Chcete zveřejnit policejní odposlech dokazující, že vysoký politik lobboval ve prospěch podnikatele, pro kterého lobboval i mafiánský boss? Riskujete vězení. Tak se dá v kostce přeložit to, na čem se dnes shodli poslanci napříč politickými stranami.
Poslanci dobře věděli, o čem hlasují. Nevzali v úvahu stanovisko svých kolegů ze Senátu, kteří takový zákaz zveřejňování odposlechů odmítli. Senátory prostě poslali k šípku - zákaz schválili a hotovo. A k šípku poslali i věhlasné mezinárodní organizace: Reportéry bez hranic a Evropskou asociaci vydavatelů novin, kteří proti zákonu protestovali.
5 let žaláře za zveřejnění odposlechůNormu už může zastavit jen prezident |
Jen hrstka poslanců se proti zákazu přesvědčivě postavila. Šéf sociální demokracie Jiří Paroubek se alespoň zachoval tak, že se hlasování nezúčastnil. Na druhé straně - neřekl svým poslancům, aby hlasovali proti tomuto náhubku pro novináře. A většina ostatních sociálních demokratů opatření masivně podpořila.
Velice vychytrale se zachoval středočeský hejtman David Rath. Zákon sice přímo nepodpořil, ale také proti němu nehlasoval. Ačkoli Rath obvykle dští oheň a síru na politiky ODS Ivana Langera a Mirka Topolánka, zde zůstal zticha. A občanští demokraté hlasovali pro zákaz až na výjimky zcela otevřeně.
V internetových diskusích se objevil názor, že poslanci hlasovali především o ochraně soukromí všech lidí, že v zákonu šlo o tento chvályhodný princip.
Tento princip naprosto uznávám. Respektoval bych, kdyby se mluvilo skutečně jen o něm. I mně vadí, jak moc dnes člověka sledují a kolik informací se dá dnes o lidech shromáždit a shromažďuje.
Jenže tady vážně nejde o ochranu soukromí lidí, ale o obranu politiků - a to nikoli před slídily, ale před novináři. Jaké mám pro toto přesvědčení argumenty?
1) Zákon, prosím pěkně, zakazuje zveřejnění odposlechů pořízených ne soukromými osobami, ale policií. Tyto policejní odposlechy v Česku žádný novinář nezneužil v tom smyslu, že by z nich zveřejnil čistě soukromé záležitosti. Vždy šlo o kriminální činnost nebo činnost politiků nebo úředníků, lidí placených z našich daní.
Chápal bych ještě do jisté míry, když si někdo stěžuje na zveřejnění odposlechů z rozhovorů fotbalových rozhodčích - ve fotbale se sice uplácí, ale je to přece jen privátní byznys. I zde se však dá říci, že šlo o veřejný zájem: vždyť do fotbalu tečou veřejné peníze, peníze nás, daňových poplatníků. A dost pochybuji, že si občané přejí, aby se s jejich penězi takhle zacházelo.
2) Že jde o ochranu politiků, říká vlastně i ten, kdo zákaz navrhl, poslanec ODS Marek Benda. Netají se totiž tím, že mu vadí zveřejnění odposlechů z policejního spisu Krakatice.
Benda tvrdí, že tento spis nedokazuje propojení politiky, lobbistů, podnikatelů a organizovaného zločinu. Já, a nejen já, jsem přesvědčen, že to naopak jasně prokazuje. Z policejních odposlechů vyplývá, jak vysoko sahala chapadla dnes již mrtvého bosse českého podsvětí Františka Mrázka. Lidé mají právo vědět, že vysoce postavený úředník důležitého Národního bezpečnostního úřadu radil Mrázkovi ohledně privatizace nějaké firmy. Lidé také mají právo vědět, že dnešní ministr vnitra Ivan Langer lobboval ve prospěch podnikatele, který chtěl firmu koupit. To všechno odposlechy ukázaly.
Zmíněné informace ze spisu Krakatice se dostaly na veřejnost z jediného důvodu: vyšetřování případu se prostě na příkaz politiků uložilo k ledu, spis neměl spatřit světlo světa. Tohle není žádná novinka, i premiér Topolánek řekl: "Policie a služby to (spis Krakatice) možná chtěly řešit, ale byly umlčeny či zastrašeny. A ten stav trvá dodnes." Dnes ale Topolánek hlasoval pro zmíněný zákon. Kdyby platil už dříve, na noviny a novináře, kteří odposlechy ze spisu Krakatice zveřejnili, by padl těžký postih.
Jak jsem již naznačil, otázky ochrany soukromí se řeší ve všech civilizovaných zemích - a je to správné. Ale zákon, jaký dnes poslanci schválili, v žádné západní demokracii neexistuje. Nevím tudíž, v čem je Česká republika tak výjimečná, že ho mít musí.
Asi je to od poslanců facka za všechno. Že je někdy novináři nechápou, že se jim vrtají do jejich věcí, že je někdy zesměšňují.
Tu máš. Dáme ti náhubek.
