Spisovatel Ivan Mackerle rád luští záhady. Třeba ve Skotsku pátral po lochnesské příšeře. V pralesech Madagaskaru hledal bájné lidožravé stromy asloního ptáka Ruha. Letos se vrátil z A ustrálie s fotografií vakovlka a neuvěřitelnými zážitky z hlubin legendární hory Black Mountain. V mongolské poušti Gobi mu šlo o život, či minimálně o zdraví za smrtícím červem olgojem chorchojem. »Prý vypadá jako metrová jitrnice naplněná krví. Šamani nás důrazně varovali, abychom s tím přestali,« vzpomíná na Mongolsko. »A mě tam v noci přepadl hrozný sen: červ vylezl z písečné duny a zezadu na mě skočil. Probudil jsem se a zjistil jsem, že ho mám opravdu na zádech. Ne, že by na mě fyzicky skočil. A však pod kůží jsem krvácel do tkáně. Udělala se mi tam taková podlouhlá podlitina, naplněná krví. Strašně to bolelo, zpomaloval se mi srdeční tep a otékaly nohy. Jarda Prokopec, odborník na tropickou medicínu, se mi snažil ze zad tu krev dostat. Stav se jako zázrakem zlepšil, když jsme soutěsky opustili. Jedna ruská léčitelka mi pak přikládala k modřinám ruce a říkala, že dostala strašnou ránu, že je v tom nějaká černá magie. Možná na mě na dálku zaútočil šaman, který nás chtěl ze svatého území dostat, což jde racionálně těžko vysvětlovat. Anebo to byla náhoda a zkosila mě nějaká exotická nemoc. Podlitiny i bolesti postupně zmizely, ale při změně počasí to místo cítím,« říká muž, který miluje dobrodružství. »Každý kluk touží po tom, o čem čte v knížkách vydat se do džungle,stopovat divoká zvířata, zkoumat tajemné kláštery. Já jsem u toho zůstal.«
* Není to trochu směšné, zasvětit život příšerám?
Proč? Mnoho lidí se naivně domnívá, že všichni živočichové naší planety jsou již pečlivě sepsáni, rozškatulkováni a nové objevy jsou prakticky vyloučeny. T otéž si ale mysleli lidé před sto lety. Když se tehdy vrátil z Afriky francouzskoamerický badatel Paul Belloni du Chaillu a popsal gorilu, sklidil bouřlivý výsměch. Evropa považovala tuto hroznou opici za pouhou báji. T eprve v roce 1903, když se ji konečně podařilo zastřelit, byla gorila v Evropě milostivě uznána. Podobný osud měli i další živočichové. Okapi pruhovaná byla objevena v roce 1901, trpasličí hroch a ještěři z ostrova Komodo v roce 1912. Všem těmto objevům předcházel výsměch odborníků, kteří byli ochotni odpřisáhnout, že něco podobného nemůže existovat.
* Vy opravdu věříte třeba na lochnessku?
Nemusí to být hned vyhynulý druhohorní vodní ještěr plesiosaurus, ale určitě v jezeře Loch Ness něco je, protože existují stovky pozorování očitých svědků i sonarové záznamy velkých objektů, pohybujících se v hlubinách. T řeba v čínském jezeře Hanas domorodci dlouho popisovali velkou nestvůru, která rvala plavající psy. Pak se zjistilo, že je to vědcům známá dravá jeseterovitá ryba viza, která v chladných vodách dorůstá dvou metrů. V jezeře Hanas žily její až pětimetrové exempláře a nikdo dodnes nepochopil, jak se tam dostaly.
* Jak se na výpravách domlouváte s domorodci?
Při každé expedici máme tlumočníka. Náš průvodce v Mongolsku studoval v Praze a Malgaš, který nás provázel na Madagaskaru, měl za ženu Češku. Samotný kontakt s domorodci se pak odvíjí od způsobu seznámení. T řeba v Gobi jsme se pohybovali v liduprázdných končinách, kde na jurtu narazíte třeba jen jednou za sto kilometrů. I když tam nikdo není, můžete vejít. Sednete si, pak někdo přijde, dostanete čaj a debata se rozjede rychle. Protože jste exoti, lidé vám povědí ledacos. Na Madagaskaru jsme podplatili mladíka z kmene Mikeů, aby nás dovedl k jednomu z nejstarších světových baobabů, uctívanému domorodými kmeny v celém okolí. Když jsme vstoupili do zakázaného území kolem stromu a porušili tak Fady (tabu), přepadl nás s oštěpy jiný kmen. Přesto jsme se později pod obrovským baobabem utábořili. Ovšem ten mladík i náš řidič se začali tak klepat hrůzou, že jsme raději stany zbourali a vrátili se do vesnice k Mikeům. Domorodci nás pak oslavovali jako hrdiny, že jsme se z území Fady vrátili, a navyprávěli nám o tom stromě spoustu věcí. Jak se pod ním dějí nadpřirozené jevy, jak duch toho stromu zabíjí a jak občas pod ním najdou roztrhaného člověka.
* Byl to ten bájný lidožravý strom Tepe?
Ne. Německý cestovatel Karl Liche popsal T epe jako dva a půl metru vysoký ananas, z jehož koruny spadají třímetrové lodyhovité listy s ostrými špicemi, které se ovinou kolem oběti a rozdrtí ji. Domorodci však při dotazech na lidožravý strom Tepe jen kroutili hlavami. Vyprávěli nám o jiných stromech, kterých se bojí. T řeba o keři Lumbiru, jehož jedovaté výpary mohou přivodit smrt. U jezera Kinkony na severu ostrova jsme narazili na skutečně nebezpečné stromy kumangy. Lidi ani zvířata sice nežerou, ale jsou tak jedovaté, že mohou zabíjet i na dálku. Je to tím, že když kumangu kvete a nefouká vítr, její jedovatý pyl vytvoří kolem stromu kapsu otráveného vzduchu, která zabije i člověka.
* Kdy jste se nejvíc bál? V Austrálii, když jsme zkou
mali pověstmi opředenou horu Black Mountain. Domorodci říkají, že jde o pozůstatky starého chrámu pradávné civilizace. Je to kopec z obrovských černých balvanů se složitým podzemím, v němž se ztrácejí lidé. S baterkami a lany jsme zkoumali chodby, vedoucí mezi kameny. Jdeš kousek a už se podzemí dělí do čtyř směrů a pak zase a zase. Pokud nemáš nějaké lanko, po dvaceti metrech zabloudíš. I kdyby tě hledala armáda záchranářů, nikdy tě nenajde. Jsou tam hluboké díry, všelijaká propadliště a šutry na spadnutí, v nichž žijí prudce jedovatí hadi, tajpani a desetimetroví hroznýši. Dá se úplně racionálně vysvětlit, proč pod tou horou zahynulo tolik lidí. Ale pak je tam ještě jedna věc - záhadné zvuky, ozývající se z hloubek podzemí. Možná jsou to jen nějaké vzduchové rezonance, jak fouká vítr. Domorodci však mluví o démonech. Pracovali na silnici kolem hory a po setmění vždycky úprkem ze zakázaného území odjížděli. Byli hrozně vyděšení, když zjistili, že pod horou chceme tábořit.
* A dělo se v noci něco mimořádného?
Ano i ne. Se synem Danem jsme si postavili stan na úpatí těsně u černých balvanů. Kolem rostly zvláštní zkroucené stromy, zkrátka bylo to hodně strašidelné místo. Ještě jsme si dělali legraci, když jsme najednou uprostřed noci uslyšeli blížící se kroky. Šlo to z hory přímo na nás. Praskaly větve a kamínky padaly. Nějaké zvíře? Kousek od stanu už to znělo jako lidské kroky. Vylétli jsme ven, namířili baterky. Kdyby to byl třeba klokan, úprk suchým listím nebo nějaké šramocení by ho prozradilo. Ale nezaslechli jsme vůbec nic, jako by se to rozplynulo. Vlezli jsme zpátky do stanu. Pozoroval jsem nehybnou stanovou celtu, čekal, co se dál bude dít, a přiznávám, že jsem se bál.
* Věříte na moc šamanů, na magii, na démony?
Když jsme pátrali po Golemovi, zajímal jsem se o židovskou mystiku - kabalu, studoval jsem i spiritismus a transpersonální psychologii. Došel jsem k tomu, že rozdělování světa na objektivní a subjektivní je jenom pomůcka člověka, aby se v něm vyznal. Lidé nevnímají svět takový, jaký skutečně je, ale jak se vzájemně dohodli, že vypadá. Vše, co vnímáme a prožíváme, je pouze iluze. Pro člověka neexistují věci a předměty kolem nás, ale pouze jejich odraz v našem vědomí, zprostředkovaný smysly. Když získáte informaci nějak jinak, než běžným způsobem přes smysly, psychiatr vám řekne, že je to jen vaše představa nebo halucinace.
* A není?
Může být, ale také to může být jiná realita, která leží mimo náš běžný materiální svět. Přístup do ní nemá kdykoliv každý. Jen ten, kdo dokáže změnit, respektive rozšířit svůj stav vědomí. Setkává se pak třeba s »bytostmi«, které mimo náš čas a prostor existují nezávisle na nás. Všichni, kdo se tam dostanou, je popisují stejně. T akže to není jen výplod osobní fantazie.
* Nedeptá vás, že se celý život honíte za přízraky a nikdy jste o nich nezískal žádný hmatatelný důkaz?
Ne. Cestování za záhadami je strašně vzrušující. Člověk, který není filozoficky založený a nechce o tajemství světa přemýšlet, to těžko pochopí. Říká: »Tak mi to dokaž, vyfoť mi ten přízrak!« - ale ono to nejde. Určitě znáte ty holografické trojrozměrné obrázky, kde rozostříš zrak a z nějakých fleků najednou vystoupí třeba obličej ženy. Já jsem ze začátku dlouho nic neviděl. Kdybych někomu řekl: »Dokaž mi, že tam ta tvář je, vyfoť ji!«, na fotografii by byly zase jenom fleky. A přitom víme, že tam ta tvář je. Při vstupu do jiné reality však nestačí jen rozostřit zrak. Musíme »rozostřit« své vědomí.
Ivan Mackerle Spisovatel a publicista Ivan Mackerle (1942) je podle diplomu strojní inženýr, jinak také sportovní potápěč, speleolog, kryptozoolog a badatel v oblasti záhad a paranormálních jevů. Vyšly mu čtyři knihy: Tajemství pražského golema, Záhady a m ystéria, Drákulovi v patách a Odkud přicházejí.
* Není to trochu směšné, zasvětit život příšerám?
Proč? Mnoho lidí se naivně domnívá, že všichni živočichové naší planety jsou již pečlivě sepsáni, rozškatulkováni a nové objevy jsou prakticky vyloučeny. T otéž si ale mysleli lidé před sto lety. Když se tehdy vrátil z Afriky francouzskoamerický badatel Paul Belloni du Chaillu a popsal gorilu, sklidil bouřlivý výsměch. Evropa považovala tuto hroznou opici za pouhou báji. T eprve v roce 1903, když se ji konečně podařilo zastřelit, byla gorila v Evropě milostivě uznána. Podobný osud měli i další živočichové. Okapi pruhovaná byla objevena v roce 1901, trpasličí hroch a ještěři z ostrova Komodo v roce 1912. Všem těmto objevům předcházel výsměch odborníků, kteří byli ochotni odpřisáhnout, že něco podobného nemůže existovat.
* Vy opravdu věříte třeba na lochnessku?
Nemusí to být hned vyhynulý druhohorní vodní ještěr plesiosaurus, ale určitě v jezeře Loch Ness něco je, protože existují stovky pozorování očitých svědků i sonarové záznamy velkých objektů, pohybujících se v hlubinách. T řeba v čínském jezeře Hanas domorodci dlouho popisovali velkou nestvůru, která rvala plavající psy. Pak se zjistilo, že je to vědcům známá dravá jeseterovitá ryba viza, která v chladných vodách dorůstá dvou metrů. V jezeře Hanas žily její až pětimetrové exempláře a nikdo dodnes nepochopil, jak se tam dostaly.
* Jak se na výpravách domlouváte s domorodci?
Při každé expedici máme tlumočníka. Náš průvodce v Mongolsku studoval v Praze a Malgaš, který nás provázel na Madagaskaru, měl za ženu Češku. Samotný kontakt s domorodci se pak odvíjí od způsobu seznámení. T řeba v Gobi jsme se pohybovali v liduprázdných končinách, kde na jurtu narazíte třeba jen jednou za sto kilometrů. I když tam nikdo není, můžete vejít. Sednete si, pak někdo přijde, dostanete čaj a debata se rozjede rychle. Protože jste exoti, lidé vám povědí ledacos. Na Madagaskaru jsme podplatili mladíka z kmene Mikeů, aby nás dovedl k jednomu z nejstarších světových baobabů, uctívanému domorodými kmeny v celém okolí. Když jsme vstoupili do zakázaného území kolem stromu a porušili tak Fady (tabu), přepadl nás s oštěpy jiný kmen. Přesto jsme se později pod obrovským baobabem utábořili. Ovšem ten mladík i náš řidič se začali tak klepat hrůzou, že jsme raději stany zbourali a vrátili se do vesnice k Mikeům. Domorodci nás pak oslavovali jako hrdiny, že jsme se z území Fady vrátili, a navyprávěli nám o tom stromě spoustu věcí. Jak se pod ním dějí nadpřirozené jevy, jak duch toho stromu zabíjí a jak občas pod ním najdou roztrhaného člověka.
* Byl to ten bájný lidožravý strom Tepe?
Ne. Německý cestovatel Karl Liche popsal T epe jako dva a půl metru vysoký ananas, z jehož koruny spadají třímetrové lodyhovité listy s ostrými špicemi, které se ovinou kolem oběti a rozdrtí ji. Domorodci však při dotazech na lidožravý strom Tepe jen kroutili hlavami. Vyprávěli nám o jiných stromech, kterých se bojí. T řeba o keři Lumbiru, jehož jedovaté výpary mohou přivodit smrt. U jezera Kinkony na severu ostrova jsme narazili na skutečně nebezpečné stromy kumangy. Lidi ani zvířata sice nežerou, ale jsou tak jedovaté, že mohou zabíjet i na dálku. Je to tím, že když kumangu kvete a nefouká vítr, její jedovatý pyl vytvoří kolem stromu kapsu otráveného vzduchu, která zabije i člověka.
* Kdy jste se nejvíc bál? V Austrálii, když jsme zkou
mali pověstmi opředenou horu Black Mountain. Domorodci říkají, že jde o pozůstatky starého chrámu pradávné civilizace. Je to kopec z obrovských černých balvanů se složitým podzemím, v němž se ztrácejí lidé. S baterkami a lany jsme zkoumali chodby, vedoucí mezi kameny. Jdeš kousek a už se podzemí dělí do čtyř směrů a pak zase a zase. Pokud nemáš nějaké lanko, po dvaceti metrech zabloudíš. I kdyby tě hledala armáda záchranářů, nikdy tě nenajde. Jsou tam hluboké díry, všelijaká propadliště a šutry na spadnutí, v nichž žijí prudce jedovatí hadi, tajpani a desetimetroví hroznýši. Dá se úplně racionálně vysvětlit, proč pod tou horou zahynulo tolik lidí. Ale pak je tam ještě jedna věc - záhadné zvuky, ozývající se z hloubek podzemí. Možná jsou to jen nějaké vzduchové rezonance, jak fouká vítr. Domorodci však mluví o démonech. Pracovali na silnici kolem hory a po setmění vždycky úprkem ze zakázaného území odjížděli. Byli hrozně vyděšení, když zjistili, že pod horou chceme tábořit.
* A dělo se v noci něco mimořádného?
Ano i ne. Se synem Danem jsme si postavili stan na úpatí těsně u černých balvanů. Kolem rostly zvláštní zkroucené stromy, zkrátka bylo to hodně strašidelné místo. Ještě jsme si dělali legraci, když jsme najednou uprostřed noci uslyšeli blížící se kroky. Šlo to z hory přímo na nás. Praskaly větve a kamínky padaly. Nějaké zvíře? Kousek od stanu už to znělo jako lidské kroky. Vylétli jsme ven, namířili baterky. Kdyby to byl třeba klokan, úprk suchým listím nebo nějaké šramocení by ho prozradilo. Ale nezaslechli jsme vůbec nic, jako by se to rozplynulo. Vlezli jsme zpátky do stanu. Pozoroval jsem nehybnou stanovou celtu, čekal, co se dál bude dít, a přiznávám, že jsem se bál.
* Věříte na moc šamanů, na magii, na démony?
Když jsme pátrali po Golemovi, zajímal jsem se o židovskou mystiku - kabalu, studoval jsem i spiritismus a transpersonální psychologii. Došel jsem k tomu, že rozdělování světa na objektivní a subjektivní je jenom pomůcka člověka, aby se v něm vyznal. Lidé nevnímají svět takový, jaký skutečně je, ale jak se vzájemně dohodli, že vypadá. Vše, co vnímáme a prožíváme, je pouze iluze. Pro člověka neexistují věci a předměty kolem nás, ale pouze jejich odraz v našem vědomí, zprostředkovaný smysly. Když získáte informaci nějak jinak, než běžným způsobem přes smysly, psychiatr vám řekne, že je to jen vaše představa nebo halucinace.
* A není?
Může být, ale také to může být jiná realita, která leží mimo náš běžný materiální svět. Přístup do ní nemá kdykoliv každý. Jen ten, kdo dokáže změnit, respektive rozšířit svůj stav vědomí. Setkává se pak třeba s »bytostmi«, které mimo náš čas a prostor existují nezávisle na nás. Všichni, kdo se tam dostanou, je popisují stejně. T akže to není jen výplod osobní fantazie.
* Nedeptá vás, že se celý život honíte za přízraky a nikdy jste o nich nezískal žádný hmatatelný důkaz?
Ne. Cestování za záhadami je strašně vzrušující. Člověk, který není filozoficky založený a nechce o tajemství světa přemýšlet, to těžko pochopí. Říká: »Tak mi to dokaž, vyfoť mi ten přízrak!« - ale ono to nejde. Určitě znáte ty holografické trojrozměrné obrázky, kde rozostříš zrak a z nějakých fleků najednou vystoupí třeba obličej ženy. Já jsem ze začátku dlouho nic neviděl. Kdybych někomu řekl: »Dokaž mi, že tam ta tvář je, vyfoť ji!«, na fotografii by byly zase jenom fleky. A přitom víme, že tam ta tvář je. Při vstupu do jiné reality však nestačí jen rozostřit zrak. Musíme »rozostřit« své vědomí.
Ivan Mackerle Spisovatel a publicista Ivan Mackerle (1942) je podle diplomu strojní inženýr, jinak také sportovní potápěč, speleolog, kryptozoolog a badatel v oblasti záhad a paranormálních jevů. Vyšly mu čtyři knihy: Tajemství pražského golema, Záhady a m ystéria, Drákulovi v patách a Odkud přicházejí.
