Jste nová krev Národního divadla. Překvapila vás ta nabídka?
Určitě to má pro mne velký význam a vážím si toho. Ale abych byl upřímný, podstatnější je, že si mě do Národního vzal režisér Daniel Špinar. Dělal jsem s ním Hamleta ve Švandově divadle a skvěle si rozumíme. Raději pracuji s fajn lidmi, než přemýšlím nad tím, kde hraji.
Fotogalerie |
Sedli jste si nejen pracovně, ale i soukromě?
Já myslím, že jsou z nás i přátelé. Umíme to dobře odstřihnout. Na zkouškách si vjet do vlasů, po práci v klidu zajdeme do kavárny. Což je dobře a tak to má být.
Takže se nebojíte před režisérem prosadit svůj názor?
Nebojím. Bylo už pár vyhrocených situací, kdy jsem odešel z divadla během zkoušky a třísknul hystericky dveřmi. Jenže pak přišla strašná potupa, že jsem se musel vrátit. Všichni tam na mě čekali, já do ticha otevřel dveře a se sklopenou hlavou se vrátil.
Jste tak výbušný i v soukromí?
Mám maďarský kořeny. Hodně dlouho držím, ale pak to bouchne.
Partnerka se s vámi asi nenudí.
Soužití se mnou není zrovna jednoduché.
Působíte přitom dost nevinně.
Tichá voda břehy mele…
To vám asi moc dlouho vztahy nevydrží.
Měl jsem vždycky dlouhodobé vztahy.
Jste aktuálně zadaný?
Mám fajn spolubydlící, takže se zabavíme (smích).
Co si pod tím mám představit?
Nehledejte v tom nic šokujícího. Bydlíme tři chlapi, takže pohodová mužská domácnost.
Jak jste vnímal výrok Dana Špinara, který o vás řekl, že jste Hamlet s nejhezčím zadkem?
Viděla jste můj zadek? Dan to řekl jako bonmot. Říká se ale, že režisér a maminka mají vždycky pravdu. Já svůj zadek rozhodně za národní kulturní poklad této republiky nepovažuji.
Jste taky muzikant. Je pro vás víc hraní, nebo hudba?
Jedno je pro mě takový ventil toho druhého. Co v tu chvíli dělám, mám víc rád. Ale musím říct, že muzika mě dost vzala. Vylézt na koncertní pódium sám za sebe, to je zážitek. Když se totiž něco nepovede, musíte vstřebat i ten pocit trapna a nejde to svést na roli nebo režiséra. Je to chyba jen moje. Naopak při povedeném koncertu mě ten pocit úspěchu strašně nakopne. Adrenalin tady jede nahoru a dolů.
Jak vůbec přišel nápad založit kapelu?
Na konzervatoř jsem chodil s Michalem Sedláčkem a on výborně skládá a hraje na všechny nástroje. Já rád vymýšlím písničky, takže společně nám to pak udělalo pěknou hudbu. Styl spíš tvrdšího rázu, kombinace folku a punku. Co jsem odjel do Prahy, Michal za mnou jezdil. Ve Švandově divadle jsme si udělali zkušebnu a po šesti letech si uspořádali koncert. Postupně přišli další kluci, které Michal oslovil, a vznikla naše šestičlenná kapela. Vtipné je, že někteří nejsou ani z branže. Třeba violoncellista je ředitel firmy na zpracování dřeva. Když hrajeme, vezme si v práci volno a jede s námi blbnout. Kapela je pro nás upřímná srdcovka. Letos do prázdnin chystáme ještě asi čtyři koncerty.
Kdo přišel s názvem kapely Ema? To je jeden z vašich dlouholetých vztahů?
Jde o jinou Emu. Jmenuje se tak nejvyšší bod Ostravy. Je to kopec z hutního odpadu, který uvnitř vzplál jako sopka. Z vrchu je vidět na celé město, což působí hodně poeticky.
Patrik Děrgel
Mluvil jste o prožívání pocitu trapna. Děje se to často?
No jasně, pořád, neustále, v jednom kuse. Třeba i dnes. Blíží se premiéra Popelářů ve Švanďáku. Jde o mou poslední práci tam, takže doják. A já si vymyslel pro svou postavu striptýzové číslo. Abych byl za profíka, zkouším to. Zrovna jsem měl s kamarádkou baletkou první lekci, což byly doslova dvě hodinky čistého trapna. Když už jsem byl jen v trenkách, řekla: „Zvedni ruce za hlavu a ukaž svaly. Ježíš, tak to prosím taky dělat nebudeš. Dej jen ty ruce za hlavu.“ Asi nebudu naolejovaný borec, ale dám to.
Co na vaši profesi říkají rodiče?
Podporovali mě od začátku a vlastně nevím, kde se to v nich vzalo. Hraní zabírá hodně času, takže domů do Bohumína se dostanu tak čtyřikrát do roka. Vidí, jak je herectví náročné. Maminka proto hodně apeluje, ať odpočívám. Občas, když se kolem čtvrté ráno vracím z klubu, si vzpomenu na tatínka, že teď zrovna vstává do továrny, a mám z toho výčitky.
Dlouho jste hrál hokej. Proč jste vyměnil ledovou plochu za divadelní prkna?
Hokejová střední škola není. Nebavila mě moc matika, takže jsem se rozhodl jít nejdřív zkusit štěstí na konzervatoř, kde byly přijímačky dřív než na ostatní školy a ono to vyšlo hned napoprvé. Pak jsem se šel teprve podívat do divadla, abych věděl, co budu studovat. Jen co jsem tam vstoupil, věděl jsem, že hokej musí ustoupit, i když jsem hrál už dorosteneckou extraligu. Nešlo by obojí skloubit.
Není vám po hokeji smutno?
Začal jsem hrát aspoň fotbal. I když mě tenkrát při přestupu z Bohumína kupovala Orlová za sedm hokejek, vyšší nabídku bych asi už stejně nedostal.
Očividně jste udělal dobře. Dostal jste se do Národního divadla a ještě jste za roli Hamleta nominován na cenu Thálie.
Jednoznačně. Nepředstírám, že mi to neudělalo radost. Přesto jsem se nevydal touto cestou kvůli pozlátku. Beru to jako bonus, který moc potěší.
