Při večerních televizních Událostech jste vysílal z hotelového balkonu a za vámi bylo vidět ztichlé kyjevské náměstí Nezávislosti. Občas se rozezněly varovné sirény. Neměl jste strach, že začne ruská dělostřelecká palba nebo letecké bombardování?
Sirény houkaly skoro každé dvě hodiny. Kdybych měl vždycky běžet do krytu, nic bych neudělal. Širší centrum Kyjeva bylo zasaženo jen asi dvakrát, jinak se údery soustředily na severnější oblasti města, bližší ruským pozicím. Navíc fungovala protivzdušná obrana, proto jsme se s kameramanem snažili tyhle situace moc neprožívat.
Vidíte matku, která naposledy hladí po vlasech svého synka. Dává mu hračku na rozloučenou a naposledy se něžně dotýká jeho nosu přesně tak, jak se ho dotýkala celé ty dva roky. Nerozbrečel jsem se, ale slzy v očích jsem měl.
