Pane Stropnický, je Matěj hodně jiný, než jste byl vy v jeho věku?
Martin: Základ bude podobný. Srážka mladého člověka s životní realitou je vždy ostrá. Někdo si rychle spočítá, že je výhodné být takzvaně rozumný, a zařadí se. Jiným to trvá déle. Já vyrůstal v době, která neumožňovala chovat se mladě, tedy kriticky. Kdybych říkal veřejně setinu toho, co Matěj, byl by to velký problém. Já jsem absolvoval střední i vysokou školu v nejpitomější době normalizace. Pořád nad námi visela hrozba, že jakýkoli prohřešek skončí vyhazovem.
Matěj: Generace mého táty předchozím režimem utrpěla nejvíc. Ideály byly zakázané z oficiálních míst. Jejich osobnosti se utvářely v době, kdy se museli všeho vzdát. Je to generace, se kterou teď mám nejintenzivnější rozpory.
Kvůli čemu?
Matěj: Není to ani tak generační spor, jako spor s normalizací v nich.
Jak se ta normalizace projevuje?
Matěj: Například nekritickým přijímacím postojem ke Spojeným státům, k radaru. Prostě se otočili na druhou stranu a toho se drží.
Martin: To je trochu složitější...
Aha, zdá se, že radar je ve vaší rodině probírané téma. Loni jste jako jeho odpůrce řekl, že se pokusíte změnit tátův názor na něj. V jaké fázi přesvědčování jste?
Matěj: Naštěstí nehrozí, že by se k tomu táta mohl vyjádřit formou hlasování, když nám vláda neumožňuje referendum.
Martin: Jsem spíše stoupencem. Když jste členem nějaké aliance, musíte na sebe vzít díl odpovědnosti a nečekat za bukem, až někdo pomůže, bude-li třeba. Zároveň si nedělám iluze, že se ve velké politice děje vše čistě. Stalo se pár věcí, které důvěryhodnosti zastánců radaru nepomohly. Oficiální důvod invaze do Iráku se nepotvrdil. Nic se tam nenašlo, i když si nemyslím, že tam nic není či nebylo. Chybí mi také, že vláda občanům nevysvětluje technickou stránku věci: jak daleko je Írán ve vývoji zbraní, jak konkrétní je hrozba, kam až by to mohlo doletět?
Matěj: Co by mělo doletět?
Martin: Obrana se nedělá, až když něco letí.
Matěj: Ale co? Vždyť nic neletí. Ani na nás nikdo nemíří.
Martin: No tak, ti chlapci tam přece jen mají hodně odlišný způsob myšlení od toho evropského.
Matěj: Ale to se tady jen tak prezentuje.
Počkejte, takže vy jste, Matěji, přesvědčen, že je radar v Česku naprosto zbytečný?
Matěj: Vadí mi, že se debata o něm staví do morální roviny. Je postavena tak, že je nemorální radar odmítnout, protože to Američanům dlužíme jako nějakou splátku. To je nesmysl. Diskutovat se má o tom, jestli hrozba skutečně existuje a jestli radar zvýší bezpečnost.
Martin: Pro mě je vždy důvod říct jako občan "ano", když Rusko tvrdí "ne". O Putinově demokratickém Rusku si nedělám žádné iluze.
Matěj: Já si nedělám iluze ani o Bushově demokratické Americe.
Čtěte ve čtvrtek v magazínu DNES
Proč byl Martin Stropnický na Matěje ze všech dětí nejpřísnější? Z čeho Matěj žije, když je jeho funkce ve Straně zelených neplacená? Proč si Matěj o premiéru Topolánkovi myslí, že je neskutečný? Celý rozhovor si přečtěte ve čtvrtečním Magazínu DNES.
