Tereza Minářová jde poprvé do školy – jako učitelka. (27. srpna 2019)

Tereza Minářová jde poprvé do školy – jako učitelka. (27. srpna 2019) | foto: Petr Topič, MAFRA

Nechci, aby děti jen seděly a něco opisovaly, říká začínající učitelka

  • 126
První školní den čeká letos v České republice na více než sto tisíc dětí. Svou premiéru ve třídě ale zažijí i absolventi pedagogických fakult. Jednou z nich je i Tereza Minářová, čtyřiadvacetiletá začínající učitelka, která se kromě studia na Pedagogické fakultě UK připravovala na novou dráhu nejen na univerzitě, ale i během prázdnin.

Začíná nový školní rok a vy se poprvé postavíte za katedru gymnázia jako plnohodnotná učitelka a ne jen jako studentka na praxi. Těšíte se do školy?
Ano, těším se hodně. Už jako malá jsme se hrozně těšila do školy a byla jsem smutná, když začaly prázdniny. Tak uvidíme, jak to bude teď. 

To jste už od mala věděla, že budete učitelka?
Ano, už od dětství. Mamka je učitelka, tak jsem asi po ní. Já budu učit český jazyk a společenské vědy, ty se vyučují i na nižším gymnáziu, jen se to jmenuje občanská výchova. Chvíli jsem chtěla být psycholožka, ale to by mě semlelo.

Budete mít zavádějícího učitele?
Budu, už jsem se s paní učitelkou dokonce párkrát viděla, ve škole jsem byla na konci školního roku dvakrát. Od vedení cítím podporu, jinak bych tam vlastně ani nešla.

Jak se taková podpora projevuje?
Třeba tím zavádějícím učitelem nebo tím, že mi nepřidělili třídnictví hned první rok, to by bylo velmi náročné. Ale standardem bývá, že učitelky češtiny jsou třídní, protože vyučují hodně hodin týdně. To mě ale čeká až příští rok nebo možná až ten další. Ale na třídnictví se taky moc těším. Jinak teď budu učit v podstatě skoro celé gymnázium, od šesťáků až po maturanty na volitelném semináři.

To je velká věková skupina dětí. Je podle vás dobré začínat u takového rozpětí?
Je to hodně dětí různého věku, to je pravda. Může to pro někoho znít jako klišé, ale když budou mít práci a bude je to bavit, nemám z toho obavy a jako klišé to rozhodně nevnímám. Děti „zlobí“, když se nudí, hlavně ty menší. Větší zase můžu víc zatížit nějakými náročnějšími úkoly, protože se dokážou déle soustředit a přemýšlet. Tímto způsobem se to se dělí i na fakultě. První rok na magistru jsme se zaměřovali na základní školu, druhý na střední.

Tereza Minářová (24)

Tereza Minářová je ve svých čtyřiadvaceti letech absolventkou Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v oboru český jazyk a společenské vědy.

Absolvovala také dvouletý program Učitele naživo, výcvik pro budoucí učitele, aby získala více praxe.

Pochází z Chebu, nyní ale bydlí v Praze. Od září bude učit na Gymnáziu Opatov. 

Nejradši tráví čas ve školní třídě, ale i v tanečním sále nebo v posilovně.

Tereza Minářová jde poprvé do školy – jako učitelka. (27. srpna 2019)

Proč tedy rovnou gymnázium?
Mám tam oboje – druhý stupeň základní a také střední školu. Hlavně jsem ale chtěla učit straší děti, ne úplně malé. Zjistila jsem, že mě to nejvíce baví, vyzkoušela jsem si totiž všechno. Od školky přes první stupeň až po středoškoláky a dospělé.

To bylo v rámci praxe na škole? Je jí podle vás dost?
Nebylo to jen v rámci praxe, hledala jsem si zkušenosti i mimo univerzitu, už během bakalářského studia, kde máme jen náslechy v hodinách, ale praktickou možnost vyzkoušet si učení nemáme. 

Hledala jsem si různé kroužky, „brigády“, vedla jsem semináře primární prevence. Cítila jsem to od začátku, že praxe potřebuji víc a chci ji delší než osm týdnů. Ta práce to vyžaduje. Absolvovala jsem proto i dvouletý program Učitel naživo. Tam je praxe celoroční, odbourala jsem si tam obavy a získala sebevědomí učit, a že jsem absolvent, vítali právě i na škole, kde nastupuji.

To jste zvládala už během fakulty?
Bylo to náročné, ale ano. Člověk dokáže věci skloubit, když opravdu chce.

Praxi se v lavici člověk nenaučí

Říkala jste, že jste se zbavila obav, kterých?
Bála jsem se, že nebudu mít autoritu. Dříve jsem to brala tak, že to znamená sjednat si klid ve třídě. Ale pak jsem pochopila, že to není jako kdysi, ten stereotyp křičícího učitele, ale že když mezi sebou dokážeme jednat férově s respektem, je to daleko lepší. Oceňují to jak ti starší, tak ti mladší.

Myslíte, že vám to vydrží?
Já doufám! Mám to vyzkoušené a fungovalo to, ale každý potřebuje jiný přístup. Není na to žádná šablona, takže uvidíme. Pravda, neučila jsem třeba na odborné škole nebo konzervatoři, ale i tak to zatím všude šlo.

Učitelé potřebují před nástupem do škol praxi, pomáhá i změna kariéry

Co je pro učitele ve třídě nejdůležitější?
Za mě je to důslednost. Učitel musí být důsledný i laskavý, ale důslednost je základ. Nenechat nic plavat, třeba když má někdo při hodině telefon v době, kdy není pro výuku potřeba, nebo když se děti mezi sebou hádají uprostřed hodiny, vyrušují ostatní. 

Je potřeba to řešit hned a vykomunikovat to. Zpětná vazba je důležitá. Říct, co se mi nelíbí, jaké jsou možnosti řešení a udělat to. Podle mého je nejlepší, když se to podaří vyřešit tak, aby si ten „trest“ děti vymyslely samy. Nikdy jsem zatím nepoužila takové ty „klasické tresty“ jako „sedni si dopředu, schovej to do tašky nebo jdi za dveře“. 

To vám nikdo nikdy neskákal po hlavě?
V posledních letech už ne, ale paradoxně mi „skákaly po hlavě“ děti na kroužku v první třídě. Rozutekly se mi po tělocvičně a nedaly se vůbec uklidnit. To byl strašný chaos. Tam jsem se opravdu netěšila, až mi bylo každý týden špatně, když jsem se měla do téhle školy vracet. Ale i to vnímám jako dobrou pedagogickou zkušenost – vím, jak to nedělat.

Diskutovala jste o té situaci nějak s rodiči? Jakou přípravu, i z fakulty, máte na komunikaci s nimi?
V podstatě žádnou. Učitelé na praxi si vás zpravidla k žádné konfliktní situaci nezvou, takže ji moc nemáte. V tom je strašně důležitá role zavádějícího učitele, který mi může ty zkušenosti předat. Na fakultě nás dobře připraví na obor, ale na třídu a rodiče vlastně moc ne. Pár simulací jsme měli, ale málo. Přitom nasimulovat by se to dalo a hrozně bych to ocenila. Na komunikaci s rodiči se rozhodně necítím být připravená a moc se na to netěším.

Měla jste někdy nějaký konflikt s rodičem?
S rodiči jsem se na praxích skoro nepotkala, i když jsme se třeba mohli účastnit třídních schůzek. Ale právě u těch malých dětí jsem řešila konflikt s jednou maminkou. Přišla za mnou a řekla, že to nezvládám. Moc jsem toho nestihla ani odpovědět, ale šla jsem za vedením. To mě nepodpořilo a řeklo, že je to na mně a musím mít autoritu. Jejich postoj byl ve stylu „děkujeme, tak my paní učitelce domluvíme“, místo toho, aby se mě zastali a domluvili mamince. 

A její dcerka mě pak potkala před kroužkem a řekla: „My už k vám nechodíme, maminka říkala, že to nezvládáte.“ Tam se mě paradoxně zastaly ostatní děti na kroužku a bránily mě se slovy „Ale nene, paní učitelka je dobrá, nám se líbí!“ Ale bylo zase zajímavé vidět, jak se v dětech odráží chování rodičů. 

Určitě nebudu nikoho uplácet, speciálně se nepřipravuji

Připravujete se nějak na první školní den?
Vlastně ani moc ne, v podstatě nevím, jak bych měla. Ten úplně první školní den nebude tak náročný, nejspíš vůbec nebudu ve třídách, jelikož nejsem třídní. Ale nakoupila jsem si hodně oblečení, které mě dělá starší, aby si mě nepletli se studentkou, což se mi často stává (smích).

Měla jste poslední prázdniny, než začnete za katedrou svůj první rok. Užila jste si je, nebo jste byla na nějaké letní škole?
Celé dva měsíce jsem učila, měla jsem kurz češtiny pro cizince, většinou z Ruska. Teenagery, co u nás nastupují na střední školu. Učila jsem je čtyři hodiny v kuse, každý den, celé prázdniny, takže ke konci to byla už trochu ponorka, ale zase na druhé straně bylo krásně vidět, jak se zlepšovali. 

Proč jste si vybrala zrovna tohle?
Byla to pro mě výzva. Čeština pro cizince má úplně jiný způsob výuky než pro rodilé mluvčí. Navíc jsem věděla, že mám mezery v některých oblastech učení, jako je třeba diferenciace výuky – tedy různé styly učení pro různé děti. A že tam byly opravdu rozdílní studenti. 

Pamatujete si, kdy jste se postavila před tabuli úplně poprvé jako učitelka?
To si pamatuji velmi živě, bylo to v septimě na gymnáziu. V tu dobu jsme se měli rozhodovat, co chceme dělat dál a vybírali jsme si, na jaké vysoké škole chceme pokračovat. Abych si ověřila, jestli opravdu chci učit, domluvila jsem si se svojí mamkou učení na druhém stupni. Šla jsem do deváté a osmé třídy si vyzkoušet jednu hodinu češtiny a jednu hodinu angličtiny. Úplně si pamatuji ten moment, kdy jsem stála čelem k tabuli, něco jsem tam psala a za mnou se ozvalo: „Paní učitelko... Paní učitelko... Paní učitelko?“ a pořád žádná reakce. Myslela jsem, že volají na TU učitelku vzadu, ne na mě. Pak jsem se otočila a řekla si, že dobře, že teda budu TA paní učitelka. (smích)

A uměla byste učit třeba fyziku, kdyby vám ji přidělili?
Dokázala bych to, ale asi ne dobře. Vzít si učebnici nebo něco okopírovat a rozdat to dětem po třídě. Jenže já nechci, aby děti seděly 45 minut a jen si něco opisovaly, chci je mít ve třídě aktivní. Jinak bych z toho měla špatný pocit. Když jsem nastupovala do školy a také do Učitele naživo, šla jsem tam s cílem naučit se učit dobře. V těch svých předmětech toho můžu dosáhnout, mám velký základ z fakulty. V ostatních by to bylo těžší. 


Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel

Video