Uměřený, komisní a trochu roztomilý suchar se zvláštně zastřenou dikcí. Jaroslav Vozáb na jevišti nebo před kamerou pouze byl, a to bohatě stačilo. Přitom všechno mohlo být jinak, jelikož herectví nikdy nestudoval.
Přijdou, okouzlí a zase zmizí s výrazem „vždyť na tom nic není“. Mít přirozený herecký talent, nádavkem silné charisma, k tomu zvláštní, ale zároveň kultivovaný projev a ještě se nebát publika, to se rovná malému zázraku. Přesto se v dějinách české kinematografie několik takových herců objevilo.
Za jejich krále je často označovaný Josef Šebánek, jehož proslavila role dědy v trilogii o Homolkových. Jeho kariéra ale trvala pouhých osm let, během nichž se objevil v deseti filmech. Je tu však i jiný „muž z lidu“, jenž se v letech 1974–1988 „nachomýtl“ k téměř třem desítkám snímků, z nichž většina už dávno patří do pokladnice domácího filmu.
Kolem původu sousloví metelesku blesku se zejména po sametové revoluci rozhořel vleklý spor.
Dočtěte tento exkluzivní článek s předplatným iDNES Premium
