Malér představuje také Topolánkův fámulus Marek Dalík, který kam šlápne, tam tráva tisíc let neroste – ale který čelný politik ČSSD takovou šedou eminenci neměl?
Na druhé straně oceňuji, jak tentýž Topolánek zvládá vedení Evropské unie. Pokladem tohoto kabinetu je noblesní a partnery velmi respektovaný ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. Tleskám ministru práce a sociálních věcí Petru Nečasovi, který se snaží směrovat sociální dávky k těm opravdu potřebným, i ministru spravedlnosti Jiřímu Pospíšilovi, který razí reformy justice, k jakým se nikdo z jeho předchůdců (včetně jeho kritiků Motejla a Rychetského) neodvážil.
Jsem rád, že Daniela Filipiová se nebojí pokračovat ve zdravotnických reformách svého předchůdce Tomáše Julínka, jehož neštěstím bylo, že neuměl komunikovat a zastával některé asociální přístupy v zájmu pomyslné systémovosti. A tak bych mohl chválit i kritizovat dál. Rozhodně musím vyzdvihnout Topolánkovu snahu o rehabilitaci třetího odboje a o odčinění různých forem komunistického bezpráví – na to minulé vlády zapomínaly.
Mnozí vyčítají tomuto kabinetu nejrůznější aféry. Právem. A je jich dost. Jenže znáte z minulosti nějakou jinou sestavu, které by se vyhnuly?
Samozřejmě je potíž, že vládu drží u moci několik takzvaných přeběhlíků. Ale – cožpak se to nestávalo i za minulého panování sociální demokracie? A taky – proč by všichni poslanci měli na slovo poslouchat své stranické vůdce a sekretariáty, když jim ústava přikazuje, aby hlasovali podle svého vědomí a svědomí?
Nejsou tedy tihle přeběhlíci mnohem čestnější než ti socialističtí poslanci, kteří třeba veřejně přiznávají pozitivní názor na zahraniční akce armády, ale současně říkají, že musí hlasovat proti nim podle Paroubkova diktátu?
Taky se musíme smířit s tím, že ODS nemůže plnit úplně celý svůj předvolební program, jak vládě vyčítá poslanec Vlastimil Tlustý a jeho dva kolegové. Kabinet musel sestavit takový program, na jakém se dokázali zástupci ODS shodnout s oběma menšími koaličními stranami – a všichni vědí, že to nebylo snadné.
A podle toho, jak někteří politici z těchto menších stran vyskakují v novinách a televizi, to není jednoduché pořád – místo aby si výhrady nechali na interní koaliční schůzky, pokoušejí se je prosadit mediálním tlakem. Myslíte si, že je to fér, Martine Bursíku?
Vládu teď chtějí svrhnout sociální demokraté na povel Jiřího Paroubka za pomoci několika rebelů. To je od nich neodpovědné, jak jim včera v MFD vyčetla profesorka Helena Illnerová, předsedkyně Učené společnosti. Illnerová, která měla k aktivní politice vždycky daleko, nejraději byla ve své laboratoři, s vnoučaty nebo ve skautském oddílu, teď vyjadřuje pocity mnoha prostých lidí.
Zničit vládu, která odpovídá za předsednictví Evropské unii, by poškodilo nejen Českou republiku, ale i samotnou Unii. Navíc v době globální hospodářské krize, kterou se snaží tento kabinet solidním způsobem tlumit, by to mohlo vést k destabilizaci našeho hospodářství. Nebylo by to nezodpovědné vůči nám všem, páni poslanci?
Přes všechny vážné výhrady považuju Topolánkův kabinet za nejlepší vládní tým, jaký jsme tady od listopadu 1989 měli. Na rozdíl od populistických socialistů totiž myslí na budoucnost – na to, jak oddlužit naši společnost a jak připravit lepší podmínky pro život příštích generací. O to mocichtivému Paroubkovi nikdy nešlo.
Česká strana sociálně demokratická je nejstarší politickou stranou v téhle republice. Když se však podíváme na její historii, pokud si odmyslíme hnusnou úlohu Zdeňka Fierlingera v osmačtyřicátém roce, vždycky se projevovala státotvorně. Teprve v poslední době, zvláště za Paroubkovy diktatury, se chová destruktivně. A takovou vládu, která bude rozhazovat pastelkovné na účet budoucích generací, přece nechceme!
