Podobný přístup zatím není v lékařské praxi běžný. Například ve Velké Británii se ale stává důležitou součástí lékařských prohlídek. „Jde o soustavu závazných norem, které lékařské instituce přijímají za účelem ochrany pacientů,“ uvedl Srivastava, který je jedním z průkopníků safeguardingu.
Safeguarding je určen pro dospělé, kteří potřebují péči ostatních nebo nejsou kvůli zdravotnímu stavu schopni se násilí ubránit či pro lidi, kteří už domácí násilí v minulosti zažili a riziko je u nich vyšší. Do této skupiny podle odborníků spadají mimo jiné starší lidé, pacienti s demencí či poruchami osobnosti, lidé s poruchami učení či lidé bez domova.
Screening by lékaři měli provádět také u lidí, kteří zneužívají alkohol či jiné omamné látky, či u těch, kteří s takovými lidmi žijí. Safeguarding pak podle lékařů obzvlášť potřebují ženy, které mohou být izolované v důsledku kulturních faktorů.
Domácí násilí upravuje osm různých zákonů. Brzy se mají sjednotit |
Na prevenci před násilím se ale myslí hlavně u dětí. „Jsme mnohem víc zapálení do ochrany dětí. Tam máme více informací, myslíme na jejich ochranu na každém kroku,“ uvedl Srivastava. „Musíme zajistit, aby měl každý přístup ke kvalitní zdravotní péči,“ dodal.
Právě praktičtí lékaři by tak měli dbát na zachycení domácího násilí u dospělých. „Nezapomínáme ani na hendikepované pacienty, kteří jsou vůči násilí nejvíce zranitelní,“ řekl Srivastava.
Trend safeguardingu proniká také do české praxe. Ministerstvo zdravotnictví vydalo manuál pro lékaře už v roce 2018. Lékařům nabízí mimo jiné i doporučený screeningový dotazník či bezpečnostní plán.
Důležité jsou podle ministerstva specifické znalosti lékařů, jejich sociální dovednosti i empatie. „Lékaři potřebují minimálně dobré povědomí o navazujících službách a také mít k dispozici kontaktní či informativní materiál pro oběti násilí,“ stojí v manuálu.
V Česku vzniknou centra pro oběti domácího násilí. I tak jich bude nedostatek |
Při podezření na domácí násilí by se tak lékaři měli pacientů či pacientek ptát na jejich osobní zkušenosti se sexuálním zneužitím, znásilněním, psychickým násilím či týráním. Součástí dotazníku jsou také otázky na současný vztah pacientů, například zda jim partner vyhrožuje nebo zda se někomu se svou situací svěřili.
Podle Srivastavy jen čtvrtina žen u lékaře bez vyzvání sdělí, že byly zneužity. Bránit jim v tom může například strach z nárůstu násilí či ztráty dětí a majetku. Důvodem je i zkreslené vnímání násilí či naděje, že se pachatel může změnit.
Organizace proFem uvádí, že více jak třetina žen, které zažily znásilnění, se nesvěří ani rodině či blízkým. Často se podle průzkumu stydí, téměř desetina z nich si myslí, že si za prožité násilí mohou samy.
Podle vládní statistické ročenky domácího a genderově podmíněného násilí evidovala policie v roce 2022 celkem 430 případů domácího násilí, v první polovině letošního roku to bylo 274 případů. Roste také počet znásilnění, do konce června řešila policie 535 takových případů, za celý minulý rok šlo o 880 případů.
