Depresí trpí desetina z nás, alespoň jednou za život přepadne pětinu populace. Podle údajů Světové zdravotnické organizace suverénně vévodí světovému žebříčku příčin pracovní neschopnosti. Některou z fóbií prožívá na vlastní kůži každý osmý muž a každá čtvrtá žena, Alzheimerovy nemoci degenerující mozek se po šedesátce může nadít jedno procento lidí, ovšem po pětaosmdesátce až 47 procent... A k tomu jiné demence,schizofrenie,poruchy osobnosti... Ostatně i témata, o nichž na III. sjezdu České psychiatrické společnosti přednášel před dvěma týdny Ján Praško z Psychiatrického centra Praha posttraumatická stresová porucha, hypochondrie, úzkostné poruchy -, přispěla k bezútěšnému dojmu, že »na hlavu« je dneska vlastně každý druhý. Doktor Praško si však myslí něco jiného: prostě se posunula měřítka. »Trýznění duše je stejné jako kdysi, jen diagnóza se neustále zpřesňuje. Depresí a úzkostných poruch ovšem skutečně přibývá, neboť při tlaku, jímž na lidi působí současná kultura, jich nutně musí čím dál tím víc selhat. Doléhá na nás důraz na výkon, nástup nových technologií, až příliš mnoho informací, které si nedokážeme utřídit nebo které bychom měli vstřebat... A ještě se od sebe odtrhly generace, čímž zmizel ochranný deštník poskytující po staletí všem členům rodiny - bez ohledu na hádky mezi starými a mladými - citovou, sociální iekonomickou podporu. Teď žijí generace izolovaně a každý se stará především o to, aby se měl - podle současných měřítek - co nejlépe.«
* Stresujeme se tedy kvůli tomu, že si sami navozujeme stále víc stresujících situací, a nikoliv proto, že už na zátěž nereagujeme tak, jak velí příroda, tedy útěkem nebo bojem?
Omyl - my pořád utíkáme nebo bojujeme, jen to děláme jinou formou. Například fotbalový zápas není nic jiného než někdejší boj muže proti muži s klackem v ruce. Soutěžíme o to, kdo má lepší oblečení, větší auto, výstavnější dům... Boj měl původně, stejně jako u zvířat, sebezáchovnou funkci: umožňoval ubránit si teritorium s dostatkem potravy, vyhledat nejplodnější samičku a rozmnožit rod, zkrátka přežít. Mimochodem, i ti fotbalisté mají po vyhraném zápase vyšší hladinu testosteronu nezbytného k rozmnožování než po utkání prohraném. Potíž je v tom, že nám už nejde o přežití, ale o udržení si toho, čemu říkáme životní standard. T éto laťce ovšem chybí horní hranice: vždycky můžete mít ještě dražší auto, ještě exotičtější dovolenou. A tak nemáme klid ani tehdy, když nám vůbec nic nechybí. Stresem trpíme prostě proto, že chceme od života víc a víc. Jen hrstka lidí má sílu se na nějaký pofiderní standard vykašlat a odjet do končin, kde tuto soutěžní disciplínu ještě domorodci neznají. Vzepřou se i mnozí adolescenti, ovšem s přibývajícím věkem jsou odlišní jenom tak, aby je ti kolem akceptovali. Je totiž proti lidské přirozenosti chovat se natolik odlišně, aby člověka ostatní vyvrhli ze svého středu.
* Vy jste se ovšem na zdejší poměry vzepřel stresu nebývale: v práci už drahně měsíců zvedáte telefonní sluchátko pouze dvakrát týdně ve vymezených hodinách, uvaříte-li si svůj milovaný čaj, není síly, která by vás z té čtvrthodinové siesty od hrnku odtrhla. Papíry »shůry« házíte většinou do šuplíku nebo rovnou do koše... Co na to vaši kolegové a nadřízení?
Jsou to laskaví lidé, a tak si na to časem zvykli.
* Jaké protistresové opatření jste zvolil doma? Tam selhávám, protože jsem skoro pořád pryč. Snažím se alespoň vyšetřit víc víkendů. Snažím...
* Pod sloganem »Denně v životní formě« nabízí jedna farmaceutická firma »přírodní adaptagen umožňující organismu lehčí adaptabilitu na působení stresů jakéhokoli původu«. Ona firma, zdá se, ví, že člověk se z každé šlamastyky snaží vyklouznout co nejlevněji: vypít kapky, polknout prášek...
I léky jsou součástí konzumu: jednoduše za mě vyřeší problém, který by mě jinak stál hodně sil. Pohodlnější jsou i pro lékaře. Zato psychoterapie je náročný běh na dlouhou trať. Má ovšem jednu výhodu: snaží se o to, aby člověk zvládl svůj problém, je-li to jen trochu možné, sám. Pouze mizerný psychoterapeut nemocnému řekne: My vám pomůžeme. Neměl by nikomu dávat rybu, jak tvrdí úsloví, ale měl by ho naučit si ji chytit.
* Rozsáhlé medicínské studie nicméně vysokou účinnost moderních psychoafarmak potvrzují.
Není pochyb o tom, že právě léky - a zvláště pak cílené, kdy účinná látka působí přesně na to místo v mozku, které nefunguje tak, jak by mělo - způsobily v psychiatrii převrat. Pryč jsou časy, kdy jsme pacientům mohli dávat pouze tišící a tlumící prášky, které měly řadu nepříjemných vedlejších účinků. Existují samozřejmě závažná onemocnění, kdy nelze jinak, než co nejrychleji sáhnout po medikamentech. Všechny psychické nemoci a poruchy však do této kategorie nepatří. Jenže výrobci mají zájem rozšířit své produkty i na skupiny těch pacientů, kteří byli dosud úspěšně léčeni pouze psychoterapií. U těch lék obvykle skutečně už zakrátko zabere. Tenhle krátkodobý efekt může být zrádný. Dosud však neexistuje dost velkých studií porovnávajících dlouhodobý účinek léčby psychoterapeutické s farmakologickou. Kdo by ji taky zaplatil, když farmaceutické firmy o ni zájem nemají? Nad pracemi srovnávajícími dvacet třicet pacientů se ovšem mávne rukou s tím, že tak malý vzorek není hodnověrný. Dobrá léčba by ale neměla opominout ani jednu z těchto metod.
* Pod slovem psychiatrie se 22,2 procenta ze 1428 lidí, které loni na podzim oslovil STEM, vybavil »blázinec«, 9,1 procenta pak »cvok«. Co se vybaví vám?
Obor, který se snaží pomoci lidem v nesnázích. Je v něm hodně medicíny, dost psychologie, ale i kreativního umění a sociální služby, u každého nemocného v jiném poměru. Psychiatr by pak měl hledat rovnováhu mezi tím vším.
* Profesor Raboch, předseda zdejší odborné společnosti, si na sjezdu liboval, že se o atestaci v tomto oboru uchází nyní ve srovnání s počátkem 90. let trojnásobek mladých lékařů. Čím si takový zájem o lidskou duši vysvětlujete?
Můj táta se vždycky smál, že ti šikovní se dávají na chirurgii, přemýšliví na internu a na ostatní zbývá psychiatrie. Pochopitelně: kdo z mediků by byl toužil po oboru, který pacientům neuměl pomoci? T eď se situace změnila: pomoci už lze. Navíc se mění i povědomí veřejnosti. Podle jednoho stereotypu, který tento obor provází, je pacientem ten, kdo se zbláznil, a je tedy nejspíš nebezpečný. Podle druhého potom ten, kdo se zhroutil, a pak bychom mu snad nějak pomoci mohli. Názor lidí se teď konečně přesouvá k druhé variantě.
* Proč jste si psychiatrii zvolil vy?
Ani přesně nevím. Četl jsem, pravda, Dostojevského a už na fakultě chodil do psychiatrického kroužku a nenechal se odradit skripty. Po promoci jsem si nejdřív chtěl udělat atestaci z interny, abych rozuměl také somatické medicíně, ale za měsíc se uvolnilo místo na psychiatrickém oddělení, a bylo po plánech.
* Proč se lékaři tak brání psychosomatickému náhledu na člověka, podle nějž je duše a tělo jedna spojitá nádoba?
Myslím, že mnozí psychiatři a psychologové tuto spojitost nadhodnocují, ostatní specialisté zase podceňují. Nicméně rozumět psychosomatice, tedy přisoudit různým parametrům potíží tu správnou váhu, znamená dobře rozumět jak medicíně, tak psychologii i sociologii, a to obnáší nutnost dalšího vzdělávání a získávání nových dovedností. Což je pro leckoho až příliš náročné.
* Lidé, kteří přisoudí své zdravotní potíže rakovině, odkládají cestu do ordinace ze strachu. Ale proč podle vás otálejí v případě psychiatra?
Někteří ani nevědí, že to, co je trápí, není osobní slabost, ale duševní porucha, či dokonce nemoc. Jiní mají strach z označkování za blázna. Další si svůj stav nepřipustí, podobně jako ti onkologicky nemocní. No a poslední skupinu tvoří ti, kteří vědí, ale nevěří, že by jim psychiatr pomohl.
* Jak vlastně dokážete sám sebe přenést přes úzkosti jiných?
Úzkost naštěstí nejsou bacily a svou vlastní jsem prožíval jenom zpočátku, kdy jsem si ještě nebyl odborně tak jist, a to u pacientů, kteří měli tendenci k sebevraždě. Pokud k ní totiž opravdu dojde, pociťuje doktor vinu i tehdy, když si je jist, že pro pacienta udělal maximum.
»Myslím, že spousta lidí neví, že mezi depresí a stresem existuje propastný rozdíl,« soudí psychiatr Ján Praško. »Na depresi není nic dobrého. Je to nemoc, při níž se v organismu zhroutí adaptační psychické mechanismy zajišťující jeho rodinné i pracovní fungování. Stres člověk sice prožívá jako pocit nepohody, ovšem mírný stres nás stimuluje k dobrému výkonu. Nemít žádný stres je ovšem paradoxně tím největším stre sem.«
* Stresujeme se tedy kvůli tomu, že si sami navozujeme stále víc stresujících situací, a nikoliv proto, že už na zátěž nereagujeme tak, jak velí příroda, tedy útěkem nebo bojem?
Omyl - my pořád utíkáme nebo bojujeme, jen to děláme jinou formou. Například fotbalový zápas není nic jiného než někdejší boj muže proti muži s klackem v ruce. Soutěžíme o to, kdo má lepší oblečení, větší auto, výstavnější dům... Boj měl původně, stejně jako u zvířat, sebezáchovnou funkci: umožňoval ubránit si teritorium s dostatkem potravy, vyhledat nejplodnější samičku a rozmnožit rod, zkrátka přežít. Mimochodem, i ti fotbalisté mají po vyhraném zápase vyšší hladinu testosteronu nezbytného k rozmnožování než po utkání prohraném. Potíž je v tom, že nám už nejde o přežití, ale o udržení si toho, čemu říkáme životní standard. T éto laťce ovšem chybí horní hranice: vždycky můžete mít ještě dražší auto, ještě exotičtější dovolenou. A tak nemáme klid ani tehdy, když nám vůbec nic nechybí. Stresem trpíme prostě proto, že chceme od života víc a víc. Jen hrstka lidí má sílu se na nějaký pofiderní standard vykašlat a odjet do končin, kde tuto soutěžní disciplínu ještě domorodci neznají. Vzepřou se i mnozí adolescenti, ovšem s přibývajícím věkem jsou odlišní jenom tak, aby je ti kolem akceptovali. Je totiž proti lidské přirozenosti chovat se natolik odlišně, aby člověka ostatní vyvrhli ze svého středu.
* Vy jste se ovšem na zdejší poměry vzepřel stresu nebývale: v práci už drahně měsíců zvedáte telefonní sluchátko pouze dvakrát týdně ve vymezených hodinách, uvaříte-li si svůj milovaný čaj, není síly, která by vás z té čtvrthodinové siesty od hrnku odtrhla. Papíry »shůry« házíte většinou do šuplíku nebo rovnou do koše... Co na to vaši kolegové a nadřízení?
Jsou to laskaví lidé, a tak si na to časem zvykli.
* Jaké protistresové opatření jste zvolil doma? Tam selhávám, protože jsem skoro pořád pryč. Snažím se alespoň vyšetřit víc víkendů. Snažím...
* Pod sloganem »Denně v životní formě« nabízí jedna farmaceutická firma »přírodní adaptagen umožňující organismu lehčí adaptabilitu na působení stresů jakéhokoli původu«. Ona firma, zdá se, ví, že člověk se z každé šlamastyky snaží vyklouznout co nejlevněji: vypít kapky, polknout prášek...
I léky jsou součástí konzumu: jednoduše za mě vyřeší problém, který by mě jinak stál hodně sil. Pohodlnější jsou i pro lékaře. Zato psychoterapie je náročný běh na dlouhou trať. Má ovšem jednu výhodu: snaží se o to, aby člověk zvládl svůj problém, je-li to jen trochu možné, sám. Pouze mizerný psychoterapeut nemocnému řekne: My vám pomůžeme. Neměl by nikomu dávat rybu, jak tvrdí úsloví, ale měl by ho naučit si ji chytit.
* Rozsáhlé medicínské studie nicméně vysokou účinnost moderních psychoafarmak potvrzují.
Není pochyb o tom, že právě léky - a zvláště pak cílené, kdy účinná látka působí přesně na to místo v mozku, které nefunguje tak, jak by mělo - způsobily v psychiatrii převrat. Pryč jsou časy, kdy jsme pacientům mohli dávat pouze tišící a tlumící prášky, které měly řadu nepříjemných vedlejších účinků. Existují samozřejmě závažná onemocnění, kdy nelze jinak, než co nejrychleji sáhnout po medikamentech. Všechny psychické nemoci a poruchy však do této kategorie nepatří. Jenže výrobci mají zájem rozšířit své produkty i na skupiny těch pacientů, kteří byli dosud úspěšně léčeni pouze psychoterapií. U těch lék obvykle skutečně už zakrátko zabere. Tenhle krátkodobý efekt může být zrádný. Dosud však neexistuje dost velkých studií porovnávajících dlouhodobý účinek léčby psychoterapeutické s farmakologickou. Kdo by ji taky zaplatil, když farmaceutické firmy o ni zájem nemají? Nad pracemi srovnávajícími dvacet třicet pacientů se ovšem mávne rukou s tím, že tak malý vzorek není hodnověrný. Dobrá léčba by ale neměla opominout ani jednu z těchto metod.
* Pod slovem psychiatrie se 22,2 procenta ze 1428 lidí, které loni na podzim oslovil STEM, vybavil »blázinec«, 9,1 procenta pak »cvok«. Co se vybaví vám?
Obor, který se snaží pomoci lidem v nesnázích. Je v něm hodně medicíny, dost psychologie, ale i kreativního umění a sociální služby, u každého nemocného v jiném poměru. Psychiatr by pak měl hledat rovnováhu mezi tím vším.
* Profesor Raboch, předseda zdejší odborné společnosti, si na sjezdu liboval, že se o atestaci v tomto oboru uchází nyní ve srovnání s počátkem 90. let trojnásobek mladých lékařů. Čím si takový zájem o lidskou duši vysvětlujete?
Můj táta se vždycky smál, že ti šikovní se dávají na chirurgii, přemýšliví na internu a na ostatní zbývá psychiatrie. Pochopitelně: kdo z mediků by byl toužil po oboru, který pacientům neuměl pomoci? T eď se situace změnila: pomoci už lze. Navíc se mění i povědomí veřejnosti. Podle jednoho stereotypu, který tento obor provází, je pacientem ten, kdo se zbláznil, a je tedy nejspíš nebezpečný. Podle druhého potom ten, kdo se zhroutil, a pak bychom mu snad nějak pomoci mohli. Názor lidí se teď konečně přesouvá k druhé variantě.
* Proč jste si psychiatrii zvolil vy?
Ani přesně nevím. Četl jsem, pravda, Dostojevského a už na fakultě chodil do psychiatrického kroužku a nenechal se odradit skripty. Po promoci jsem si nejdřív chtěl udělat atestaci z interny, abych rozuměl také somatické medicíně, ale za měsíc se uvolnilo místo na psychiatrickém oddělení, a bylo po plánech.
* Proč se lékaři tak brání psychosomatickému náhledu na člověka, podle nějž je duše a tělo jedna spojitá nádoba?
Myslím, že mnozí psychiatři a psychologové tuto spojitost nadhodnocují, ostatní specialisté zase podceňují. Nicméně rozumět psychosomatice, tedy přisoudit různým parametrům potíží tu správnou váhu, znamená dobře rozumět jak medicíně, tak psychologii i sociologii, a to obnáší nutnost dalšího vzdělávání a získávání nových dovedností. Což je pro leckoho až příliš náročné.
* Lidé, kteří přisoudí své zdravotní potíže rakovině, odkládají cestu do ordinace ze strachu. Ale proč podle vás otálejí v případě psychiatra?
Někteří ani nevědí, že to, co je trápí, není osobní slabost, ale duševní porucha, či dokonce nemoc. Jiní mají strach z označkování za blázna. Další si svůj stav nepřipustí, podobně jako ti onkologicky nemocní. No a poslední skupinu tvoří ti, kteří vědí, ale nevěří, že by jim psychiatr pomohl.
* Jak vlastně dokážete sám sebe přenést přes úzkosti jiných?
Úzkost naštěstí nejsou bacily a svou vlastní jsem prožíval jenom zpočátku, kdy jsem si ještě nebyl odborně tak jist, a to u pacientů, kteří měli tendenci k sebevraždě. Pokud k ní totiž opravdu dojde, pociťuje doktor vinu i tehdy, když si je jist, že pro pacienta udělal maximum.
»Myslím, že spousta lidí neví, že mezi depresí a stresem existuje propastný rozdíl,« soudí psychiatr Ján Praško. »Na depresi není nic dobrého. Je to nemoc, při níž se v organismu zhroutí adaptační psychické mechanismy zajišťující jeho rodinné i pracovní fungování. Stres člověk sice prožívá jako pocit nepohody, ovšem mírný stres nás stimuluje k dobrému výkonu. Nemít žádný stres je ovšem paradoxně tím největším stre sem.«
