Způsobů, jak pomáhat uprchlíkům z Ukrajiny, je celá řada. Jak vás napadla právě mobilní aplikace na překlad?
Po návratu z hraničního přechodu Ubľa jsme nechtěli opustit, co jsme vybudovali, a rozhodli jsme se pokračovat v pomoci uprchlíkům. V následujícím týdnu jsme vymýšleli, kam naše síly napnout. Možností byla celá řada, ale jako nejdůležitější nám vykrystalizovaly právě překlady.
Řada lidí už je ubytovaných, ale u doktora nebo na úřadě nejsou strojové překladače dostačující. Na to konto vytváříme aplikaci, která bude uživatele propojovat s překladatelem.
Kde překladatele sháníte?
Oslovujeme různé instituce a univerzity, které by mohly poskytnou odborníky s dostatečnými znalostmi ruštiny nebo ukrajinštiny. Jedná se o rusisty z filozofických fakult, učitele z pedagogických fakult a rodilé mluvčí, kteří zde vyrůstali.
Jak bude aplikace v praxi fungovat?
V momentě, kdy se člověk přihlásí, dostane na výběr, jestli potřebuje překlad, nebo chce působit jako překladatel. Pokud klikne, že potřebuje překlad, tak bude propojen s překladatelem na druhé straně.
Cítil jsem se bezpečně, když prchaly matky s dětmi, ale pokud by přicházeli muži, tak bych začal nosit neprůstřelnou vestu.
Jakým způsobem jste se dostal ke koordinování dobrovolnické pomoci?
Příběh začal ve čtvrtek 24. února, kdy jsem šel na demonstraci. To gesto bylo potřeba, ale já jsem člověk, který raději koná, než mluví. Na Twitteru jsem viděl výzvu jet s dodávkou na Ukrajinu. Ovšem když dojde k nějaké pohromě, často se stává, že na místo přijede mnoho dobrovolníků, kteří neví, co mají dělat, a jsou spíš ke škodě než k užitku.
Zavolal jsem svému kamarádovi, který má babičku na Ukrajině, jestli potřebuje odvézt. Volali jsme na různá místa, až jsme se dostali k paní z Červeného kříže v Humeném, která nám potvrdila, že budeme na místě s dodávkou potřeba. Takže jsme se rozhodli, že pojedeme.
Ještě předtím jsem napsal na Facebook, že sháníme autosedačky. Z toho příspěvku se vygenerovala parta pěti lidí, kteří se do té doby vůbec neznali, ale byli schopní se během hodiny sejít a následně vyrazit směrem na ukrajinsko-slovenské hranice. Tak se sešli Kája Beránková, Matouš Bláha a další a vznikl náš koordinační tým.
Čtyři aspekty první Putinovy výhry. Co znamená pád Mariupolu |
Kdo vytvořil facebookovou skupinu Pomoc Ukrajině ČR – Ubľa?
Tu jsme založili v autě na koleni včetně dotazníku, který následně sloužil ke třídění zájemců o pomoc na dobrovolníky na místě, v Praze a řidiče. Během chvíle ve skupině bylo několik stovek a následně několik tisíc členů.
Jak jste koordinovali dobrovolníky na hraničním přechodu Ubľa?
Přijeli jsme do Ubľy, kde byl poněkud chaos, než se toho ujala místní samospráva. Když jsme viděli situaci, začali jsme vozit uprchlíky do Čech, ale už po cestě jsme dávali vědět, ať lidé nejezdí bez ohlášení, protože by to akorát rozebíralo náš systém zevnitř.
Kolik přes vás prošlo lidí?
Celkem jsme do Čech poslali 5 000 uprchlíků. Nejdůležitější byla spolupráce s bezpečnostními složkami a hasiči. Kdykoliv jsme se na ně obrátili, tak nám ochotně pomohli. Takovou vlnu solidarity a nevyspání jsem doteď nezažil.
Fungovali jsem třeba šestatřicet hodin a pak jsme šli na tři hodiny spát. S touto vizí jsem tam vůbec nejel. Dorazil jsem s jedním batůžkem a chtěl jsem jet hned do Čech, ale strávil jsem tam tři týdny.
Museli jste se na hranicích potýkat s obchodníky s bílým masem?
Na základě tipů od místních policistů jsme tušili, že to riziko existuje. Všichni řidiči, kteří někoho přepravili, nám uvedli své jméno, telefonní číslo, jméno uprchlíka a kam jedou, abychom obchodu s bílým masem zamezili. Samozřejmě nešlo data vytěžovat do hloubky, protože na hranicích byl zmatek.
Stávalo se, že tam někdo přijel neohlášeně a že vznikal právě ten chaos, kterému jste chtěli předejít?
Určitě se to dělo. Občas se stalo, že řidiči odjeli s nějakými uprchlíky, aniž by nám dali vědět, takže jsme zpětně zjišťovali, o koho se jedná. Ale vesměs se to podařilo vyřešit. V jedné situaci, to si sypu popel na hlavu, bychom dokonce měli málo aut, kdyby nepřijela neohlášená dodávka. To byl ovšem jeden případ z těch pěti tisíc.
Červený kabát, žlutá vesta. Děvčátko ze Schindlerova seznamu pomáhá uprchlíkům |
Měli jste prostor pro to, aby s vámi uprchlíci mohli sdílet, čím si prošli? Měli jste nějakým způsobem zajištěnou psychologickou podporu?
Přímo u hraničního přechodu i dole ve vesnici byli psychologové. Ze začátku to byli dobrovolníci a poté přijeli výborní psychoterapeutové z IPéčka (Internetová poradna pro mladé lidi IPcko.sk, pozn. red.), kteří působili jako první psychosociální pomoc pro děti.
Uprchlíci s námi hodně sdíleli své osudy. Vyslechl jsem jich několik, ale někdy se stačilo jen dívat. Já tam brečel dvakrát. Ten první případ byl, když nám tam přišla malinká babička s dědou, který to všechno zvládal, ale babička byla úplně v šoku. Člověk se jen podíval do jejích očí a hned věděl, co se jí honí hlavou. Tak to jsem jí jen objal a musel jít pryč, abych nebrečel před uprchlíky.
Jakým způsobem se s tím vypořádávali koordinátoři?
Člověk se musí obrnit černým humorem a začíná být cynický. Například se stalo, že jedna žena s nesmírnou záští napadla druhou a častovala jí nadávkami. Napadená byla rusofilka a ta druhá žena byla vlastenka, která pouze přivezla vnoučata na hranice a poté se vrátila na Ukrajinu. Cítil jsem se bezpečně, když prchaly matky s dětmi, ale pokud by přicházeli muži, tak bych začal nosit neprůstřelnou vestu. Ty příběhy byly hrozné… a černý humor nás pak už nepřecházel.