V roce 1989, v tom týdnu po 17. listopadu, kdy se denně chodilo zvonit klíči, jsme se spolužáky z pražské „fildy“ vyráželi na Václavák vždy z nedaleké kavárny U Červeného orla v Celetné ulici, kde jsme ostatně za pět let studia strávili asi víc času než v posluchárnách. A jednou nám tam okouzlený americký pár pěl ódy na revoluční Československo, když u nich doma prý člověk zažije v lepším případě demonstraci za práva domácích koček.
Nejsou už tři desítky let po sametu dost na to, abychom se také vyžívali v protestech za práva koček? Místo toho se tu co chvíli plní náměstí, tu proti Zemanovi, Babišovi či Benešové, proti policejní mlátičce v čele jakési parlamentní komise, tu za vyznamenání pro strýčka Bradyho, jednou s metáním vajec, jindy s trenkami, červenými kartami, občas vykoukne šibenice.
A do toho dětské pátky, tedy kinderdemonstrace za klima, pochody pro potraty a proti potratům, za legalizaci marihuany… Máme to brát vážně? Jako českou obdobu francouzských žlutých vest? Nebo spíš jen jakousi variaci na práva koček?
Aktuálně je v kurzu obrana nezávislé justice. Bez debat stěžejního pilíře demokracie. A klobouk dolů, že organizátoři na tak abstraktní téma někoho dostanou do ulic. Ano, vláda si zbytečně naběhla, výměnu ministra spravedlnosti marketingově nezvládla. Kněžínkův rozpačitý odchod, výběr prezidentovy poradkyně Benešové, žonglování s reformou justice, sotva vstoupila na minové pole, to vše v dost nenormálních kulisách s obviněným premiérem.
Právo na dezorientaci
„Tady jde o přežití právního státu,“ tvrdí organizátoři ze spolku Milion chvilek pro demokracii. Tak to snad ne. I bývalá šéfka Nejvyššího soudu Iva Brožová, kterou zrovna tento politický tábor tak rád vzýval za její bitvy s prezidentem Klausem, zhodnotila onu obranu justice slovy: „Při vší úctě k právu projevit svůj názor veřejně vidím demonstrace v těchto souvislostech jako výraz dezorientace.“ A ona dezorientace dala vzniknout úplně novému žánru demonstrování: nikoli proti něčemu, co se stalo, ale předem, proti něčemu, co by se snad někdy mohlo stát.
Kdo z lidí na plném Staroměstském náměstí, kteří tak nesmlouvavě odsuzují Benešovou a její ministerské plány, by byl schopen tři minuty trochu fundovaně diskutovat o tom, jaká jsou pro a proti tří- a čtyřstupňové justiční soustavy? Jasně že o justici tu nejde, ani o Benešovou, ta je jen zástupný terč, na němž by měly být správně namalovány hlavy Zemana a Babiše. Bylo by to zcela legitimní a hlavně poctivé.
Svým způsobem je to obdivuhodné, že v polovině volebního období jsou desetitisíce lidí opakovaně ochotny se zvednout od televize, třebas i od hokeje Čechů s Rusy, a jít – někdy i v dešti – vyjádřit svou trvající frustraci z toho, že tu někdo před rokem nebo dvěma demokraticky vyhrál volby.
Dalo by se v tom hledat pozitivum, jakousi zpětnou vazbu pro vládu, že tu několik desítek tisíc lidí hlavně z Prahy a už méně z dalších větších měst má velmi kritický názor na současnou politickou garnituru. Ale upřímně – na to si stačí přečíst ty staré volební výsledky, v nichž ovšem Miloš Zeman dostal 2 853 390 hlasů a Babišovo hnutí ANO 1 500 113 hlasů.
Je-li politik nějak aktuálně mocensky oslaben, mohou demonstrace jeho pozici skutečně rozkolísat. Ale co chcete dělat, když Zeman má stále nadpoloviční podporu veřejnosti a Babišovo ANO si dál drží náskok před ostatními partajemi o parník? Protesty jim paradoxně mohou pomoci, upevnit jejich voličské jádro, které si řekne – co tam v té Praze zase blbnou?
Mezi Babišem a Zemanem je přitom drobný rozdíl: premiér odlišně od prezidenta míří k dalším volbám a také nad hlasem ulice nemává jako on rukou, protože strašně moc chce být vládcem milovaným, ne proklínaným.
Děkujeme, odejděte
To není jako Zeman a Klaus před dvaceti lety, v roce 1999. Pamatujete? Pod heslem „Děkujeme, odejděte“ se také plnila náměstí, také padala silná slova o konci demokracie, vypadalo to, že obří vlna odporu spláchne celou opoziční smlouvu, ale oba političtí dinosauři se nenechali znervóznit.
Čtyři roky nato byl Klaus zvolen prezidentem, pak znovu, po něm Zeman a také znovu. Naopak pokusy přeměnit onen kritický proud v nějakou reálnou politickou sílu skončily fiaskem. Tehdy stejně jako dnes se ukázalo, že vlna odporu, jakkoli na oko majestátní, se úplně míjela se skutečnou náladou ve společnosti. S tou, která se dá aritmeticky sečíst ve volbách.
Zajímavá je také souvislost mezi demonstracemi a dnešní opozicí. Svědčí protesty o dobré práci opozice? Anebo spíš suplují její nemohoucnost? Jistěže existuje minimálně ideová spřízněnost organizátorů demonstrací s opozicí. A jistěže protesty fungují trochu i jako kampaň před eurovolbami, která má mobilizovat voliče menších stran.
Ovšem nelze nevidět snahu opozičních lídrů, pravidelných účastníků těchto akcí, nechat se vyvézt na protestní vlně, tedy aby tu politickou dřinu někdo odmakal za ně. Ale tak to fakt nefunguje. Demonstrace dokazují sílu protestního bloku, udržují ho v provozní teplotě, napovídají, které oblasti a témata vnímá veřejnost citlivě. Ale zvednout ten prapor, nabídnout alternativu, přesvědčit o svých kvalitách a vyhrát volby musí politici, ne ulice. Nejsme v roce 1989.
Mimochodem – ta zmíněná kavárna U Červeného orla, podnik s obrovským geniem loci, v němž kdysi Tyl seznámil Máchu s Lori Šomkovou, vzala zasvé brzy po převratu: nahradila ji prodejna broušeného skla pro turisty. Možná tehdy stálo za to, vyjít proti tomu do ulic. Ale v čase velkých změn a vznešených slov by nám to asi připadalo jako jít demonstrovat za práva domácích koček.
