Na Ukrajině jste až donedávna žila a učila místní český jazyk. Co Ukrajince motivovalo k učení češtiny ?
Většinou se učili česky, protože měli zájem o přesídlení do Čech. Každé dítě mělo jiné úmysly. Některé chtělo na osmileté gymnázium do Česka, jiné na čtyřleté, některé na vysokou školu. A co se týče dospělých, které jsem také po večerech učila, ti se taky chtěli přestěhovat do Evropy. Ať už s dětmi, nebo aby zde hledali práci jako jednotlivci.
Působila jste na Ukrajině od roku 2007. Jaké byly začátky?
Začínala jsem učit v jihoukrajinském Čechohradu, který před 150 lety založili Češi. Po několika letech jsem se dostala do Žitomiru, kam jsem přišla jako první učitelka češtiny. Nevěděla jsem, kolik dětí tam budu učit, nebyly tam žádné učebnice ani pracovní sešity, kopírka, nebylo nic.
Než mi toto pomohl Dům zahraniční spolupráce (který učitele češtiny do ciziny posílá, pozn. red.) zařídit, tiskla jsem si sama u jednoho ze studentů.
Postupně jsem se ale „zaběhla“, na děti jsem se mohla lépe připravit, věděla jsem, kdo má jaké úmysly, kdo chce kam vycestovat.
Eva Řezníčková Roky působila jako učitelka českého jazyka na Ukrajině. Jejím prvním působištěm byl jihoukrajinský Čechohrad, poté učila a žila v Žitomiru. V únoru se musela kvůli ruské válce vrátit do Česka. Po propuknutí bojů učila češtinu ukrajinské uprchlíky v Praze. Dosud pokračuje s výukou na Ukrajině on-line. |
Jakým způsobem ovlivňuje válka motivaci Ukrajinců učit se češtinu?
Velice je popohání kupředu. Oni už předtím měli velkou touhu naučit se česky. Velkým cílem pro ně je získání nějakého diplomu z vysoké školy v Evropské unii.
Z osmi dětí, které jsem v posledním roce učila a připravovala na střední školy, všichni prošli klasickými českými přijímacími zkouškami, všichni je zvládli a nyní žijí v České republice.
Z vysokých škol mají zájem o VUT Brno, Zemědělskou univerzitu a o lékařské fakulty. Některé děti, které jsem učila, už mi vyrostly, je mezi nimi i medik.
Ukrajinu jste musela těsně před vypuknutím války opustit. Jak jste se dozvěděla, že budete muset odjet?
Teď už všichni dobře víme, co se na Ukrajině stalo v únoru. Tehdy jsme ale neměli ani tušení, co přijde. Jednoho dne mi volali z Kyjeva z ambasády a řekli mi, jak situace vypadá a ať jsem připravená odjet. Nebrala jsem jejich výzvu moc vážně, všichni se radovali, veselili.
Netrvalo ani dvě hodiny a volala mi moje nadřízená, že tomu sice také nevěří, ale ať jsem připravená, kdyby se situace vyhrotila. No a nakonec jsem opravdu musela urychleně zemi opustit.
Jak moc kvapný byl váš odjezd?
V pátek jsem ještě učila, rozdávala úkoly, na neděli jsme měli s dětmi a rodiči naplánovanou akci. Ale už jsem nikoho neviděla. Musela jsem ze dne na den vyrazit na cestu. Když jsem se vrátila do Česka, ani tady nikdo nevěřil, že válka opravdu vypukne. A stejně tomu bylo i tam. Proto jsem odjela bez rozloučení. Taky jsem si myslela, že na válku nakonec nedojde.
Ani sami Ukrajinci si to nemysleli?
Když jsem se chystala na cestu, všichni místní mi říkali, ať nepanikařím a neodjíždím. Když jsem si šla koupit jízdenku, paní v pokladně mě znala a říkala: ‚I vy odjíždíte? A proč? Vám někdo řekl, že bude válka?‘ Jenže já jsem na Ukrajině byla na služební pas a musela jsem poslechnout příkazu shora.
Zemi jste opustila ze dne na den. Nemáte pocit, že jste náhle přetrhala vazby, které jste si tam za roky budovala?
Dodnes se s tím nemohu vyrovnat. Kdybych nedostala příkaz, nikdy bych neodjela. Všichni na Ukrajině věřili, že se tam prvního září vrátím. Což se ale nestalo. Byl mi odebraný i služební pas, takže se tam nemám jak dostat.
Kdyby to ale po administrativní stránce bylo v pořádku, vrátila bych se. Mám tam všechny své věci a odjela bych i na vlastní nebezpečí. I kdyby to mělo být jenom na rok, abych se stihla rozloučit. Zakořenila jsem tam a je mi to moc líto, když čtu dopisy od místních, a píší mi, že jim chybím. Sice je dále vyučuji on-line, ale ne všechny.
Nebála byste se vrátit do země, kde se válčí?
Nebála. V Žitomiru, kde jsem donedávna působila, je situace poměrně klidná. Je tam akorát bývalé letiště, kam v březnu Rusové zacílili a zničili zahrádkářskou kolonii, která nyní místo letiště stojí. Ale žádné oběti na životech tam nebyly. Asi dvacet kilometrů opodál stojí vojenské letiště, kde ruští vojáci zničili několik starších letadel.
Proč vám zrovna děti na Ukrajině tolik přirostly k srdci?
Jsou to vděčné děti. A za ty roky už vím, jak na ně. Mají hrozně rády folklor. K dětem nemůžete nastoupit se slovy ‚dobrý den, děti, sedněte si‘. Je třeba zpívat písničky, poslechnout si vyprávění, básničky. Jako v klasické škole, jenom tam musí být ještě více hry, protože oni výuku češtiny absolvují po své běžné výuce.
Česky za dva roky
Musí být opravdu motivované.
Děti, se kterými jsem se setkala, jsou dříči. Jsou zvyklé se učit a mají dobré výsledky. Mnohdy mi jejich rodiče říkali, že jejich syn nebo dcera chodí spát o půlnoci, bez telefonu i tabletu, a jenom se učí.
Jak je pro Ukrajince náročné zvládnout češtinu?
Spolehlivě to dovedou za dva roky. Když opravdu chtějí, dokážou za tu dobu zvládnout veškerou gramatiku. Oni češtině nemají problém rozumět, ale neumí mluvit. Proto s nimi učitel musí neustále komunikovat, i když na začátku říkají jednoduché věty, jako popis toho, co vidí na obrázku.
Čeština je pro ně ale určitě snazší, než kdyby se musely učit třeba čínsky.
Je to slovanský jazyk, a pokud se jej dítě chce naučit, nemá problém. S látkou druhého stupně přijdou větné členy, rozbory, a to už je těžké. Pořád to ale není čínština, naučit se to lze.
Já jsem ty děti obdivovala, protože ony se kromě ukrajinštiny a angličtiny učí německy nebo francouzsky. A byly školy, které měly povinnou i ruštinu.
Mnohé ukrajinské děti už umějí ř, dospělí rozumějí, ale bojují s mluvou |
Co je pro Ukrajince na češtině nejtěžší?
Těžká jsou pro ně podstatná jména. Oni nechápou, že ženský rod má své vzory, mužský má zase jiné a střední stejně tak. Naučit se osoby já, ty, on... to je pro mnoho z nich taky dost problém. Nepoužívají je v tomto smyslu jako my. Samozřejmě jsou náročná také měkká a tvrdá i/y, mnoho jich bojuje s hláskami r, ř, č, š.
Po ruské invazi jste začala učit dětské uprchlíky v Česku. Jak se vám s nimi pracovalo?
Začala jsem učit v březnu v Hotelu Legie. Fungovalo to tak, že děti měly dopoledne svou online výuku na Ukrajině, protože musely dokončit ročník, který začaly. A odpoledne se učily česky. Původně na hotelu bylo 165 matek s dětmi, postupně s přicházející letní turistickou sezonou ale hotel musel uvolňovat pokoje pro své hosty, takže se počet ukrajinských maminek zmenšoval.
Na hotelu, kde jsem učila, se ale maminky s dětmi neustále střídaly. Kdybych chtěla s výukou pokračovat pořád dál, děti, které prostupně přicházely, by se ztrácely. Takže jsem hodně opakovala. Za čtyři měsíce jsem je ale dokázala naučit učivo druhé třídy, což znamená číst, znát tvrdé a měkké i/y, s/z. Dál jsem se za tu chvíli nedostala. Některé děti jsem měla třeba jenom pár měsíců.
Byla s dětmi jiná spolupráce kvůli tomu, co prožily? Nesly si nějaká traumata?
Děti se dokážou rychle aklimatizovat. Také jsme se jim snažili čas tady alespoň trochu zpříjemnit. Jednou dostaly lístky do Divadla Spejbla a Hurvínka, podruhé do zoo, do multikina. Každý týden se měly na co těšit.
Ukazovali jsme si s nimi tradiční zvyky během Velikonoc, učili jsme se scénky, písničky, aby i rodičům děti předvedly, co se naučily. Výuka v hotelu už ale skončila. Některé děti dále žijí a pokračují s učením češtiny jinde v Česku, jiné se vrátí na Ukrajinu. To už nevím. Co se naučily, se jim ale už neztratí.
