Blahořečení se zúčastnil mimo jiné český ministr kultury Daniel Herman nebo českobudějovický biskup Vlastimil Kročil.
Podle olomoucké arcidiecéze se na blahořečení rodáka z Hradce nad Svitavou do Würzburgu vydala skupina 170 lidí. Nejen lidé z farnosti, ale i patnáct kněží a čtrnáct bohoslovců z olomouckého kněžského semináře.
Blahořečení ve würzburské katedrále se konalo v sobotu ve 14 hodin a navázalo na uznání Engelmara Unzeitiga za mučedníka (více o papeži Františkovi a prohlášení kněze mučedníkem zde). Ve svitavském farním kostele také od pátku připomíná místního pozapomenutého kazatele zvon nesoucí jméno Beatus Engelmar.
V Unzeitigově rodném Hradci nad Svitavou oslavili blahořečení v neděli v osm hodin ráno, kdy proběhla mše na poděkování a Te Deum. Blahořečení zde ještě 19. listopadu v kostele sv. Kateřiny připomene mše, kterou bude sloužit olomoucký arcibiskup Jan Graubner (podrobný program oslav zde).
„Zastával se Židů při kázání,“ žaloval obyvatel gestapu
Engelmar Unzeitig se narodil 1. března 1911 do chudé rolnické rodiny, pokřtěný byl jako Hubert. Jméno, pod nímž je známější, přijal v 17 letech, když z českomoravského pomezí odešel k mariannhillským misionářům do Reimlingenu v augsburské diecézi. Ve Würzburgu vystudoval filosofii a teologii.
Osud Zadní ZvonkovéPo odsunu německého obyvatelstva ze Zadní Zvonkové čekalo obec v zakázaném hraničním pásmu srovnání se zemí. Jako jedna z mála staveb zůstal stát kostel sv. Jana Nepomuckého z konce 18. století, který ale komunisté nechali zchátrat do podoby zarostlého torza bez střechy a s pobořenou věří i obvodovým zdivem.  Opravený kostel sv. Jana Nepomuckého v Zadní Zvonkové Původní němečtí obyvatelé a jejich potomci pak sehnali peníze a kostel nechali opravit. |
Na kněze byl vysvěcen v osmadvaceti, psal se srpen 1939 a Československo, Unzeitigova domovina, už neexistovalo. Jeho prvním samostatným kněžským místem se podle olomoucké arcidiecéze stala šumavská Zadní Zvonková, v té době Glöckelberg. Obec v odtrženém pohraničí s prakticky výhradně německým obyvatelstvem.
Engelmar Unzeitig si nicméně své názory na nacistický režim nenechával pro sebe. Nabádal věřící, aby se drželi Desatera raději než slov Adolfa Hitlera. Jeden z místních obyvatel ho udal, že se „zastával Židů při kázání“, v roce 1941 si pro kněze přišlo gestapo.
Z vězení v Linci putoval 3. června 1941 do koncentračního tábora Dachau, kde se mezi třemi tisícovkami duchovních stal bezejmenným číslem 26147.
V těžkých podmínkách se rozhodl pomáhat ostatním vězňům - třeba i ruským zajatcům smrtelně nakaženým tyfem. Kromě češtiny a ruštiny, kterou se od nich naučil a do níž překládal některé části Písma, se domluvil i francouzsky a italsky.
Smrt den po narozeninách
Z Dachau, nejstaršího koncentračního tábora, původně zřízeného pro politické vězně nacistického režimu, napsal krátce po příjezdu své sestře, že je zdráv. Se spoluvězni se dělil o jídlo a když v prosinci 1944 vypukla epidemie skvrnitého tyfu a vězni začali umírat po tisících, přihlásil se jako dobrovolný ošetřovatel.
Dvacátého února se lety věznění zesláblý Unzeitig nemocí nakazil také. Dožil se ještě svých 34. narozenin, zemřel den po nich, 2. března 1945. Jako jeden z pětadvaceti tisíc obětí Dachau - a pouhé dva měsíce předtím, než západní spojenci tábor osvobodili. Byl to jeden z prvních koncentračních táborů, kam Američané a Britové došli. I kvůli tomu se pak stal zlověstným symbolem.
Urnu s tělesnými ostatky „anděla z Dachau“ se podařilo z koncentračního tábora propašovat, nyní je uložena v chrámu mariannhillských misionářů ve Würzburgu. V tomto městě se nyní koná i výstava, která připomíná osud Unzeitiga i dalších devíti sudetských Němců, kteří se - mimo jiné kvůli svému náboženskému přesvědčení - postavili nacismu a zemřeli za to.
