Jak jste odpočíval po vyprodaném koncertě kapely Queenie na pražské Křižíkově fontáně, který byl před pár dny?
Den po vystoupení obvykle nic nedělám. Ráno se dlouho probouzím, po snídani mi běží ještě po chvíli nějaký dokumentární cyklus a poté se odebírám k videohrám, na které si potrpím už od malička. Vydržím u toho klidně až do večera. Zkrátka se totálně vypnu.
Páteční koncert byl hodně náročný. V ten moment na jevišti se vám to nezdá, ale druhý den to cítíte. Motivace byla veliká, a i nějaká ta zdravá nervozita byla. Ne tolik z našeho výkonu, ale zejména pro ty neviditelné věci okolo. Chtěli jsme, aby vše klaplo! Publikum bylo ovšem skvělé, táhlo nás a my jsme tam nechali všechno. Proto relaxuji ještě dnes. Děkuji všem divákům, že jste mě tak vyčerpali. (smích)
Show byla pompézní, stejně jako bývaly koncerty samotných Queen. Vypadá to, že ve vašem případě není nic nemožné.
Queen byla jednou z velkých stadionových kapel a na vizuální výpravu si velmi potrpěla. Pro tribute kapelu je potom těžké dostat se do roviny původní předlohy. Hudebně zahrajete skvěle i v menším klubu, ale dokonalou iluzi na malém jevišti vytvořit nejde. Naštěstí dnes máme k dispozici moderní technologie, čili jsme schopni i s daleko menším rozpočtem udělat vizuálně zdánlivě srovnatelnou show s tehdejšími koncerty.
Trvalo nám ale mnoho let, než jsme se na tento level dostali, a teprve to, co chystáme na našich show Queen Relived v O2 areně, bude opravdu pompézní podívanou. Na Queen Relived pracují ti nejlepší z oboru a celá show je koncipována jako velký koncert áčkových zahraničních hvězd. Je úžasné, že něco takového můžeme dělat. Rád bych řekl, že si tím plníme sny, ale o něčem takovém se nám snad ani nezdálo.
V roli Freddieho Mercuryho naběháte po pódiu během koncertu mnoho kilometrů, jak pracujete na své fyzičce?
Pochopitelně se vyhýbám alkoholu a různým dalším neřestem. Ne že bych nepil vůbec, ale vše, co organismus oslabuje, je potom na jevišti znát. Po posledním lockdownu v září jsem krapet hřešil a na jaře, když jsme točili náš online koncert, jsem se na jevišti necítil úplně dobře. Dostal jsem dokonce strach, že se přiblížil můj zenit. Zařekl jsem se tedy, že v této hloupé situaci, kdy jsme přišli o několik let profesního života, na sebe musím o to více dbát.
Základem je střídmá strava a pohyb. Neužívám žádné speciální preparáty nebo doplňky, jím vše, ale například pizzu si dám maximálně jednou týdně. Když je potřeba, sáhnu po speciálním cvičebním programu, kdy trénuji šest dní v týdnu. Mám ale obrovskou výhodu, že jsem jako kluk vrcholově sportoval a mé tělo si tu svalovou paměť uchovává. Stačí mi pak málo a jen se tu a tam udržuji. Toto léto se cítím lépe než za posledních několik let. Jeden by neřekl, co s ním pár tisíc kroků denně udělá.
Vaše choreografie je neuvěřitelná, divák musí při pohledu na vás váhat, zda se nedívá na skutečného Mercuryho. Jakou technologií jste dotáhl své pohyby na pódiu k takové dokonalosti?
Je to zvláštní, ale nikdy jsem Mercuryho pohyby nijak zvlášť nestudoval. Samozřejmě jeho expresivní výraz jsem nějak podvědomě navnímat musel. Nikdy jsem ale nestál před zrcadlem a jednotlivé pohyby nenacvičoval. Možná i proto je to, co na jevišti předvádím, autentické. Pohyby nedělám kvůli tomu, že je dělal Mercury, ale protože je sám cítím.
Podobně přistupuji i ke zpěvu. Vycházím ze stejného technického základu, ale zpívám po svém. Divák vidí a slyší Freddieho Mercuryho, ale já se cítím jako Michael Kluch. To je podle mě v našem oboru velice důležité a mohu se díky tomu cítit být sám sebou. Vlastně mnohem více jde o integraci než o imitaci.
Věříte v reinkarnaci?
Nevěřím. A ani bych reinkarnovaný Freddie být nejspíš nemohl, zemřel, když mi bylo šest. Věřím ale v sílu přitažlivosti. Vezmu si do hlavy nějaký plán a ten realizuji. Někdy to trvá déle, ale vše mi vychází. Za vším je samozřejmě hodně práce, ale když vás to baví, nijak nepohodlně to nevnímáte. Na jevišti se potom nechávám unášet samotnou energií, kterou hudba Queen obsahuje.
To ale platí i o ostatní muzice nebo dílech, se kterými jsem měl tu čest pracovat. Vždy jdu pod povrch a pracuji s podstatou té role. Někdy to jde hůře, ale vždy se dá najít něco, o co se pak při samotném provedení před divákem lze opřít a vy se necháte unášet na vlně. To samé aplikuji i v soukromém životě. Nejdříve potřebuji vše pochopit, až potom se rozhoduji.
Jste vzdáleným příbuzným Mekyho Žbirky, takže vazba na Anglii díky jeho mamince Angličance by u vás byla. Jak pilujete svou angličtinu a britský akcent?
Ano, to je pravda. Přiznám se bez mučení, že ve své angličtině stále vnímám rezervy. V posledním roce na tom pracuji intenzivněji, ale ještě nejsem tam, kde bych si přál být, což je tedy nulový přízvuk. V zahraničí jsem nikdy nežil, a i když plynně anglicky hovořím, český akcent je tu a tam znát. Sleduji filmy a seriály v angličtině, pracuji s texty jednotlivých písní slůvko po slůvku. Zvyk je ovšem železná košile, a co teprve takový zlozvyk. Je potřeba to z vědomé fáze dostat do té automatizace na jeviště.
Jak často navštěvujete Londýn? Byl jste se podívat v Kensingtonu u domu Freddieho Mercuryho?
Bylo určité období, cca 12 let zpátky, kdy jsem Londýn navštěvoval rok co rok. Zejména West End je pro mě střed Evropy, pokud jde o muzikálovou tvorbu. Potom přibylo koncertů s kapelou, a když už byla možnost se někam utrhnout, cestoval jsem raději za teplem.
Londýn je ale nádherné město a pochopitelně jsem dům na Earl’s Courtu navštívil. Když jsem u toho sluníčka, například Zanzibar, odkud Mercury pochází, mě lákal i bez jeho historické spojitosti s Queen, a před čtyřmi lety jsem ho taktéž navštívil. Moc pěkně místo, ale více než dva přestupy na letištích je už pro mě krapet náročné cestování. (smích)
Ve svém Queen šatníku máte prý i dobový originál.
Takto bych to přímo neřekl, ale někde mám stejný typ obuvi, kterou Mercury s Mayem na svých koncertech později v 80. letech používali. Jsou to Adidas Hercules. Po posledním stěhování ty boty ale nemohu najít. Ještě mám trsátko v podobě šestipencovky Briana Maye, které jsem získal na koncertě Queen+Paul Rodgers ve Vídní v roce 2005. To je hezká památka.
Freddie Mercury sbíral známky, na co si potrpíte vy? Za co nejraději utrácíte peníze?
Paradoxně nejraději asi za jídlo. (smích) Vím, že to na první pohled nemusí korespondovat s tím, co zmiňuji výše, ale ono i takové vytříbené poke za to stojí. Mám i poměrně slušnou sbírku alkoholu, to nicméně pramení zase z toho, že ho skoro nepiju. Hodně utratím i za muziku, a tím nemám na mysli samotné investice do kapely jakožto hudbu na iTunes. Neplatím si žádné paušály, mám totiž rád, když si koupím album nebo píseň zvlášť. Zrovna dnes jsem zakoupil soundtrack k videohře Death Stranding. No a vidíte, na videohry bych málem zapomněl.
Vzpomene si, kdy a proč jste naposledy plakal?
Minulý týden mi umřela babička. To mi bylo smutno. Ale občas se mi to děje u filmů. Zkrátka když se naladím na příběh, není to u mě problém. To je mimochodem důkazem skvělého díla. Jako divák chápete, že je to fikce, ale zapomenete na to a necháte se oním příběhem unášet. Stejný cíl s kapelou máme i vůči našemu divákovi.
Dojímá vás něco při koncertech Queenie?
Popravdě řečeno na jevišti jsem většinou v emocionálním pozoru. Faktem ale je, že na pátečním vystoupení jsem byl hodně dojatý. Měl jsem opravdu radost, že se vše povedlo, že přišlo tolik diváků. Přeci jen v Praze jsme doma a Křižíkova fontána je velikou výzvou. Byl jsem opravdu dojatý, že se vše povedlo.
Vzpomínám si také na frenetické publikum v Barceloně v Palau de la Música Catalana. Krásný sál, který jsme vyprodali hned dvakrát. Cítil jsem se jako na fotbale! Hodně dojatý jsem byl i na posledním vystoupení, kde nás opouštěl náš původní bubeník a zakládající člen Michal Novák. To bylo po těch letech silné.
Napadlo vás někdy napsat vlastní skladbu ve stylu skutečných Queen?
Vlastní skladbu ano, ovšem nikoli ve stylu Queen. Jejich hudba je nadčasová, ale s Queen se chci spojovat pouze v souvislosti s mojí kapelou Queenie, kde to má své opodstatnění, tedy zprostředkovat divákovi živý kontakt s touto krásnou hudbou. Na druhou stranu, té nálepky se asi už nezbavím, ne že by mi to ale vadilo. Nyní vlastní skladbu opravdu chystám, ale ještě má svůj čas.
Kde se vidíte za deset let? Tedy ve vašich 45 letech, což byl věk, ve kterém Freddie Mercury zemřel...
Nevím, do kolika let budu moci po pódiích běhat jako Freddie Mecury. Přeji si, abych měl dostatek sebereflexe a poznal, až nastane čas pověsit „knír“ na hřebík. Domnívám se ale, že do 50 let bych vydržet mohl a pracuji na tom už nyní.
Máme veliké plány s naší mega show Queen Relived. Chtěli bychom s ní objet velké haly po celém světě. Již máme naplánované velké tour po Jižní Koreji, ovšem díky současné situace se vše odsouvá. Za deset let bychom možná mohli udělat Queen Relived „2“, ale je to ještě za dlouho.
Nikdy jsem před sebou neměl konkrétní cíl ve smyslu být v dané době na daném místě. Mým cílem je neustále se muzikou bavit. A to, jak každý rok pokročíme o patro výše, mě baví nesmírně. Takový je můj plán, nepřestávat se bavit. Tak snad se s námi za deset let bude stále bavit i divák.
