Po osmi letech nazkoušel v divadle novou hru. „Musel jsem zase nastartovat dlouhodobou paměť, což bylo bolestné,“ říká herec Jiří Dvořák. Prohlašuje také, že je pořád stejný trémista. „Neumím bryskně improvizovat, takže i když texty nezapomínám, občas zažívám na jevišti horké chvilky,“ dodává.
Rolí Konráda ve hře Oheň a popel se po několika letech vracíte na jeviště, konkrétně jde o scénu brněnského Divadla Bolka Polívky. Vy sám z Brna pocházíte, i když už řadu let bydlíte v Praze. Byl to jeden z důvodů, proč jste nabídku přijal? Určitě. V Brně jsem se narodil, mám tam nejbližší kamarády, takže jsem spojil příjemné s užitečným. Navíc hraju s Martinem Hubou, což je pro mě skvělá zkušenost. On je výsostný profík, skvělý hráč. Hrajeme výbornou hru, která divákovi nedá jasnou odpověď. Pochopení je na něm. Na programu bývá jednou do měsíce vždy dva až tři dny za sebou, takže nejde o náročné cestování, což je pro mě taky výhoda. Problém je jen v tom, že jsme hru nazkoušeli v aréně, což je prostor s jevištěm uprostřed, kdy diváci sedí po obou stranách. Jenže nově hrajeme v sále v Bílém domě, což je sídlo bývalého ÚV KSČ. Je to taková nudle, kde je publikum před námi, a my tudíž musíme hrát úplně jinak.
Špatný scénář ani nezajímavý pořad nevezmu. Stačí mi přečíst třetinu, abych měl jasno. Pověst si budujete desítky let, pak stačí udělat dva blbé filmy – a všechno je pryč.
Dočtěte tento exkluzivní článek s předplatným iDNES Premium
