Poprvé jsem ji zaznamenala jako talentovanou a pohlednou „třetinu“ pantomimického souboru Mimtrio, bez něhož se ve 2. polovině 80. let neobešel snad žádný zábavný televizní pořad. Pochází z rodiny bratrů Nálepkových, bojovníků proti fašismu, po nichž byla po válce pojmenována řada ulic či náměstí. Přesto neměla Světlana Nálepková na své cestě za snem stát se herečkou a zpěvačkou umetenou cestičku. Naopak.
V dětství se setkala s domácím násilím. Snad právě proto se na pódiu „převtěluje“ do slavných žen, které bojovaly s nelehkým osudem. Patří mezi ně Frida Kahlo, Edith Piaf či Marlene Dietrichová. Jako poslední do její „sbírky“ nedávno přibyla Hana Hegerová v šansonovém recitálu Písně Hany.
Nedávno jste se vrátila z Himálaje, kam už jezdíte skoro jako domů. Prý jste se tam několikrát loučila se životem. Tentokrát to proběhlo bez katastrof? Naštěstí ano. Konečně jsem se dostala do vysněného opravdového Tibetu, kde jsem šla pouť kolem posvátné hory Kailás. Dorazili jsme až do výšky 5 600 metrů. Ale tentokrát jsem mohla normálně chodit, dýchat, mluvit… Jediná katastrofa byla, že Tibet pro mě znamenal velké zklamání kvůli komunistickému teroru Číny, která tam vládne. Vůbec jsem to nemohla strávit. Všude kamery a neustálé kontroly policií. Totální nesvoboda.
V roce 1989 táta zuřil. Jeho svět, kterému věřil, se mu hroutil. Já už nebydlela doma, a tak na mě nemohl. Podepsala jsem petici za propuštění Václava Havla. Jména signatářů hlásili v rádiu Svobodná Evropa. Táta šílel.
Dočtěte tento exkluzivní článek s předplatným iDNES Premium
