Nacházíme se v počernickém pivovaru, kde se bude konat Vražda, kterou režíruje Stanislava Jachnická. Jste kamarádky. Jaké to je, když vás režíruje někdo takto blízký?
Ona to nejen režíruje. Napsala to, stala se i režisérkou a obsadila si mě do toho. Vlastně je to docela přirozené. Jsme velké přítelkyně, známe se opravdu dlouho a jsme na sebe hodně zvyklé, protože já zase pracuji jako režisérka dabingu a obsazuji si ji jako herečku do dabingu. Takže u nás je to takové vzájemné. My s tím nemáme vůbec problém. Někteří herci by se třeba uráželi za nějakou kritiku nebo něco, ale my ne. Jsme opravdu na sebe hodně dobře naladěné.
Seznámily jste se během dabování Přátel. Co pro vás tento seriál a Jennifer Anistonová znamenají?
Je to tak. Poznaly jsme se díky Přátelům, kde jsme se upřímně opravdu spřátelily. A nejen my. Spřátelily se i naše rodiny a naše děti. Jezdili jsme spolu na silvestry, hodně se vídali. Přátelé? To je nádherná éra, krásný čas. Bylo to něco naprosto mimořádného a jsem za to dodneška hrozně ráda, že jsem se toho mohla účastnit.
To se dělalo v dobách, kdy na dabing bylo i více času. Byl tam nějaký prostor pro to, aby se na placu dělala i sranda?
Jasně. Bylo to tak, protože jsme se u mikrofonu scházeli ve skupince, a ne po jednom, jak se točí dnes. To už podle mě všichni vědí, protože se o tom hodně mluví. Scházeli jsme se všichni a hrozně jsme se odbourávali, smáli jsme se tomu, protože ty situace byly dokonale napsané. Byla to báječná doba.
KVÍZ: Jak dobře znáte legendární seriál Přátelé? |
Přemýšlela jste někdy nad tím, proč je pro vás dabing takovou vášní?
To mi nějak přinesl život a osud, že jsem se náhodou k tomu dostala. Vynikající herečka z divadla ABC, se kterou jsme spolu byly v divadle Ta Fantastika, Helenka Friedrichová hodně dabovala, hodně pracovala. Já jsem jí říkala: Já to jako vůbec nedělám. Nezmínila by ses o mně někde? A ona že: Jasně, jasně. Někde o mně řekla v nějaké produkci, a tak mi strašně pomohla.
To bylo fakt osudové. Ona se narodila ve stejný den jako já 21. června a byla přesně o deset let starší než já. Měly jsme hezké přátelství. Možná je to náhoda. Začala jsem dabovat díky Helence, pak jsem byla docela šikovná na to, že jsem natočila spoustu krásných rolí, a postupně jsem se dostala v rámci dabingu i k režii. Jsem dneska dabingová režisérka, možná i víc než herečka.
Dokážete posoudit, i z pozice diváka, že k někomu ze svých kolegů nebo kolegyň z dabingu chováte obdiv?
Je celá řada opravdu výborných herců, které mám možnost teď vidět jako režisérka, a jsou neuvěřitelně šikovní, nadaní, pohotoví, prostě výborní. Obdivuji je. Přestože si myslím, že jsem šikovná, tak musím říct, že hrozně obdivuji tu práci a tu profesi.
Fascinují vás v nějakém ohledu sociální sítě? Protože vy sama jste uživatelkou Instagramu.
Ano jsem, ale popravdě je to pořád boj. Člověk by si přál mít hodně sledujících jako každý. Nedávno jsem si ovšem uvědomila, že to je hloupost, protože lidi si třeba kupují sledující. To považuji za úplně ponižující a hloupou věc. Divil byste se, kolik kolegů, kteří mají ty desetitisíce, tak nemají sledující pravé. To mně přijde hloupé. Je to určitá ješitnost.
Člověka samozřejmě těší, když ho někdo sleduje. Ale uvědomila jsem si, a i moje dcery, kterým je těsně přes dvacet let, mi řekly: Hele mami, co blázníš? Tam je důležité dát něco, co je prostě zajímavé, co je o tobě a je jedno, jestli tě sleduje tisíc lidí, nebo sto tisíc lidí. Prostě je to nějaká tvoje výpověď. A to je pravda.
Mě to těší hodně proto, že tam třeba vidím stories, co tam dávají dcery nebo moje kamarádky. Vidím, co se děje v oboru kolem mě. Proto je to pro mě fajn. Ano, taky bych chtěla, aby mě sledovalo hodně lidí, ale je to hrozná obsese a člověk tomu lehko podlehne. Je to vlastně taková zvláštně nezdravá věc.
Jsou vám dcery zároveň i kamarádkami?
Studují teď v cizině, takže jsme dost daleko od sebe, ale určitě jsou. A jsou kritické, hubaté a drzé, ale milující. Jsem za to strašně vděčná, že takové děti mám. Ono je to tak, jak si je vychováte, tak takové je máte. Na tom je hodně pravdy.
Nepsanou úlohou hereček je inspirovat veřejnost. Jak vy pečujete o svůj půvab?
No, děkuji. Je to vlastně ostrá otázka, protože člověku už není dvacet a ten půvab není úplně zadarmo a přirozený. Já jsem proti zásahům jako botox a chemie. Vidíte některé kolegyně, které mají tváře jak pingpongové míčky. chodí a říkají, že ony jako nic, ale je to vidět na každém kroku. (smích) Je to strašný tlak, protože dnešní trend je takový, že člověk by měl vypadat pořád mladě a neměl by stárnout. Ale sakra, vždyť je to přirozené. Vždyť stárnutí patří k životu.
Tak jak se k tomu postavit? Je to těžké. A další věc. Herečka by měla mít samozřejmě vrásky, musí mít mimiku, nemůže být opíchaná tak, že nehne obličejem. Podle mě to nejde, nebo možná jo, ale je to těžké. Samozřejmě každému jeho nebe, ať každý dělá, co uzná za vhodné a v čem se cítí dobře. To je podstatné. Ale mně to přijde prostě trochu trapné.
Když o něco zvážníme, proč je podle vás důležité bdít nad hrozbou domácího násilí?
Je to hrozně plíživá věc, která může někoho velmi silně ovlivnit. Ani si třeba neuvědomuje, v jaké je situaci. Je to nebezpečné. Důležité je, když vidíte, že nějaká vaše kamarádka se chová divně nebo nestandardně, otevřeně se jí zeptat: Nemáš nějaký problém? A snažit se těm lidem pomáhat. Protože násilí prostě existuje a existuje ho moc. Nejen na ženách, ale i mužích, dětech a je to věc, která je strašná a neměla by se dít. Měli bychom pomáhat lidem, kteří trpí.
Vy jste se před kamerou objevila už jako malá holka. Jakých shledání si z té doby vážíte?
Začala jsem brzo, v sedmi letech, jako dětská hvězda. Byla jsem evropská dětská filmová hvězda. Pak jsem se přehrála do rolí slečen a potom žen. Krásný zážitek byl, když jsem točila Sněhovou královnu, takový film pro Laternu magiku, a to režíroval Ewald Schorm. To bylo obrovské setkání. Mně bylo asi třináct a on byl na indexu. Byl to vynikající český režisér. Moc si vážím, že jsem ho mohla poznat.
Potom jsem měla možnost hrát v Amadeovi Miloše Formana, kde jsem hrála sestru Mozartovy ženy. I to bylo úžasné setkání. On byl neuvěřitelně vnímavý a pozorný i vůči hercům, kteří hráli malé role, jako jsem měla i já. Potom jsem taky měla možnost ho navštívit ve Spojených státech, což byl pro mě úplně obrovský zážitek.
Teď vás zase uvidíme v seriálu Zoo, je to pravda?
Mám tam roli vychovatelky Kalinové. Už jsem se tam párkrát objevila, neměla jsem moc velký prostor, protože jsem spojená s postavou Viki, která teď seriál opustila. Teď se mi ozvala znovu produkce, že se tam moje role vrací. Ještě jsem to nečetla, ale jsem zvědavá. Docela se těším.
Miriam Chytilová a Zdeněk Černý v seriálu Tajemství proutěného košíku (1977)
Čím si v tom dnešním světě udržujete hladinu optimismu?
Na to vám odpovím docela jasně. Mám sousedku Vlastičku Kverkovou, které je určitě přes devadesát. Nedávno jsem ji potkala a ona je neuvěřitelně čiperná, úplně úžasná, a říká mi: Víš, mě prostě všecko baví! Takže to je to. Musíme žít tak, aby nás všecko bavilo a pak je to úplně easy peasy.
Čekají nás Vánoce. Co vaše tradice, co máte ráda?
Mám ráda úplně klasický stromeček. Všechno tak, jak má být. Dnešní konzum, který Vánoce obklopuje, mě trošku bolí a zasahuje tak, že se vlastně na ně už tolik ani netěším. Ale člověk si aspoň užije advent a trochu klidu. Navíc mi přijedou dcery ze studií, takže se na ně moc těším. Pojedeme asi na nějaký výlet, na mši, možná i zpívat koledy, uděláme si salát a bude to hezké. Jsem vegetariánka už skoro dva roky, takže si dělám smažený celer a úplně klasický salát, který dělala moje maminka. Dělávala jsem kapra, rybí polívku, jak se to dělá v Čechách, ale už ne.
Co byste závěrem popřála divákům a čtenářům k letošním Vánocům?
Já bych vám popřála, ať vás všechno v životě baví.
13. prosince 2022 |
