Asi o procento ročně přibývá v Česku dospívajících a mladých dospělých s nádorem. Aktuálně se jich léčí na 3,5 tisíce. Ze všech pacientů, kteří se potýkají s rakovinou, tvoří lidé od 15 do 39 let věku maximálně čtyři procenta.
Právě proto, že jsou nádory v mladém věku vzácné, jejich diagnostika pokulhává. „Rizikem je pozdní stanovení správné diagnózy. Nezřídka pacienty ani nenapadne nad rakovinou přemýšlet. Zároveň ne vždy je onkologická diagnóza tou, na kterou by se hned testovalo. Praktičtí lékaři nejdříve hledají příčiny jinde. Je to logické, ale právě proto je potřeba znát své tělo a naslouchat mu,“ míní Marek Svoboda ředitel Masarykova onkologického ústavu v Brně.
Své o tom ví Miluše Smolková z Havířova. „Opravdu silně mě bolívala záda, později i nohy. Chodila jsem od doktora k doktorovi, dlouho nemohli přijít na to, co mi je. Až jsem měla stehno nelidsky obrovské, přišli na to, že mám sarkom (nádor pojivové tkáně, pozn. red.). Do té doby mě ani nenapadlo, že se můžu potýkat s rakovinou. A přitom jsme řešili i rakovinové buňky na plicích. Začal maraton chemoterapií a ozařování. Hrozila mi také amputace nohy,“ vzpomíná Smolková.
Když se o diagnóze dozvěděla, bylo jí 18 let. „Mám štěstí na kamarády, neodvrátili se ode mě. Rodinu to také semklo. Byl pro mě šok na oddělení vídat nejdříve upravené, krásné lidi. A postupem času pozorovat, jak chřadnou. Řekla jsem si, že taková nebudu. Malovala jsem se každý den, hned sháněla paruku, dbala jsem o sebe zcela cíleně. A v hlavě jsem si nepřipouštěla, že by to mohlo dopadnout jinak než uzdravením. Byla to pro mě tehdy taková horší angína,“ vysvětluje Smolková, která rakovinu porazila před dvaceti lety.
Bezpříznakové období rakoviny tlustého střeva může trvat roky, varuje lékař |
S angínou se ale její intenzivní desetiměsíční léčba dá srovnávat jen stěží. „Brečela jsem jen jednou. Když mi transplantovali mé vlastní buňky a vypadalo to dobře, všechno se najednou pokazilo. Měla jsem embolku, která ucpala cévy vedoucí do jater. Myslela jsem si, že je všechno ztracené. Ale zvládla jsem to. Říkala jsem si, že když se lékařům z Fakultní nemocnice u svaté Anny povedlo zachránit mi nohu, musím to zvládnout. Ale tehdy jsem si moc nevěřila,“ připouští žena.
Tak odhodlaný postoj k nemoci je však podle odborníků spíš výjimkou. Vedoucí úseku klinické psychologie z brněnského onkologického ústavu Radka Alexandrová upozorňuje, že mladí lidé mnohem více než starší generace bojují s psychikou.
Smrt není „na pořadu dne“
„Pacienti jsou osobnostně ještě velmi křehcí, zranitelní, v tomto věku se teprve dotváří funkční strategie vyrovnávání se se zátěží, nemají ještě dostatek životních zkušeností ani informací, prožívají bouřlivé emoční stavy, které ještě plně neumí mít pod kontrolou,“ vyjmenovává Alexandrová.
Zjednodušeně: pro mladé lidi přemýšlení nad smrtí a nemocemi není vývojově na pořadu dne. Místo v životě má produktivita, nikoli útlum. O to větší je rána, která přijde v podobě špatného lékařského verdiktu. „Opravdu se nám stává, že si povídáme s dvacetiletým nebo pětadvacetiletým člověkem, ale jeho myšlení odpovídá spíš náctiletým a dětem. Je tak rozhozený, že neumí uvažovat racionálně. Nelze ale říct, že by tato generace byla jiná než ta předchozí. Pro současné mladé alespoň není tabu vyhledat odbornou pomoc i pro své duševní zdraví, pomoc psychologů vítají,“ míní Alexandrová.
Špatná prognóza je přitom mezi mladými častá. Lékařka Katarína Petráková třeba poukazuje, že rakovina prsu u mladých žen bývá agresivnější a rychleji postupuje. Její kolegyně Dagmar Adámková, která se specializuje na sarkomy, zase podotýká, že až čtvrtina pacientů přijde teprve v době, kdy má metastázy. To souvisí s pozdní diagnostikou, tedy rozvinutějším stádiem nemoci. Konkrétně v tomto odvětví zatím statistiky neukazují zlepšení, přestože celkově se alespoň pěti let od sdělení diagnózy dožívá na 80 procent z mladých pacientů.
Problém eskaluje, když lidé nedodržují léčebný režim. Podle Svobody k tomu mají větší tendenci. Třeba kvůli práci, právě založené rodině nebo vzdělávání. A ani ti, kteří překonají rakovinu, nemají ještě vyhráno. Mnohem častěji se u nich vyskytují civilizační choroby – třeba kardiovaskulární onemocnění nebo cukrovka.
„Nikdy to není nemoc jednoho, ale celé rodiny. S tím se pojí i to, jak mladý člověk později hledá místo ve společnosti. I po vyléčení mívají naši pacienti strach ze stigmatizace, strach z nezačlenění do společnosti, obavy z nových aktivit, lidé ztrácejí smysl vlastního života. A kvůli tomu, co prožili, se nedokážou bavit s vrstevníky,“ podotýká Alexandrová s tím, že zprávou o poražení rakoviny nemá člověk vyhráno. Neumí – a často ani nemůže – se vrátit naplno do života.
Může snížit riziko rakoviny prostaty o 35 procent. Věda doporučuje cvičení |
Psycholožka také varuje před nebezpečím přílišného sdílení prožitků v diskuzních fórech a na sociálních sítích. „Nějaký veřejný blog psaly hned čtyři pacientky z poslední doby. Jenže častěji se tam objevují ty špatné prožitky, ty pozitivní si lidé spíš prožívají po svém a ve vlastním soukromí,“ uzavírá.
U mladých lidí převažují nádory prsu, varlete, kůže nebo mozku a míchy a jiných částí centrálního nervového systému.
