Sám mi loni tvrdil, že tolik peněz co on měl tou dobou jen Karel Gott a Jan Werich. Chápu, že nad takovou hláškou se přinejmenším pár lidí pousměje, stejně jako jsem se pošetilému starci zasmál já; že ale byl tenkrát opravdu ve vatě, o tom není sporu.
Můj otec ovšem nebyl pouze boháč. Byl to také velký bohém, umělec. Když se opil ve své oblíbené vinárně, což se mu shodou okolností stávalo poměrně často, nechal si zavolat "své" policajty, kteří mu rádi vypomohli.
Dvěma služebními vozy vytvořili kordon, pod jehož ochranou se pak za volantem zbrusu nového saaba klopotně blížil k domovu. I kdyby se ovšem po cestě vloudila nějaká ta chybička a on třeba narazil do sloupu veřejného osvětlení, nebyl by to problém: auta měl tou dobou tři.
Patřil mu svět
Zajímá vás, kde k takovým penězům přišel, když nedodělal ani učňák? Především měl všude plno kamarádů, což bylo v době komunistického "jánabráchismu" ještě důležitější než dnes, ale kromě toho nebyl úplně marný výtvarník.
V čase postupného uvolňování poměrů mohl začít jako soukromník navrhovat kachle pro monopolní státní podnik. Nevím, jestli měl z každé prodané dlažky desetník nebo dva; každopádně to stačilo, aby si vedle tří aut pořídil brzy i motorový člun, který kotvil na Vltavě ještě několik let poté, co otec v sedmdesátém roce emigroval.
Do té doby se choval, jako by mu patřil svět. Nechal si mě posílat do Prahy letadlem a na rozhraní Vinohrad a Žižkova, kde tehdy bydlel, pak čtyřletému nezbedovi dovoloval řídit jedno ze svých aut.
Obrali ho kamarádi
Když se mi podařilo zajet na chodník, smál se, až se za břicho popadal, takže mívám ještě dnes nutkání občas chodce prohnat. A čekám, jestli někdo mé počínání odmění radostným smíchem. Ale dost historek; stejně vás chci především potěšit důkazem, že žádný strom neroste až do nebe.
Když se můj otec v třiadevadesátém roce vrátil, aby si v Praze otevřel dílničku na výrobu šperků, dopadl jako příslovečný sedlák u Chlumce. Do půl roku neměl nic, a aby poplatil dluhy, musel prodat i auto, v němž si přivezl nářadí a materiál; teprve potom se směl vrátit do slunné Kalifornie.
O většinu peněz ho obrali někdejší nejlepší kamarádi. O zbytek ho připravila neobratnost, s jakou se pohyboval v nové době. Nepodařilo se mu dokonce ani uplatnit restituční nárok na svůj někdejší ateliér. Stručně se dá říct, že zpackal, na co tady po těch letech sáhl.
Já si později trpělivě vyslechl nářky starého bonvivána, jeho nadávání na poměry, ale nemůžu říct, že by mi ho bylo zvlášť líto. Vždycky pohrdal lidmi, a tak teď jen dostal, co si zasloužil.
Odnesl jsem si z toho příběhu nicméně jedno cenné poučení: Je naprosto nezbytné, abych svého milionářství užil, dokud to jde. Co když jednoho dne narazím a pak už nebude za co si užívat?!
KDO JE MARTIN REINER
Martin Reiner (1964) se narodil a žije v Brně. Někdejší vydavatel (mimo jiné knih Michala Viewegha), dnes rentiér a spisovatel. Publikoval sedm knih, na podzim vyjde v nakladatelství Host jeho román Lucka a já.Vydával časopis Neon (označovaný konkurencí za literární Playboy), organizoval festival Poezie bez hranic a přivedl do Česka slam poetry.
Problematice milionářství se až dosud systematicky nevěnoval.
