Před válkou jste utekl do Česka a krajany učíte český jazyk. Co vás motivovalo k vytvoření dětského konverzačního slovníku?
Chtěl jsem nějak pomoci spoluobčanům, kteří se za války ocitli v Česku, co nejrychleji komunikovat v českém prostředí, rychleji se socializovat. Při výuce jsem zjistil, že Ukrajinci, kteří se učí česky, mají často problém s intonací a výslovností češtiny. A často je nikdo neopraví a neřekne jim, jak co zní. Chtěl jsem tedy zjistit příčinu. Co je za tím, že mají tak silný přízvuk. Také jsem toužil pomoci Ukrajincům vypořádat se s hlavními úskalími češtiny, upozornit na ně a vytvořit co nejpřístupnější pomůcku pro každodenní použití.
Na co jste přišel?
Zjistil jsem, že když se učí, někdy v pasivním režimu přijímají ze zdrojů, které jim dávají nesprávné informace. Protože lidé, kteří je učí, taky výslovnost skvěle neovládají. Ale největší problém je transkripce, kterou běžný člověk vůbec nechápe. Symboly, které se používají, musí být pro studenty pochopitelné.
Chtěl jsem vytvořit pomůcku, která umožní okamžitou komunikaci i těm, kteří neovládají český jazyk. Kniha má správný a pochopitelný přepis, který konečně odpovídá správné české výslovnosti a písmenkovým symbolům ukrajinského jazyka.
Andrij Ševčenko
|
Jaké hlásky jsou pro Ukrajince nejvíc problematické?
Komplikace je třeba s „i“. Čeština ho používá tvrdé i měkké, dlouhé i krátké. Ale jak různé varianty i zní, o tom se studenti nedočtou. Zkuste najít na YouTube abecedu pro děti, ve které by byla výslovnost. Nenajdete. Přitom výslovnost je důležitá.
Dobrým příkladem jsou slova jedle a jedlé, paže a páže. Jedna čárka, která způsobí změnu ve výslovnosti i významu. Problematický pro studenty bývá i přízvuk, který v češtině dáváme na první slabiku, ale v ukrajinštině ho máme různě.
Jak jste problém s transkripcí ve slovníku vyřešil?
Vymyslel jsem přístup, který by umožnil udělat transkripci způsobem, který by byl pochopitelný a co nejblíž reálné výslovnosti. Obešel jsem to tak, že používám ukrajinskou abecedu pro česká slova.
Vaše příručka se jmenuje Dospělý slovník pro děti. Jak se název v textu odráží?
Celý název slovníku je Dospělý frazeologický slovník v obrázcích pro děti. Jsou tam různé situace z běžného života. Celou náplň jsem vytvořil originální, odnikud jsem ji nekopíroval. Pro děti tam jsou témata, se kterými se v běžném dni opravdu setkají. Například téma veřejného stravování je obsaženo i v jiných slovnících, ale všechna slova v této kombinaci v jiném ukrajinsko-českém slovníku nenajdete. Přestože je dětský, nechybí v něm nouzové kontakty a téma různých nepříjemností, které člověk někdy může řešit.
Jenže slovník zatím existuje pouze v elektronické podobě. Aby mohl jít do tisku, potřebuji finance, které zatím nemám. Posílal jsem návrhy na různé státní instituce a ministerstva, ale zatím jsem nedostal rozhodující odpověď. Tak doufám, že najdu nějakého partnera.
Nový kapesní ukrajinsko-český konverzační slovník v obrázcích pro děti (26. října 2022)
Odrážela se do výběru témat vaše nová zkušenost s žitím v Česku?
Chtěl jsem, aby slovník obsahoval témata, pro jejichž pochopení potřebuje Ukrajinec poznat a žít český život. Třeba ryze česká je část o výletech do přírody se všemi elementy, které během nich potkáte. Například posedy. Je to zvláštní, ale posedy Ukrajinci vůbec dobře neznají a na Ukrajině je nemají blízko jejich obydlí, naopak tady v Česku jsou běžnou součástí krajiny.
Nyní žijete v Sázavě a v Kostelci nad Černými lesy učíte češtinu děti i dospělé. Odlišuje se v něčem práce s nimi?
Obecně platí, že pro děti je snadnější látku pochopit, zvládají to pružněji. Ale vnímám rozdíl hlavně v tom, že každý dospělý nemá vnitřní motiv k učení. Mnoho z nich si myslí na svou vlast, napůl jsou v Česku, ale zároveň přemýšlí nad domovem.
Nejsou takoví všichni, ale určitě polovina z nich to tak má. Oproti tomu děti jsou děti. Žijí, moc nad tím nepřemýšlí. Podle mě by měly maminky využít možnost naučit se česky, je třeba to udělat. Navíc za to nic neplatí. Ale mají to těžké, pracují od rána do noci, dny letí.
Jak ve škole mluvit s dětmi o válce na Ukrajině. Učitelé dostali manuál |
Kolik se toho stihly děti v Česku zatím naučit?
Různě. V každém konkrétním případě vše probíhá individuálně, záleží na věku dítěte a na postavení a motivaci matek. Některé se od začátku přidaly do místních běžných škol, kde se učily od českých učitelů, kteří vyučují rovnou v českém jazyce. Tento intuitivní přístup, kdy člověk nový jazyk nezná a přijde do prostředí, kde ho neustále poslouchá, je sice dobrý, ale zároveň strašně zdlouhavý. Musíte na to vynaložit obrovské množství času. Proto na to jdu jinou cestou, kdy ty cihly v podobě jazyka rozložím, abych z toho dětem postupně stavěl jazykový „domeček“.
V Česku žijete teprve několik měsíců. Co jste dělal na Ukrajině?
Pracoval jsem jako překladatel do ukrajinského a českého jazyka. Dělal jsem dabingy a titulky k různým českým filmům. Překládal jsem třeba film Obecná škola, Tátova volha, Hastrman nebo Čertoviny. Tohle všechno ale přišlo až později, většinu života jsem se zabýval reklamou.
Nyní mám plán, chtěl bych si s pány Uhlířem a Svěrákem a sborem ukrajinských dětí zazpívat písničku Narozeninová. Já ji před časem s jejich svolením přeložil do ukrajinštiny. Tak snad to jednou vyjde.
Zmínil jste, že jste se věnoval reklamě. Čemu přesně?
Nějakou dobu jsem se zabýval reklamou, psal scenáře a natáčel. Třeba i pro českou značku Dobrá voda. Pak už jsem měl dost tančení s tamburínou před namyšlenými zákazníky, a rozhodl se pracovat pro nejlepší lidi. Děti.
Musíme dělat, co je potřeba
Učení vás naplňuje?
Řekl bych, že je to pro mě velký koníček. Snažím se to dělat z lásky a kvalitně. A to mě drží dál.
Děti na Ukrajině jsou dříči, hned bych se tam vrátila, říká učitelka češtiny |
Máte tady v plánu zůstat natrvalo?
To je otázka, na kterou dodnes nedokážu odpovědět. Tady je se mnou jenom zdravotně postižená maminka, o kterou se musím pořád starat. Dcera žije v Kyjevě. Teď absolvovala bakaláře a nastoupila na magisterské studium Kyjevské státní univerzity. Asi jako každý rodič i já na ni každou vteřinu myslím, jestli je v bezpečí. 10. října, když bylo ostřelování Kyjeva, jedna z raket spadla 200 metrů od baráku, kde žije s babičkou a dědečkem. Celou dobu sleduji, co se u nás na Ukrajině děje. Samozřejmě s nadějí, že válka brzy skončí. Takže, jestli tady zůstanu, záleží na mnoha faktorech.
Nechtěla přijet s vámi?
Bereme to tak, že jestli odjedeme všichni, nikdo tam za chvíli nezůstane. Já tady sice sedím v bezpečí, piju kávu, ale v naší zemi lidé obětují životy. Každý musí dělat to, co v danou chvíli musí a má dělat. Nemůžeme si pořád sypat popel na hlavu nebo plakat. Ale hodně krajanů to tak nemá. Chtějí, abychom co nejdříve zvítězili a mohli se vrátit domů. Já říkám, že je třeba se adaptovat a dělat, co je potřeba.
