severním Vietnamem mírovou dohodu. O dva roky později Saigon padl a svět obletěl snímek důstojníků CIA evakuovaných z obleženého města. Slavná fotka se stala symbolem krachu vojenského angažmá USA (o vzniku snímku více zde).
Američané prchají ze Saigonu poté, co jej dobyla severovietnamská armáda. (29. dubna 1975) | foto: Hugh van Es
Jestliže před půl stoletím nezasedli u jednacího stolu v Paříži zástupci Jižního Vietnamu, v Kataru chyběli zástupci afghánské vlády. Není divu, že prezident Ašraf Ghání dlouhé vyjednávání sledoval s nevolí a ihned po podpisu dohody oznámil, že nehodlá propustit na svobodu pět tisíc vězňů z řad Tálibánu. To je přitom jedna z klíčových částí mírové dohody.
Do poloviny července by se měl počet amerických vojáků snížit z 12 000 na 8 600. Severoatlantická aliance a Pentagon Ghaního ujišťují, že spojenecké jednotky úplně neodejdou, dokud jeho vláda neuzavře vlastní dohodu s Tálibánem. Ta by radikálům mohla otevřít cestu k podílu na moci.
Obstojí vládní jednotky bez americké pomoci?
Vše ale nakonec záleží na Trumpovi, který od svého nástupu do funkce sleduje v afghánské válce jediný cíl: odejít.
„Existuje riziko, že prezident se jednoho dne probudí a rozhodne, že stáhne zbytek amerických jednotek. A pokud Američané skutečně odejdou, tak to bude důvod ke znepokojení,“ komentoval vyhlídky afghánské vlády pro list The New York Times generál ve výslužbě Douglas E. Lute.
Další vývoj tak záleží především na tom, za jak dlouho se Američané skutečně stáhnou. Tálibán dnes kontroluje zhruba pětinu Afghánistánu, v polovině okresů jsou povstalci více či méně přítomní. Vládní jednotky v posledním roce utrpěly těžké ztráty a existují oprávněné obavy, jestli dokážou islamistům bez amerických poradců, speciálních jednotek a letadel vzdorovat.
„Jižní Vietnam byl daleko silnější stát než je dnešní Afghánistán a když nad ním Američané přestali držet ochranou ruku, zhroutil se,“ zamýšlí se nad budoucností současné vlády v Kábulu komentátor deníku The Washington Post.
